Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 404/06

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Fondu pojištění vkladů, se sídlem v Praze 1, Růžová 15, zastoupeného JUDr. Richardem Tománkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 142a, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 3. 2006, č. j. a -2801, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2003, č. j. -1662 a -1664, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2003, č. j. -1640 a -1643, a o návrhu na zrušení čl. II. , kterým se mění , o bankách, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení čl. II. , kterým se mění , o bankách, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 10. 7. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), doplněný přípisem ze dne 4. 10. 2006, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel společně s ústavní stížností vznesl návrh na zrušení čl. II. , kterým se mění , o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl v důsledku přijetí , který nabyl účinnosti dne 7. 9. 2001, povinen vyplatit vkladatelům Moravia banky, a. s., tzv. dodatečné náhrady za pojištěné vklady, a to do výše 4 000 000 Kč. Dle citovaného zákona se stěžovatel dnem výplaty dodatečných náhrad stává věřitelem úpadce ve výši práv vkladatelů. Výplata dodatečných náhrad byla zahájena dne 4. 1. 2002. Již před účinností byl na majetek Moravia banky, a.s., v likvidaci, usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen " ") prohlášen konkurz. Dle ustanovení , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se k pohledávkám, které byly přihlášeny později než dva měsíce od prvního přezkumného jednání, nepřihlíží. Lhůta k přihlášení pohledávek uplynula dne 4. 2. 2001, tedy v době, kdy ještě neexistoval. Stěžovatel přesto vznesl dne 27. 5. 2003 návrh na zařazení přihlášek č. 37993 a 37994 do seznamu přihlášených pohledávek, nicméně tento návrh byl usnesením krajského soudu ze dne 6. 6. 2003, č. j. -1640 a -1643, zamítnut. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 11. 12. 2003, č. j. -1662 a -1664, byla obě rozhodnutí krajského soudu potvrzena. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 3. 2006, č. j. a -2801, jako nedůvodné zamítnuto. Stěžovatel v této souvislosti upozornil, že s ohledem na ustanovení , d) a e) zákona o konkurzu a vyrovnání nemůže svou pohledávku vůči úpadci uplatnit jiným způsobem než prostřednictvím konkurzního řízení. Zmeškáním lhůty dle zákona o konkurzu a vyrovnání sice pohledávka nezaniká, nicméně je-li úpadcem právnická osoba, stává se prakticky nevymahatelnou, neboť právnická osoba po zrušení konkurzu zanikne.

Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel měl postupovat dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). S tímto závěrem se stěžovatel neztotožnil, neboť byl přesvědčen, že se v jeho případě nejednalo o singulární sukcesi, jelikož jeho pohledávka vůči úpadci vznikla ze zcela jiného titulu než pohledávka vkladatele k bance. Odvolával-li se Nejvyšší soud na ustanovení , kterým se mění , o bankách, ve znění pozdějších předpisů, , devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů, , o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, , o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů, ve znění , , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a , o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), budí taková argumentace rozpaky, neboť výplata dodatečných náhrad byla zahájena ještě předtím, než citovaný zákon nabyl účinnosti a z tohoto důvodu nelze právní úpravu obsaženou v zákoně č. aplikovat. Sám Nejvyšší soud konstatoval, že nedává jednoznačnou odpověď na otázku, jakou povahu má pohledávka stěžovatele, nicméně dle jeho názoru byly tyto pochybnosti odstraněny Takový výklad je ovšem v rozporu s principem právní jistoty adresátů právní normy, neboť přiznává retroaktivní účinky. Nejvyšší soud přitom sám uznal, že převážná část dodatečných náhrad byla vyplacena ještě před účinností tohoto zákona. Není přitom dost dobře myslitelné, že by se část náhrad vyplacených dle , k níž došlo před účinností , řídila jiným režimem než část vyplacená posléze. Z výše uvedených důvodů se stěžovatel domníval, že v jeho případě ustanovení užít nelze. Ovšem i v případě, že by se bylo možné ztotožnit s názorem obecných soudů, že se jednalo o singulární sukcesi, neřešilo by to problém stěžovatele, neboť záměna účastníků je možná pouze na návrh žalobce (věřitele) a nezávisí tedy na vůli stěžovatele, a dále proto, že z celkového počtu přibližně 65 000 vkladatelů, jimž byly dodatečné náhrady vyplaceny, je do konkurzního řízení přihlášeno pouze 37 996 věřitelů. Zhruba 27 000 vkladatelů se tedy do konkurzu nepřihlásilo a jejich nároky by tedy stěžovatel uplatňovat nemohl.

Stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, a vyjádřil přesvědčení, že mu v důsledku přepjatého formalismu bylo upřeno právo na přístup k soudu a na spravedlivý proces ve smyslu d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovateli totiž nebylo umožněno, aby pohledávku, která mu za úpadcem vznikla až v průběhu konkurzního řízení, mohl v konkurzním řízení uplatnit, přestože to představovalo jediný způsob, jak by stěžovatel mohl dosáhnout alespoň částečného uspokojení své pohledávky. Stěžovatel se dožadoval extenzivní aplikace ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, neboť předmětná pohledávka mu vznikla až po uplynutí lhůty k jejímu přihlášení. Stěžovatel tak zmeškal lhůtu k podání přihlášky nikoliv z vlastní viny, ale z viny zákonodárce. Vznik takové situace nepředpokládá, obecné soudy proto měly při jejím řešení šetřit ústavně zaručená práva stěžovatele, v tomto případě tedy právo na přístup soudu, což neučinily. Z tohoto důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 3. 2006, č. j. a -2801, usnesení Vrchního soudu Olomouci ze dne 11. 12. 2003, č. j. -1662 a -1664, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2003, č. j. -1640 a -1643, svým nálezem zrušil.

Stěžovatel se svou ústavní stížností rovněž spojil návrh na zrušení čl. II. , jehož protiústavnost spatřoval, stručně řečeno, v jeho pravé zpětné působnosti, která je v právním státě zásadně nepřípustná. Stěžovatel odmítl názor Nejvyššího soudu, vyslovený v odůvodnění jeho rozhodnutí, že nejde o právní úpravu rozpornou s ústavním pořádkem České republiky a že by, s ohledem na předmět sporu, případné zrušení čl. II. stejně nemohlo přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí.

II.

Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili.

v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svých rozhodnutí a konstatoval, že všichni věřitelé byli usnesením tohoto soudu ze dne 14. 6. 2004, č. j. -2423, poučeni o možnosti podat návrh dle . Vrchní soud uvedl, že sama skutečnost, že stěžovateli předmětné pohledávky vznikly ex lege až po uplynutí lhůty stanovené v zákona o konkurzu a vyrovnání, není důvodem pro extenzivní výklad tohoto ustanovení. Dle názoru vrchního soudu zaměňuje stěžovatel příčinu s následkem. Zákonodárce si při schvalování musel být vědom toho, že stěžovateli ukládá dodatečnou náhradu za pohledávky z vkladů vůči bance, která je v konkurzu. Musel si tedy rovněž být vědom následků, které pro stěžovatele vyplývají z ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání. Stěžovateli bylo možno přisvědčit pouze v tom, že nemá obecnou normu pro pohledávky vzniklé později než dva měsíce od prvního přezkumného jednání, pokud se nejedná o pohledávky za podstatou. Stěžovatel dával v odvolacím řízení vrchnímu soudu ke zvážení, zda nepodá dle návrh na zrušení ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání. Vrchní soud takový postup nezvolil, neboť vycházel z toho, že Ústavní soud již v minulosti rozhodoval o ústavních stížnostech proti rozhodnutím konkurzních soudů vydaných dle zákona o konkurzu a vyrovnání a neshledal přitom existenci důvodů pro jeho zrušení (nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

). I z obsahu podání stěžovatele vyplývá, že do práv stěžovatele, včetně možnosti domáhat se jejich ochrany u soudu, zasahuje nikoliv ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, nýbrž čl. II. Vrchní soud zdůraznil, že napadená usnesení vycházela z ustanovení zákona o konkurzu, nikoliv ze Citované ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání je ustanovením kogentním, jímž je soud dle y ČR vázán. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuváděl, že by ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání bylo nesouladné s ústavním pořádkem České republiky a jeho zrušení nenavrhl. Za těchto okolností by měla být ústavní stížnost stěžovatele v části, v níž směřuje vůči rozhodnutím obecných soudů, shledána nedůvodnou, neboť obecné soudy aplikovaly kogentní ustanovení, jímž jsou vázány a které jim nedávalo při rozhodování žádnou volnost. Ve vztahu k návrhu na zrušení čl. II. vrchní soud uvedl, že tento návrh směřuje vůči jinému právnímu předpisu než tomu, na jehož základě byla vydána napadená rozhodnutí. Je věcí Ústavního soudu, zda za těchto okolností posoudí předmětný návrh stěžovatele jako přípustný, nicméně z výše uvedeného vyplývá, že ani případné zrušení čl. II. by nebylo důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že obecné soudy čl. II. , ve svých rozhodnutích neuplatnily, není stěžovatel k podání návrhu ve smyslu a [míněn zřejmě ] aktivně legitimován, proto by v této části měla být ústavní stížnost zamítnuta. Obdobný názor ve vztahu k návrhu stěžovatele na zrušení čl. II. zaujal rovněž Nejvyšší soud, který ve svém vyjádření poukázal na argumentaci samotného stěžovatele, z níž vyplývalo, že zrušení tohoto ustanovení pro něj nemůže přivodit příznivější následky. V dalším Nejvyšší soud odkázal na argumentaci, obsaženou v odůvodnění jeho rozhodnutí, dle níž výplatou dodatečných náhrad nedochází ke vzniku nové pohledávky, nýbrž stěžovatel vstupuje do práv vkladatelů. Nejvyšší soud zdůraznil, že akceptace právního názoru stěžovatele by paradoxně jeho postavení zhoršila, neboť by mu znemožnila dosáhnout uspokojení jeho pohledávky v konkurzu alespoň v rozsahu, jímž by se stal konkurzním věřitelem postupem dle . Poukaz stěžovatele na rozdíl mezi počtem vkladatelů, kterým byly vyplaceny dodatečné náhrady, a počtem vkladatelů, kteří své pohledávky přihlásili do konkurzu, rovněž dle názoru Nejvyššího soudu svědčí spíše o správnosti jeho argumentace, neboť není přijatelné, aby se rozsah pohledávek, k nimž bude v konkurzu přihlíženo, zvýšil jen proto, že došlo ke změně v osobě věřitele. Stěžovatel se rovněž mýlí, jestliže napadá argumentaci Je zcela běžné, že jsou pochybnosti o výkladu konkrétní právní normy odstraněny novou právní úpravou. V žádném případě nelze v této souvislosti hovořit o retroaktivitě, nová právní úprava měla v projednávané věci význam pouze z hlediska výkladu rozhodné normy. Nejvyšší soud z důvodů výše uvedených navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popřípadě jako nedůvodná zamítnuta.

Poté, co Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření účastníků řízení stěžovateli k replice, obdržel od stěžovatele přípis ze dne 4. 10. 2006, představující doplnění jeho ústavní stížnosti. Stěžovatel v něm dále rozvedl svou argumentaci stran návrhu na zrušení čl. II. Mimo jiné uvedl, že zamítnutí jeho stížnosti jen z důvodu, že úspěch ve věci nemůže fakticky zlepšit jeho postavení, je odpíráním práva na zjednání nápravy. Stěžovatel konstatoval, že měl za daných okolností pouze dvě možnosti, a to odmítnout vyplatit komukoliv dodatečnou náhradu, a to z důvodu rozporu čl. II. s ústavním pořádkem a principy právního státu, nebo dodatečné náhrady vyplatit a následně vyvolat spor, v jehož rámci by byla řešena i otázka čl. II. Prve uvedené řešení by znamenalo vyvolat přibližně 85 000 soudních sporů, postavených pouze na názoru o protiústavnosti čl. II. , přičemž je vysoce pravděpodobné, že by stěžovatel neměl v řízení před obecnými soudy ve věci úspěch a byl by nucen hradit náklady řízení, které by dosahovaly astronomické výše. I v případě případného následného zrušení citovaného předpisu by se jednalo o zrušení s účinky ex nunc a nikoliv ex tunc; veškeré exekuce provedené do případného zrušení čl. II. by byly svou povahou nevratné. Obdobné následky by pak měl i posléze uvedený postup, tedy vyplacení dodatečných náhrad a následné vyvolání sporu. Stěžovatel by tedy musel ze svého majetku vyplatit peněžní prostředky, ať už by zvolil kteroukoliv z obou výše uvedených možností. V tomto ohledu by tedy jakýkoli postup stěžovatele nemohl přivodit rozhodnutí, které by zlepšilo jeho situaci, to však dle názoru stěžovatele neznamená, že se tento nemůže domáhat zrušení právního předpisu. Taková logika by mu upírala právo na soudní ochranu a rovněž realizaci jeho ústavně zaručeného práva vlastnit a užívat majetek. Stěžovatel dále rozšířil svou argumentaci, směřující vůči čl. II. , o argument nedodržení kritéria spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu společenství a imperativy ochrany základních práv a svobod jednotlivce a o argument neoprávněného zásahu do právní jistoty. Dále poukázal na dopady tohoto právního předpisu do majetkové sféry vlastní i do majetkové sféry třetích osob, a konstatoval, že hlavním motivem pro podání návrhu na zrušení tohoto předpisu bylo zabránit, aby se obdobná situace v budoucnu neopakovala.

Na výše uvedená vyjádření účastníků pak stěžovatel reagoval replikou ze dne 30. 10. 2006. Ve vztahu k argumentaci krajského soudu stěžovatel podotkl, že mu není známo, že by některý z věřitelů podal návrh na záměnu účastníků dle , a opětovně upozornil, že uplatnění pohledávky alespoň v rozsahu přihlášených pohledávek dle čl. II. je pouhým hypotetickým právem, neboť jeho realizace vyžaduje součinnost třetích osob, kterou stěžovatel není schopen vynutit. V každém případě by se však jednalo pouze o částečné řešení daného problému. Stěžovatel odmítl rovněž názor Nejvyššího soudu, že není možné v průběhu konkurzu zvyšovat rozsah přihlášených pohledávek, neboť měl za to, že jsou takto nepřípustně preferovány principy zákona o konkurzu a vyrovnání před ústavně zaručeným právem na přístup k soudu, potažmo právem na ochranu vlastnictví. Stejně tak vyslovil stěžovatel nesouhlas i s názorem Nejvyššího soudu, že může být užit k odstranění výkladových nejasností, vzniklých při aplikaci čl. II. Vztahy vzniklé v době předchozí právní úpravy se musí řídit touto úpravou, přičemž nemůže být užit odkaz na jejich následnou změnu. Adresáti právní normy se vždy chovají dle textu zákona platného v době jejich jednání, nikoliv dle "možného budoucího textu". Měl-li Nejvyšší soud za to, že se stěžovatel stal právním nástupcem vkladatelů, pak měl ve své argumentaci vycházet pouze ze a , o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Podstata problému však dle stěžovatele nespočívá v tom, zda lze užít postup dle či zda stěžovatel vstoupil do práv vkladatelů nebo zda vznikla nová pohledávka, nýbrž v tom, že stěžovatel disponuje pohledávkou za Moravia bankou, a.s. v likvidaci, kterou může uplatnit jedině prostřednictvím účasti v konkurzním řízení, což mu bylo postupem obecných soudů znemožněno. Je přitom bez významu, zda se tak stalo pouze v části pohledávky nebo v její plné výši, neboť se v každém případě jedná o odepření práva na přístup k soudu. Co se týče výkladu ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, stěžovatel měl za to, že nastane-li situace, kterou zákon nepředvídal, je třeba zvážit, zda použít doslovný výklad zákona či zda zvolit výklad jiný, více vedoucí k nalezení spravedlnosti, bránící přepjatému právnímu formalismu a respektující ústavně zaručená práva jednotlivců. Že i kogentní ustanovení zákona lze vyložit jiným způsobem vyplývá například z nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

. Stěžovatel se neztotožnil s argumentací vrchního soudu o příčině a následku a vyslovil názor, že situaci, v níž se ocitl, zapříčinil jak čl. II. , tak ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání. Na základě pohledávka stěžovatele vznikla, na základě zákona o konkurzu a vyrovnání mu bylo znemožněno tuto pohledávku uplatnit v konkurzním řízení. Kdyby měl stěžovatel dostát názorům vrchního a Nejvyššího soudu, musel by vyvolat spor, jehož podstata by spočívala výhradně v ústavnosti čl. II. Takový spor by mohl vyvolat jedině tak, že by odmítl vyplatit dodatečné náhrady. Stěžovatel takový postup zvažoval, a to zejména v souvislosti se , kterým se mění , o zrušení Fondu národního majetku České republiky a o působnosti Ministerstva financí při privatizaci majetku České republiky (zákon o zrušení Fondu národního majetku), a , kterým se mění , o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), nicméně od něj z několika důvodů upustil. V zájmu rovného přístupu ke všem zúčastněným by stěžovatel musel odmítnout vyplatit dodatečné náhrady všem vkladatelům; odmítnout vyplatit náhradu pouze vybraným vkladatelům by dle stěžovatele bylo neodůvodněnou diskriminací, ke které se nehodlal a nehodlá uchylovat. V případě čl. II. by tak vzniklo přibližně šedesát až osmdesát tisíc soudních sporů, z nichž většina by se týkala regionu severní Moravy. Pro soudy, přináležející ke v Ostravě, by to zřejmě znamenalo úplný kolaps. V případě by bylo množství sporů dokonce dvojnásobné. Dalším důvodem pak je, že názor stěžovatele na protiústavnost čl. II. nemusí být správný. V takovém případě by stěžovatel musel hradit náklady řízení, dosahující hrubým odhadem 600 až 800 milionů Kč. Uplatnění práva stěžovatele by tedy vedlo jednak k neúměrnému zatížení jeho majetku a především k velmi citelnému zásahu do činnosti soudní soustavy. Stěžovatel proto zvolil jiné, "humánnější" řešení. Jeho odmítnutí by přitom znamenalo, že by stěžovateli bylo odepřeno právo domáhat se ochrany svých práv soudní cestou, neboť prve uvedené řešení, tedy nevyplacení náhrad, by sice bylo teoreticky možné, nicméně z důvodů výše uvedených prakticky nerealizovatelné. V závěru svého vyjádření stěžovatel upozornil na skutečnost, že byl skupinou senátorů podán návrh na zrušení některých pasáží Problematika těchto pasáží je v principu shodná jako v případě čl. II. V přípise ze dne 1. 12. 2006 pak stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu, aby zvážil, zda tyto věci nespojit ke společnému řízení. Rovněž sdělil Ústavnímu soudu, že si uvědomuje, že čl. II. byl novelizován, nicméně nepovažuje za nutné svůj návrh měnit tak, že by byl napaden čl. II. v původním znění, neboť po zrušení tohoto ustanovení postrádá text doplněný jakýkoliv smysl.

III.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a návrh po formální i obsahové stránce splňoval veškeré náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná a že návrh na zrušení čl. II. byl podán osobou zjevně neoprávněnou.

V prvé řadě nutno podotknout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy měly za okolností výše popsaných přistoupit k takovému výkladu ustanovení § 22 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání, který by stěžovateli umožnil uplatnit jeho pohledávku prostřednictvím konkurzního řízení. Podstatu ústavní stížnosti tedy tvořil nesouhlas stěžovatele s interpretací tzv. jednoduchého práva obecnými soudy, z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci tehdy, jestliže by vyslovené právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, nebo tehdy, jestliže by byl v procesu aplikace "jednoduchého práva" obsažen prvek svévole, např. v důsledku nerespektování kogentní normy, anebo prvek extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu. Sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá dotčení v jeho ústavně zaručených právech (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006,

sp. zn.

, dostupný na www.judikatura.cz, nebo nález ze dne 8. 7. 1999,

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.). Citované ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání jednoznačně a zcela kategoricky stanoví, že se k pohledávkám, které jsou přihlášeny později než dva měsíce od prvního přezkumného jednání, nepřihlíží. Z hlediska jazykového výkladu tedy nevznikají o významu předmětného ustanovení žádné pochybnosti, a ke shodnému závěru lze dojít rovněž prostřednictvím výkladu teleologického, neboť účelem lhůty obsažené v ustanovení § 22 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání je fixace okruhu pohledávek, o nichž bude v rámci konkurzního řízení rozhodováno, aby mohlo konkurzní řízení vstoupit do další fáze. Nelze tedy mít za to, že by obecné soudy interpretovaly předmětné ustanovení ústavně nekonformním způsobem. Odkaz na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, není případný, neboť v onom případě Ústavní soud vyložil ustanovení , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění , způsobem, který odpovídal smyslu tohoto ustanovení a odstraňoval přepjatý formalismus, naopak výklad ustanovení , jehož se stěžovatel domáhal, by byl s účelem tohoto ustanovení v příkrém rozporu. Bylo-li by přistoupeno na argumentaci stěžovatele, jednalo by se o zjevné nerespektování kogentní normy, které by mělo negativní dopady na ostatní věřitele, kteří své pohledávky do konkurzu řádně přihlásili, neboť by se v důsledku vstupu nového věřitele do řízení snížil rozsah, v němž budou pohledávky těchto věřitelů uspokojeny. Namítal-li stěžovatel, že před zněním zákona mělo být upřednostněno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu, nutno podotknout, že příčinou stavu, kdy nemohl svou pohledávku do konkurzu přihlásit, byla skutečnost, že tato vznikla až po uplynutí lhůty uvedené v zákona o konkurzu a vyrovnání. Problematickým se tedy v tomto ohledu nejeví , nýbrž čl. II. , který stěžovateli uložil povinnost vyplatit dodatečné náhrady za situace, kdy již konkurz probíhal a přihlášení vzniklých pohledávek bylo kogentním ustanovením vyloučeno. Stěžovatel si ostatně problematičnosti čl. II. byl vědom, neboť navrhl, aby Ústavní soud tento právní předpis zrušil.

Dle ustanovení může být společně s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona anebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže jsou dle tvrzení stěžovatele v rozporu s ústavním zákonem. Podmínkou postupu dle citovaného ustanovení tedy je, aby byl právní předpis, jehož zrušení je společně s ústavní stížností navrhováno, v projednávané věci aplikován. V případě stěžovatele tomu tak nebylo, neboť obecné soudy rozhodovaly o jeho návrhu na zařazení přihlášek č. 37993 a 37994 do seznamu přihlášených pohledávek výlučně dle ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání. Stěžovatel ostatně skutečnost, že čl. II. nebyl v projednávané věci aplikován, v ústavní stížnosti nezpochybňoval, pouze poukazoval na to, že za daných okolností neměl jinou reálnou možnost, jak protiústavnost tohoto právního předpisu napadnout. Ústavní soud je ovšem dle y při své rozhodovací činnosti krom ústavního pořádku České republiky vázán rovněž . Jestliže tedy stanoví jako podmínku podání návrhu na zrušení právního předpisu, že tento musí být v projednávané věci aplikován, je Ústavní soud tímto ustanovením při posuzování návrhu stěžovatele vázán. Tvrzené obtíže s vyvoláním sporu, v němž by byla tato podmínka splněna, nemají pro posouzení aktivní legitimace stěžovatele k podání návrhu dle žádnou relevanci, Ústavnímu soudu proto nezbylo než považovat stěžovatele ve vztahu k návrhu na zrušení čl. II. za osobu zjevně neoprávněnou a jeho návrh odmítnout podle ve spojení s téhož předpisu.

Za situace, kdy Ústavní soud neměl možnost podrobit čl. II. přezkumu z hlediska tvrzené protiústavnosti, a za situace, kdy shledal interpretaci zákona o konkurzu a vyrovnání provedenou obecnými soudy ústavně konformní, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Řízení před obecnými soudy proběhlo v souladu s ustanoveními hlavy páté y, za respektování principů spravedlivého procesu, obecné soudy svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily a řádně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Co se týče polemiky stěžovatele s názorem obecných soudů na možnou aplikaci , nutno podotknout, že obecné soudy se k možnosti aplikace tohoto ustanovení vyslovily nad rámec rozhodovacích důvodů, neboť jak je z odůvodnění napadených rozhodnutí zřejmé, jediným důvodem, pro nějž byl návrh stěžovatele zamítnut, bylo uplynutí lhůty dle zákona o konkurzu a vyrovnání. Za těchto okolností Ústavní soud považoval za nadbytečné se ke správnosti předložené argumentace, která se ostatně opět pohybovala zejména v rovině interpretace tzv. jednoduchého práva, jakkoliv vyjadřovat. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu