Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 291/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelů Ing. T. O., Ing. M. O. a MUDr. J. O., zastoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, se sídlem Slovákova 11, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. listopadu 2006, č. j. -359, proti výrokům I. a V. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. , a proti výroku I. a III. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. května 2003, č. j. -317, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Správy nemovitostí města Brna, s. p. v likvidaci, IČ: 469 63 383, se sídlem Masarykova 37, 602 00 Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jejich ústavním pořádkem chráněných práv. Konkrétně namítají porušení a 4 a d (dále jen " "), Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i a 2 Všeobecné deklarace lidských práv. Stěžovatelé uvádějí, že napadenými výroky citovaných rozhodnutí došlo k vyvlastnění nemovitostí, jejichž vyklizení se domáhali. Dále podle jejich názoru došlo k porušení y, neboť obecné soudy porušily zásadu vázanosti ústavním zákonem a zákonem vyplývající z y (dále jen " "), Úmluvy, podle kterého má každý, jehož práva a svobody uvedené v této Úmluvě byly porušeny, právo na účinnou pomoc před národními orgány a konečně také tím, že porušily zásadu vázanosti nálezem Ústavního soudu vyplývající z y.

Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelů, kterou se původně domáhali proti vedlejšímu účastníkovi nahrazení projevu vůle s uzavřením dohody o vydání nemovitostí specifikovaných v žalobě podle , o mimosoudních rehabilitacích (dále jen " "). Tuto žalobu pak změnili na vlastnickou žalobu a domáhali se vyklizení předmětných nemovitostí. Nalézací soud tuto změnu připustil, avšak žalobu posléze zamítl s odůvodněním, že je vyloučeno, aby se soud jako předběžnou otázkou zabýval tím, zda stěžovatelé jsou vlastníky vyklizovaných nemovitostí. Vyslovil názor, že stěžovatelé měli správně žalovat také na určení, že jsou jejich vlastníky. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, i když z jiného právního důvodu. Neztotožnil se s názorem, že bylo žalováno chybně, když bylo žalováno toliko na vyklizení, ale odvolal se na rozhodnutí Velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. září 2003, sp. zn. , a na rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. , ze kterých vyplývá, že se nelze domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů k věcem, které na stát přešly v rozhodném období bez právního důvodu, neboť na ně dopadá ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích, a jde tedy o problematiku, která je upravena speciálním předpisem. Stěžovatelé podali proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, neboť dovolací soud nezjistil, že by odvolací soud rozhodoval nějakou právní otázku jinak, než jak je rozhodována dovolacím soudem nebo v rozporu s hmotným právem.

Ještě před tím, než se Ústavní soud začne návrhem věcně zabývat, musí zkoumat, zda je přípustný. Podle ustanovení , o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") lze ústavní stížnost podat do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem je řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Stěžovatel, pokud napadá ústavní stížností rozhodnutí odvolacího soudu, odvozuje včasnost podání datem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Podle ustanovení , byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z odůvodnění usnesení dovolacího soudu vyplývá, že se věcně dovoláním zabýval, neboť zvažoval, zda napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Na tento případ proto plně dopadá shora citované ustanovení . Ústavní stížnost tak byla podána řádně a ve lhůtě jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak i proti rozhodnutím odvolacího soudu a soudu prvního stupně.

Ústavní soud si vyžádal stanoviska soudů, proti jejichž rozhodnutí ústavní stížnost směřuje a dále stanovisko vedlejší účastnice řízení. Žádné z těchto stanovisek neobsahuje nové skutečnosti, které by byly rozhodné pro posouzení věci Ústavním soudem. Proto tato stanoviska účastníkům a vedlejší účastnici nerozesílal a ve svém rozhodování z nich nevychází, jejich obsah proto neuvádí.

Ústavní soud již jednou v minulosti ve věci stěžovatelů rozhodoval a sice nálezem ze dne 20. března 2001,

sp. zn.

. Bylo to za situace, kdy se stěžovatelé podle zákona o mimosoudních rehabilitacích před obecnými soudy domáhali proti vedlejšímu účastníkovi nahrazení projevu vůle s uzavřením dohody o vydání nemovitostí specifikovaných v žalobě. Tehdy Ústavní soud částečně vyhověl návrhu stěžovatelů a vyslovil názor, že představuje ve vztahu k speciální zákon, který musí být aplikován přednostně. K tomu ale dodal, že to platí pouze v těch případech, které výslovně upravuje, a proto na právní vztahy osob, které nejsou oprávněnými osobami podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, tento zákon nemůže mít postavení speciálního zákona. Dále uvedl, že pro právní závěr, podle něhož stát nabývá v případech podle zákona o mimosoudních rehabilitacích věci do vlastnictví bez právního důvodu fyzickou okupací, je z ústavněprávního hlediska neudržitelný. Stěžovatelé se dovolávají toho, že obecné soudy nerespektovaly tento nález, a to v té části, která se týká výkladu zákona o mimosoudních rehabilitacích, ze kterého dovozují, že se na jejich případ tento restituční zákon nevztahuje. Právě z této skutečnosti dovozují porušení všech jimi uváděných ústavních práv, tj. porušení vlastnického práva, neboť se jako dědicové po poslední majitelce předmětných nemovitostí cítí být jejich vlastníky, a porušení práva na spravedlivý proces tím, že nebyl respektován předchozí nález Ústavního soudu.

K tomu je třeba uvést, že Ústavní soud k nálezu,

sp. zn.

, a dále k nálezu,

sp. zn.

, přijal sjednocující stanovisko sp. zn. ze dne 1. listopadu 2005, které je publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb. V něm vyložil, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné v některých případech uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť restituční úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.

Pokud tedy odvolací a dovolací soud v rozhodnutích napadených ústavní stížností vyšly z názoru vyjádřeném ve sjednocujícím stanovisku Ústavního soudu a vyložily, že poskytl možnost odklonit se od závazného nálezu

sp. zn.

, postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, neboť sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu pro Ústavní soud právně závazným způsobem mění právní názor vyjádřený v senátním rozhodnutí, ke kterému se vymezuje. Podle y jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, tedy i pro Ústavní soud. Podle , jestliže senát v souvislosti se svojí rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna je pak senát v dalším řízení vázán. V případě, ve kterém bylo sjednocující stanovisko přijato, bylo již druhým senátem Ústavního soudu rozhodnuto nálezem ze dne 25. ledna 2006,

sp. zn.

. Názor vyjádřený ve sjednocujícím stanovisku tak byl závazným způsobem vyjádřen i navenek a orgány a osoby včetně Ústavního soudu jsou jím vázány.

Ústavní soud neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele, a proto nezbylo, než na základě uvedených skutečností ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu