Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 534/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti a) V. Ch., b) L. Ch., c) L. Ch., zastoupených JUDr. A. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2006, č. j. -495, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 3. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Tvrdí, že jím bylo porušeno jejich právo na ochranu a nedotknutelnost vlastnictví a na dědění majetku.

Ze spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, sp. zn. , bylo zjištěno následující:

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově zamítl rozsudkem ze dne 29. 6. 2005, č.j. -385, žalobu stěžovatelů, aby bylo určeno, že vlastníkem ideální jedné poloviny pozemků specifikovaných ve výroku I. tohoto rozsudku byl ke dni 19. 7. 1955 K. Ch. Rozhodl též o nákladech řízení. O odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 10. 2006, č.j. -495, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odkázal na rozhodnutí Velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , a na sdělení Pléna Ústavního soudu publikované pod č. 477/2005 Sb., jejichž závěry je nutno aplikovat na projednávanou věc. Dovodil z nich, že tvrzený nárok mohl být úspěšně uplatněn jedině v rámci restitučních předpisů za splnění předpokladů jimi stanovených. Pouze v rozsahu určeném restitučními předpisy totiž stát připustil odčinění některých majetkových křivd vzniklých v rozhodném období a tomu odpovídající průlom do existujících vlastnických vztahů. Jestliže byl nárok uplatněn v rámci , je u stěžovatelů existence naléhavého právního zájmu na vydání určovacího rozsudku vyloučena.

Stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Rekapitulují v ní průběh řízení před správními orgány, v rámci něhož první stěžovatel uplatnil restituční nárok a požadoval poskytnutí náhrady dle a Jeho žádost však byla prvostupňovým správním orgánem zamítnuta s konstatováním, že z dostupných listin není možné prokázat převod pozemku na stát (konfiskační vyhláškou Okresního národního výboru ve Frýdku-Místku ze dne 12. 11. 1945, č. j. A-2304-X-45, byla předmětná nemovitost konfiskována podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., výměrem Krajského národního výboru v Ostravě ze dne 11. 10. 1950, č. j. 1632-26/9-1950-IX/5, byla však uvedená konfiskační vyhláška zrušena), a že má žadatel možnost domáhat se určení vlastnictví k nemovitosti cestou občanskoprávní. Odvolací správní orgán pak tento názor potvrdil. Návrhu prvního stěžovatele na duplicitní zápis vlastnického práva k pozemku nebylo příslušným katastrálním úřadem vyhověno s tím, že "je na tom, kdo tvrdí, že je oprávněn v právním vztahu k nemovitosti..., aby podal určovací žalobu a domáhal se určení práva k nemovitosti. Až pravomocný rozsudek soudu v takové věci je podkladem pro provedení záznamu v katastru nemovitostí...".

Stěžovatelé jsou názoru, že při výkonu státní moci musí existovat jistá kontinuita a konzistentnost aplikace práva a každý občan je oprávněn se domoci řádného projednání svých práv u příslušného orgánu. Poukazují na to, že první stěžovatel byl správními orgány odkázán na občanskoprávní soudní cestu. Určovací žaloba však byla zamítnuta s tím, že jde o restituční kauzu, a katastrální úřad odmítl zápis vlastnického práva provést. Stěžovatelé se takovým nesolidním výkonem státní moci cítí být poškozeni na svém vlastnickém právu.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o podstatu ústavní stížnosti, v níž je orgánům státní moci vytýkáno, že při aplikaci práva postupovaly nekonzistentně, je nutno přiznat, že před vydáním rozhodnutí Velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , z něhož vycházel ústavní stížností napadený rozsudek i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, byla otázka vztahu mezi restitučními předpisy a obecnými občanskoprávními předpisy řešena nejednotně. Rovněž Plénum Ústavního soudu se ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. (uveřejněném jako Sdělení Ústavního soudu pod č. 477/2005 Sb.), zabývalo střetem právních názorů prvního, druhého a čtvrtého senátu Ústavního soudu v řešení této otázky. V uvedeném stanovisku v podstatě zaujalo právní názor, že účel restitučních předpisů a charakter žaloby na určení vlastnického práva vylučují možnost domáhat se ochrany vlastnického práva cestou žaloby na určení vlastnictví podle . Tím byl překonán předchozí názor, vyslovený v nálezu ze dne 20. 3. 2001,

sp. zn.

, že "pro právní vztahy osob, které nejsou oprávněnými osobami podle nemůže mít tento zákon povahu speciálního zákona", a názor z nálezu ze dne 21. 12. 1998,

sp. zn.

, který konstatoval, že "došlo-li k zabrání majetku státem bez právního důvodu..., nebránilo nic tomu, aby se stěžovatel svého majetku domáhal žalobou, opírající se o obecné předpisy občanskoprávní".

Právní závěry formulované v uvedeném stanovisku Pléna Ústavního soudu, které představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu, dopadají i na posuzovaný případ. Protože z hlediska ústavněprávního přezkumu nebyl výsledek řízení před obecnými soudy s tímto stanoviskem v rozporu, lze na argumentaci v něm rozvedenou plně odkázat. Jestliže tedy stěžovatelé uplatnili nárok na určení vlastnického práva K. Ch. k předmětnému pozemku ke dni jeho úmrtí v rámci obecných předpisů, je u nich existence naléhavého právního zájmu na vydání určovacího rozsudku vyloučena. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v Karviné, jímž byl zamítnut návrh V. Ch. na poskytnutí náhrad za zemědělský majetek dle a , a potvrzující rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu Ministerstva zemědělství ze dne 15. 12. 1995 obsahovala poučení o možnosti domáhat se nároku cestou občanskoprávní. První stěžovatel postupoval neobezřetně, když se s takovými zamítavými rozhodnutími správních orgánů spokojil, aniž by je napadl cestou správní žaloby. Argument, že nebyl prokázán přechod předmětného pozemku na stát, když příslušná konfiskační vyhláška vydaná ve spojení s Dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. byla později zrušena, je irelevantní, neboť v průběhu řízení bylo zjištěno, že i po zrušení konfiskační vyhlášky stát věc nadále držel a nakládal s ní, i když již bez právního důvodu. I s takovými případy restituční zákonodárství počítá (srov. ). Stěžovatelé proto nemohou nyní soudům, rozhodujícím o určovací žalobě, úspěšně vytýkat, že na daný případ aplikovaly právní názory vyslovené v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu a stanovisku Ústavního soudu, jež jsou výsledkem vývoje judikatury v oblasti restitučního zákonodárství.

Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a jemu předcházejícím rozhodnutím soudu prvního stupně došlo k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelů. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu