Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1008/07

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. B. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2007, č. j. -76, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2005, č. j. -35, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 20. 4. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 2. 2005, č. j. -35, bylo stanoveno, že směnečný platební rozkaz ze dne 9. 6. 2004, č. j. -8, se ponechává v platnosti v plném rozsahu a stěžovateli se ukládá povinnost uhradit náklady řízení. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 1. 2007, č. j. -76, bylo rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrzeno.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "), neboť v rozporu s ustanovením , a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), nevěnovaly dostatečnou pozornost jím předloženému důkazu, a to dohodě o narovnání vzájemných pohledávek a závazků ze dne 20. 11. 2002, jež prokazovala, že závazek z kauzálního vztahu byl stěžovatelem splněn. Obecné soudy dle názoru stěžovatele rovněž nerespektovaly princip rovnosti účastníků řízení, zakotvený v a v y. V důsledku těchto pochybení vycházely obecné soudy z neúplných skutkových zjištění a věc nesprávně právně posoudily. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek vrchního soudu ze dne 30. 1. 2007, č. j. -76, a rozsudek krajského soudu ze dne 3. 2. 2005, č. j. -35, zrušil.

II.

Ústavní soud poté, co shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti, stanovené , napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že obecné soudy opomenuly zahrnout do svých úvah dohodu o narovnání vzájemných pohledávek a závazků ze dne 20. 11. 2002. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že se soudy obou stupňů předmětnou dohodou podrobně zabývaly, nicméně dospěly k odlišnému závěru než stěžovatel, a to že tato dohoda v kontextu dalších provedených a hodnocených důkazů nepostačuje k prokázání tvrzení stěžovatele, že závazek z kauzálního vztahu byl splněn. Domáhá-li se stěžovatel, aby Ústavní soud závěry obecných soudů přehodnotil, nutno v této souvislosti odkázat na ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). O žádný z výše uvedených případů se však v projednávané věci nejednalo. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo jejich závěry jakkoliv přehodnocovat.

Skutečnost, že důkazní břemeno ve vztahu k prokázání oprávněnosti kauzálních námitek tížilo stěžovatele, nelze považovat za porušení principu rovnosti účastníků řízení, neboť toto vyplývá z povahy směnky jako abstraktního a nesporného závazku (v podrobnostech srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. , publikován in Soudní judikatura, č. 8, ročník 1999, dostupný rovněž na www.nsoud.cz). Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2007

Miloslav Výborný předseda senátu