Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 290/2010

29

Cdo 290/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Mgr. D. G.,

jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně B & H Eurobroiler, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 42 86 48 01, proti žalovanému

Ing. P. B.,

jako správci konkursní podstaty úpadkyně Moravia Banky, a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45 19 28 55, zastoupenému Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, PSČ 710 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. srpna 2009, č. j. -142, takto:

I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení

se odmítá

.

II. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé

se zamítá.

III. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. srpna 2009, č. j. -142, (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 28. listopadu 2008, č. j. -114, ve výrocích, jimiž Krajský soud v Ostravě určil, že žalobkyně má za úpadkyní Moravia Bankou, a. s. v likvidaci (dále jen „banka“) pohledávku ve výši 283.711,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud vyšel z toho, že:

1. Dne 25. srpna 1999 uzavřeli B. L. (dále jen „vkladatel“) a banka smlouvu o zřízení a vedení účtu (dále jen „smlouva o běžném účtu“).

2. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. listopadu 1999 vkladatel postoupil pohledávku ze smlouvy o běžném účtu společnosti DOBEX s. r. o. (dále jen „společnost“), a to ve výši 603.495,31 Kč.

3. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. listopadu 1999 postoupila společnost část pohledávky ze smlouvy o vedení běžného účtu ve výši 283.711,- Kč společnosti B & H Eurobroiler, spol. s r. o. (dále jen „úpadkyně“).

4. Krajský obchodní soud v Ostravě usnesením ze dne 8. prosince 1999, sp. zn. , prohlásil konkurs na majetek banky a následně ustavil žalovaného správcem její konkursní podstaty.

5. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. , prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a následně usnesením ze dne 3. října 2005, č. j. -184, které nabylo právní moci dne 7. prosince 2005, ustavil do funkce správkyně konkursní podstaty žalobkyni.

6. Úpadkyně přihlásila do konkursu vedeného na majetek banky mimo jiné i pohledávku ve výši 283.711,- Kč z titulu smlouvy o běžném účtu.

7. Při přezkumném jednání žalovaný shora uvedenou pohledávku popřel a původní správce konkursní podstaty úpadkyně Ing. I. N. podal včas žalobu o určení její pravosti.

8. Úpadkyně oznámila bance 30. listopadu 1999, že mimo jiné započítává pohledávku vkladatele ve výši 283.711,- Kč proti pohledávce banky ze smluv o úvěru.

9. Fond pojištění vkladů (dále jen „Fond“) z titulu výplaty dodatečných náhrad uhradil vkladateli (s datem výplaty 5. března 2002) částku 2,367.438,39 Kč, a to mimo jiné „na jeho pohledávku“ ze smlouvy o běžném účtu, podle stavu účtu ke dni 3. září 1999.

Odkazuje na ustanovení a , o bankách, ve znění účinném do 30. dubna 2001, odvolací soud uzavřel, že námitka žalovaného, podle níž pohledávka vkladatele zanikla vyplacením náhrady Fondem (rozuměj vyplacením dodatečné náhrady vyplacené podle čl. II , kterým se mění , o bankách, ve znění pozdějších předpisů), je nedůvodná. Přitom zdůraznil, že pohledávka vkladatele ze smlouvy o běžném účtu co do částky 283.711,- Kč byla shora zmíněnými postupními smlouvami platně převedena dne 30. listopadu 1999 na úpadkyni; současně jako neurčité a tudíž absolutně neplatné ve smyslu ustanovení , , vyhodnotil jednostranné započtení této pohledávky proti pohledávkám banky. Plnění poskytnuté vkladateli Fondem z titulu výplaty dodatečných náhrad, přitom „nezohlednil“, neboť pohledávka ze smlouvy o běžném účtu byla postoupena společnosti a následně úpadkyni „před touto úhradou“.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , (dále jen „ “), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení

Dovolatel cituje ustanovení čl. II. a zdůrazňuje, že správní řízení o odnětí povolení působit jako banka bylo vůči bance zahájeno 3. září 1999, přičemž k tomuto datu byl vkladatelem z účtu B. L. Jmenovanému pak byla vyplacena dodatečná náhrada z Fondu, i když pohledávka v době výplaty dodatečné náhrady již byla postoupena úpadkyni, tj. vkladatel „nebyl jejím vlastníkem a nebyl věřitelem banky“. Má za to, že plněním ze strany Fondu vůči vkladateli „zanikl“ závazek banky plnit z titulu smlouvy o běžném účtu, „a to jeho splněním“. „Fond vstoupil do postavení věřitele ze zákona, jakožto subjekt, který plnil za jiného“; žalobkyni „plnění nemůže být přiznáno“, poněvadž „pohledávka, resp. závazek již zanikl splněním“. Bylo-li by plnění ze smlouvy o běžném účtu přiznáno i žalobkyni, bylo by z téhož právního důvodu plněno dvakrát (Fondem z titulu dodatečné náhrady a bankou dle „rozsudku o incidenční žalobě“) a „navíc by bylo plněno z právního důvodu, který již zanikl, což ani v jednom případě není přípustné“.

Dále dovolatel snáší argumenty proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení upravujících jeho přípustnost; Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího podle ustanovení a odmítl (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zásadně právně významným Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu shledává – a potud má dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení za přípustné – v řešení otázky důsledků výplaty dodatečných náhrad fondem vkladateli podle článku II., , a to v situaci, kdy k datu poskytnutí dodatečné náhrady již vkladatel nebyl věřitelem pohledávky, za kterou Fond dodatečnou náhradu vyplácel.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle čl. II., , kterým se mění , o bankách, ve znění pozdějších předpisů, pojištění vkladů (dále jen „ “) vyplatí fyzickým a právnickým osobám, které byly vkladateli ke dni zahájení správního řízení o odnětí povolení působit jako banka u Pragobanky, a. s. Praha, nyní v konkursu, u Universal banky, a. s., Ústí nad Labem, nyní v konkursu, u Moravia banky, a. s., Frýdek - Místek, nyní v konkursu, (dále jen „banky“), dodatečnou náhradu za veškeré pohledávky z jejich vkladů v domácí i cizí měně vedených u těchto bank ke dni zahájení správního řízení o odnětí povolení působit jako banka až do výše 4 miliónů Kč každému vkladateli. Při výplatě dodatečných náhrad se postupuje přiměřeně podle až , mimo odstavce 2 , , o bankách, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že vyplacenou dodatečnou náhradu sníží o již vyplacenou náhradu. Ke dni zahájení výplaty dodatečných náhrad se snižuje pohledávka vkladatele za bankou o částku rovnající se jeho právu na dodatečnou náhradu z Fondu. Dodatečná náhrada bude vyplacena každému, kdo byl vkladatelem u výše uvedených bank ke dni zahájení správního řízení o odnětí jejich povolení působit jako banka. Dodatečná náhrada se vyplatí rovněž dědicům fyzických osob a právním nástupcům právnických osob. Ke dni zahájení výplaty dodatečných náhrad se snižuje pohledávka vkladatele za bankou o částku rovnající se jeho právu na dodatečnou náhradu z Fondu. se dnem zahájení výplaty dodatečných náhrad stává věřitelem bank ve výši práv vkladatelů bank na plnění z Fondu. Výplata dodatečných náhrad podle tohoto ustanovení musí být zahájena do 4 měsíců od účinnosti tohoto zákona.

Ustanovení bodu 7., čl. II., části první, , kterým se mění , o bankách, ve znění pozdějších předpisů, , devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů, , o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, , o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů (zákon o České konsolidační agentuře), ve znění , , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a , o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví), ve znění pozdějších přepisů, pak určuje, že dnem zahájení výplaty dodatečných náhrad přecházejí na pojištění pohledávek z vkladů pohledávky vkladatelů za bankou ve výši práv vkladatelů na plnění z Fondu pojištění pohledávek z vkladů.

nabyl účinnosti 7. září 2001, tj. v době, kdy již (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. , 602/2005, jež obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 9. srpna 2007, sp. zn. , odmítl) uplynula lhůta pro přihlášení pohledávek určená ustanovením větou první , o konkursu a vyrovnání (dále jen „ “) [první přezkumné jednání proběhlo 4. prosince 2000].

V důvodech výše uvedeného usnesení dále Nejvyšší soud uzavřel, že nebyla-li by zvýšena částka, do které vyplatí vkladatelům dodatečnou náhradu za pohledávky z jejich vkladů (do částky 4,000.000,- Kč), není pochyb o tom, že by v rámci konkursu bylo přihlíženo pouze k pohledávkám těch věřitelů (vkladatelů), kteří je ve lhůtě podle věty první do konkursu přihlásili; k pohledávkám vkladatelů, které do konkursu přihlášeny nebyly, popř. byly přihlášeny později než dva měsíce od prvního přezkumného jednání, by konkursní soud nepřihlížel. Přijetí pak na tomto závěru nemůže ničeho změnit. Právní názor opačný by totiž ve svých důsledcích znamenal výrazné poškození konkursních věřitelů, jejichž pohledávky budou v konkursu (byť jen z části) uspokojeny, když v rámci rozvrhu ( ) by byly uspokojeny i pohledávky, k nimž by jinak (z důvodu shora uvedených) nebylo v konkursu přihlíženo. Samotné ustanovení čl. II., , podle něhož se dnem zahájení výplaty dodatečných náhrad stává věřitelem bank ve výši práv vkladatelů bank na plnění z Fondu, přitom odpověď na otázku, zda v rozsahu práv vkladatelů na plnění vůči Fondu dochází ke změně v osobě věřitele banky (jímž se stává místo vkladatelů ) nebo zda Fondu vzniká vůči bance „nové“ právo, nedává. Teprve (srov. jeho část první, čl. II., bod 7) byly pochybnosti v tomto směru odstraněny, když bylo výslovně určeno, že dnem zahájení výplaty dodatečných náhrad přecházejí na pojištění pohledávek z vkladů pohledávky vkladatelů za bankou ve výši práv vkladatelů na plnění z Fondu pojištění pohledávek z vkladů. Protože v části první (změna , o bankách, ve znění pozdějších předpisů) neupravuje dodatečné náhrady, k nimž je povinen , je nepochybné, že se citované ustanovení vztahuje k dodatečným náhradám podle , což je ostatně patrné i z bodu 6, čl. II., části první, , jímž je upraven výpočet výše dodatečné náhrady, pokud jde o úroky z pohledávek z vkladů.

V usnesení ze dne 31. května 2011, sp. zn. , dále Nejvyšší soud uzavřel, že je na první pohled zjevné, že je oprávněn přezkoumávat správnost podkladů poskytnutých mu správcem konkursní podstaty banky pro výplatu náhrad z titulu pojištění pohledávek z vkladů, je povinen vyplatit náhrady pouze za existující vklady a pouze v rozsahu takového plnění se mohl stát věřitelem banky podle ustanovení zákona o bankách.

Konečně v usnesení ze dne 24. července 2009, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že „právo oprávněné osoby na plnění z Fondu je právem spojeným s pohledávkou z vkladu“. I proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. , odmítl.

Ze shora citovaných zákonných ustanovení a judikatorních závěrů je nepochybné, že poskytnutí dodatečné náhrady vkladateli ze strany Fondu nemělo vliv ani na existenci pohledávky ze smlouvy o běžném účtu, ani na aktivní věcnou legitimaci úpadkyně takovou pohledávku přihlásit do konkursu na majetek banky ( ) a následně (úspěšně) uplatnit u soudu právo na určení její pravosti ( ). Ustanovení čl. II., , jakož i ustanovení bodu 7., čl. II., části první, sice určují, že vyplatí dodatečnou náhradu za pohledávky z vkladů fyzickým a právnickým osobám, které byly vkladateli ke dni zahájení správního řízení o odnětí povolení působit jako banka, nicméně nepočítají s tím, že vkladatelé ještě před nabytím účinnosti mohli postoupit pohledávku, za kterou – byť na základě následně přijatého zákona – přísluší dodatečná náhrada ze strany Fondu, třetí osobě. Vázanost plnění ze strany Fondu na existenci pohledávky z běžného účtu (rozuměj pohledávky, za kterou příslušela dodatečná náhrada podle ) a na osobu věřitele této pohledávky (na kterou je v uvedeném kontextu nutno nahlížet jako na právního nástupce vkladatele) je přitom zřejmá.

Naopak akceptace názoru dovolatele by ve svém důsledku znamenala, že bez ohledu na objem majetku konkursní podstaty využitelný k poměrnému uspokojení věřitelů ( , a a násl. ) by k pohledávce z běžného účtu nebylo v konkursu vedeném na majetek banky přihlíženo. Vkladatel by totiž takovou pohledávku do konkursu přihlásit nemohl, jelikož nebyl jejím věřitelem, na by pohledávka přešla (v důsledku vyplacení dodatečné náhrady vkladateli) až v době, kdy již marně uplynula lhůta pro podání přihlášky pohledávky do konkursu vedeného na majetek banky a žalobkyně (úpadkyně) – ačkoli se stala věřitelkou postoupené pohledávky a tuto řádně a včas přihlásila do konkursu vedeného na majetek banky – by uspokojení této pohledávky v konkursu rovněž nemohla dosáhnout.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ve věci samé zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , o konkursu a vyrovnání.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. ledna 2012

JUDr. Petr Gemmelpředseda senátu