Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 802/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele T. S., zastoupeného JUDr. J. Š., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. , takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (toto usnesení ovšem chybně označuje datem 12. 8. 2006 v petitu a 23. 9. 2006 v obsahu ústavní stížnosti; z přiloženého rozhodnutí i z obsahu spisu ovšem Ústavní soud usoudil, že jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu tak, jak bylo v záhlaví označeno), a to s odkazem na údajné porušení jeho práv, garantovaných y a d (dále jen "").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. , z něhož zjistil následující:

Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 4. 10. 2001, č. j. -135, zamítl návrh žalobce (nyní stěžovatel) na povolení obnovy řízení vedeného u tohoto soudu pod sp .zn. a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení.

Městský soud v Praze usnesení soudu prvého stupně usnesením ze dne 30. 4. 2002, čj. -165, k odvolání stěžovatele potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 23. 10. 2003, čj. -187, dovolání stěžovatele proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. Postupoval při tom podle , , (dále též "" či ""), ve znění před jeho novelizací , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Toto usnesení zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 16. 11. 2004,

sp. zn.

. V odůvodnění svého rozhodnutí především uvedl, že dle stávající judikatury Nejvyššího soudu ČR je z hlediska ustanovení části dvanácté, hlavy I. bodu 17. významné, jak odvolací soud skutečně postupoval, a nikoli to, jak v souladu se zákonem měl správně postupovat (s odkazem na usnesení NS ČR ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. ). Pokud dovolací soud v daném případě postupoval dle , ve znění do 31. 12. 2000, aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, proč tak činil, přestože rozhodnutí soudu odvolacího evidentně obsahovalo odkazy na ustanovení novelizovaného , ačkoli v dané době byla již známa shora uvedená judikatura, měl postupovat dle ní, nebo předložit tuto procesní otázku velkému senátu.

V projednávané věci pak následně rozhodoval Nejvyšší soud a usnesením ze dne 23. 8. 2006, čj. -190, dovolání stěžovatele opět odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že jelikož odvolací soud věc projednal - byť nesprávně v rozporu s ustanovením bodu 16. (ale také 15., poněvadž obvodní soud v rozhodnutí ze 4. 10. 2001 výslovně uvedl, že věc projednává podle , ve znění "účinném ke dni podání žaloby", tedy účinném do 31. 12. 2000) hlavy I., části dvanácté - podle , ve znění účinném od 1. 1. 2001, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání projednat a rozhodnout o něm také podle nynějších právních předpisů, tj. podle , ve znění účinném po novelizaci provedené (s odkazem na bod 17. a contr. jeho přechodných ustanovení). Dovolání pak opět posoudil jako nepřípustné.

Stěžovatel napadá posledně uvedené rozhodnutí dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. V ústavní stížnosti popsal podrobněji průběh proběhnuvšího řízení, přičemž tvrdí, že skutečnosti, které soudu sdělil, splňují po stránce věcné i procesní podmínky pro povolení obnovy řízení a brojí proti dokazování prováděném obecnými soudy a odůvodnění jejich rozhodnutí. K rozhodnutí dovolacího soudu uvádí, že nemůže souhlasit s jeho argumentací. Odkazuje na bod 17 hlava I přechodných ustanovení k novele Dovolací soud dle něj přehlédl, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které již bylo vydáno právě dle citované novely. Dle jeho názoru tak byly naplněny podmínky pro rozhodnutí a nikoli pro odmítnutí jeho dovolání. Připouští, že poté dovolací soud vydal nové rozhodnutí, reagující na nález Ústavního soudu v této věci. Novou argumentaci považuje za "brilantní", nicméně samotné závěry dle něj nepůsobí přesvědčivě a ani nevycházejí z podaného dovolání. Postoj dovolacího soudu dle stěžovatele vyvolává dojem nechuti k jakémukoli rozhodnutí ve věci samé.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (y ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavyy Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, čj. -190. Toto rozhodnutí akceptuje předchozí závěry Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2004,

sp. zn.

, a v souladu se svou předchozí judikaturou, na niž v odůvodnění rozhodnutí odkazuje, posoudilo přípustnost dovolání stěžovatele podle po novele Tento postup je odůvodněn tím, že odvolací soud v dané věci, byť nesprávně, postupoval také dle , ve znění po uvedené novele (hlava I bod 17. přechodných ustanovení k a contr.). Potud stěžovatel argumentaci Nejvyššího soudu nyní nenapadá.

Nutno dále konstatovat, že dovolací soud své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání stěžovatele řádně odůvodnil. Skutečnost, že postupoval dle příslušných ustanovení , ve znění po novele , pochopitelně nemohla automaticky znamenat přípustnost dovolání. I po novele obsahuje kritéria přípustnosti, které dovolání musí splňovat, aby jej dovolací soud mohl posoudit meritorně. V projednávané věci tato kritéria naplněna nebyla, neboť připadalo v úvahu pouze aplikovat , pro případ, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel nicméně neuplatnil způsobilý dovolací důvod - namísto toho, že by rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení stěžovatel [ač namítl "nesprávnou" aplikaci ustanovení ] namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a napadal hodnocení provedených důkazů. To dovolací soud nepovažoval za způsobilé důvody.

Stěžovatel má za to, že "brilantní" odůvodnění dovolacího soudu nepůsobí přesvědčivě a vyvolává dojem nechuti se věcí zabývat. Ústavní soud neshledal, že by dané námitky stěžovatele dosáhly ústavně právní dimenze. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže založit odůvodněnost jeho stížnosti. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Dovolání je ze své povahy výjimečný opravný prostředek, který je na místě jen ve specifikovaných případech. Pokud o takový případ nešlo, což dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, nelze dospět k závěru, že by dovolací soud při aplikaci a interpretaci a odst. 3) jakkoli vybočil z mezí ústavnosti.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu