Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 834/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. M., zastoupené Mgr. Václavem Erbanem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská 21, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen ""), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek vydaný odvolacím soudem v trestní věci, v níž vystupovala jakožto poškozená; je toho názoru, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její právo na "spravedlivé řízení" zaručené v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem byli obžalovaní K. B. a V. R. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona, trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zákona a trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákona a odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 roků; zároveň jim byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo podnikatelské činnosti v oboru spojeném s používáním zbraní na dobu 3 let. Obžalovanému V. R. byl uložen současně trest propadnutí věci a oběma společně pak povinnost k náhradě škody vůči poškozené (stěžovatelce) ve výši 14.071,- Kč. Rozsudkem odvolacího soudu byl podle § 226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby obžalovaný J. T. pro návod k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 234 odst. 1, k trestnému činu vydírání podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona a k trestnému činu porušování domovní svobody podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 238 odst. 1, 2 tr. zákona.

Stěžovatelka těmto výsledkům řízení před odvolacím soudem oponuje a dovozuje, že obžalovaný J. T. byl zproštěn obžaloby neodůvodněně, "v důsledku čehož byl zbaven solidární odpovědnosti zaplatit škodu, která vznikla trestným činem, který byl na (ní) spáchán společným jednáním všech obžalovaných". Hodnocení důkazů (ve prospěch zprošťujícího výroku) je podle jejího názoru "nesprávné", "nekritické" a "nepřiléhavé", a jde "mimo rámec skutků, z nichž byli obžalovaní stíháni". Stěžovatelka míní, že "řízení před odvolacím soudem bylo ... vedeno jednostranně ve prospěch obžalovaných", a zpochybnění její věrohodnosti vůči obžalovaným při vymezení stíhaného skutku má za "neopodstatněné". Rovněž tresty uložené obžalovaným jsou podle stěžovatelky "nepřiměřeně mírné".

Ústavní soud je podle y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud již dříve judikoval, že z a d (dále jen "") lze dovodit, coby charakteristický znak moderního právního státu, že trestní stíhání pachatele trestného činu a jeho potrestání je situováno do rámce vztahu mezi státem a tím, kdo trestný čin spáchal. Stát příslušnými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal; je-li takto dána výlučná legitimace státu, nemůže ji mít subjekt soukromý, resp. subjekt soukromého práva. Proto ani s poškozeným coby stranou trestního řízení takovou legitimaci spojovat nelze; právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu písm. d) založeno není a poškozený nemá žádné právo, natožpak základní, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil (usnesení

sp. zn.

, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 345, viz též usnesení

sp. zn.

, sv. 14, str. 291). Nic na tom nemění, že odsouzení obviněného představuje zpravidla základ pro (pozitivní) hodnocení uplatněného nároku na náhradu škody v tzv. adhezním řízení, stejně jako okolnost, že v tomto řízení zákon přiznává poškozenému odpovídající procesní práva (srov. § 43 odst. 1 tr. řádu).

V trestním řízení tedy nejde o právo a věc poškozeného či jakékoliv jiné fyzické a právnické osoby (ve smyslu a 38 odst. 2), ale o právo a věc státu (), aby bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu (právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání o odvolání, vyjádřit se k věci a další) Ústavní soud chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem, vycházející ze základního účelu trestního řízení (aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni), k jehož naplnění je povolán stát, posláním kterého je též dbát, aby toto řízení "působilo k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti" (viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

).

Vyložená procesní práva stěžovatelky (zde poškozené), jakož i jejich hmotněprávní substrát, vyjádřený uplatněným nárokem na náhradu trestným činem způsobené škody, byly v trestním řízení respektovány a stěžovatelka ani netvrdí opak. Právo na spravedlivý proces ve smyslu , o což jediné mohlo ve vztahu ku stěžovatelce jít, tudíž dotčeno nebylo.

Jestliže se oproti tomu stěžovatelka domáhá, aby konkrétní obviněný byl uznán v trestním řízení vinným spácháním trestného činu, resp. aby ostatní obvinění byli přísněji potrestáni, dožaduje se zásahu Ústavního soudu v situaci (a z důvodů), kdy - jak bylo dovozeno - jí žádné (tomu odpovídající) "ústavně zaručené základní právo" ( písm. d/), resp. "právo zaručené ústavním pořádkem" ( ) nesvědčí; avšak jen k ochraně těchto práv je Ústavnímu soudu svěřena pravomoc rozhodovat o ústavních stížnostech proti rozhodnutím nebo jiným opatřením orgánů veřejné moci. Již proto ústavní stížnost stěžovatelky, vychází-li z předpokladu opaku, nemůže obstát.

Uvedenému koresponduje, že trestní řád poškozenému proti výroku o vině a trestu neumožňuje podat ani odvolání ani dovolání.

Z řečeného se podává závěr, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu