Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 156/07

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů MUDr. P. M. a Mgr. Z. Š., zastoupených JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2006, č. j. -45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 17. 1. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "") ze dne 16. 11. 2006, č. j. -45, jímž byl zamítnut jejich návrh na neplatnost voleb do zastupitelstva města Kolín a na neplatnost voleb všech kandidátů, v rozhodnutí specifikovaných, do zastupitelstva města Kolín.

Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé byli ve volbách do zastupitelstva města Kolín, konaných dne 20. 10. 2006 a 21. 10. 2006 zapsáni na kandidátníě volební strany č. 7 - Nezávislí. Těsně před započetím běhu lhůty dle , o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), byla jejich kandidatura odvolána volební zmocněnkyní strany. Stěžovatelé se domnívali, že v průběhu voleb došlo k porušení , neboť odvolání jejich kandidatury nebylo ve volebních místnostech zveřejněno tak, aby se o něm voliči dozvěděli; v některých volebních místnostech pak nebylo zveřejněno vůbec. Dle přesvědčení stěžovatelů bylo toto porušení způsobilé ovlivnit výsledky voleb ve smyslu a hlasování, resp. volby tedy měly být prohlášeny za neplatné. stěžovatelé vytýkali, že nedostatečně zjistil skutkový stav věci, neboť se spokojil pouze s vyjádřením Městského úřadu v Kolíně a některých dalších účastníků řízení a již neprovedl další stěžovateli navržené důkazy, tzn. zejména výslech členů okrskových komisí. Argument soudu, že stěžovatelé neuvedli, v kterých konkrétních místnostech nebyla informace o odvolání jejich kandidatury zveřejněna, je třeba odmítnout, neboť sami stěžovatelé měli v tomto ohledu pouze zprostředkované informace a k jejich konkretizaci mělo dojít právě provedením navrhovaných důkazů. Nedostatečným zjištěním skutkového stavu a neprovedením navrhovaných důkazů bylo dle názoru stěžovatelů porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu a 2d (dále jen ""), resp. princip rovnosti účastníků řízení, a rovněž y. Ve svých důsledcích pak napadená rozhodnutí rovněž ústila v porušení ustanovení y a y, která zaručují všeobecné a rovné volby do orgánů územních samospráv pro všechny občany. V důsledku nezveřejnění informace o odvolání kandidatury stěžovatelů pak byli znevýhodněni ti voliči, kteří pro ně chtěli hlasovat. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil.

II.

Ústavní soud následně napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti byla námitka, že v důsledku neprovedení navržených důkazů nesprávně zjistil skutkový stav věci a následně i dospěl k nesprávnému závěru, že k porušení způsobem, který by mohl ovlivnit výsledek voleb, nedošlo. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že si za účelem zjištění skutkového stavu vyžádal vyjádření jednotlivých účastníků řízení, na jejichž základě učinil závěr, že voliči byli o odvolání kandidatury stěžovatelů řádně informováni, a další dokazování v tomto směru považoval za nadbytečné. Takovému postupu nelze s ohledem na níže uvedené z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Pro procesní úpravu volebního soudnictví a postup v takovém řízení platí vyvratitelná domněnka, že volební výsledek odpovídá vůli voličů. Předložit důkazy k jejímu vyvrácení je povinností toho, kdo volební pochybení namítá. České volební soudnictví nezná absolutní vady volebního řízení, tj. taková porušení ustanovení , která by měla za následek automatické zrušení voleb, volby kandidáta nebo hlasování. Veškeré možné vady a pochybení je v tomto smyslu třeba považovat za relativní a jejich význam je třeba poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb do zastupitelského orgánu jako takového nebo na výsledek volby konkrétního kandidáta, popř. na výsledek hlasování, a to podle principu proporcionality. Tento proces je založen na ústavním principu ochrany rozhodnutí, vzešlého z vůle většiny vyjádřené svobodným rozhodováním a respektujícím práva menšiny (y ČR). Úprava ověřování voleb je přitom alternativně založena na předpokladu objektivní příčinné souvislosti mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru nebo alespoň možné příčinné souvislosti (princip potenciální kauzality). Tuto možnou příčinnou souvislost je však třeba vykládat nikoli jako pouhou abstraktní možnost. Z y lze dovodit právo zvoleného kandidáta na nerušený výkon funkce po stanovené časové období. Z toho je třeba dovodit, že rozhodnutí voličů jako suveréna může soudní moc změnit jen ve výjimečných případech, kdy vady volebního procesu způsobily nebo mohly prokazatelně způsobit, že by voliči rozhodli jinak a byl by zvolen jiný kandidát (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2005,

sp. zn.

, publikovaný pod č. 140/2005 Sb., a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 36, nález č. 17, str. 185 a násl.).

Za situace, kdy sami stěžovatelé neuvedli žádné bližší údaje o tom, v jakých volebních okrscích mělo k tvrzenému pochybení dojít, a pouze se povšechně domáhali výslechu členů, opět blíže neurčených, okrskových volebních komisí, a kdy naopak zcela konkrétní vyjádření ostatních účastníků řízení tvrzení stěžovatelů vyvracela, měl pro svůj závěr o nenaplnění podmínek ustanovení v obsahu spisu dostatečnou oporu. Skutkový stav bylo možno považovat za dostatečně zjištěný tím spíše, že k vyslovení neplatnosti voleb by mohlo vést, jak již bylo uvedeno výše, toliko závažné porušení , které prokazatelně ovlivnilo výsledky hlasování či výsledky voleb; v projednávané věci přitom nic nenasvědčovalo tomu, že by se jednalo právě o takový případ. Jestliže stěžovatelé namítali, že uvěřil vyjádřením ostatních účastníků řízení a neprováděl již další dokazování, nutno podotknout, že rovněž ve věcech volebních platí, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), resp. tehdy, jestliže by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Existenci takového pochybení však Ústavní soud neshledal. své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil a Ústavnímu soudu za daných okolností nepříslušelo jeho závěry jakkoliv přehodnocovat. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu