Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 574/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. V., státnímu podniku \"v likvidaci\", 2) S. V. spol. s r.o., zastoupené advokátem, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. srpna 2001 č.j. -99, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou podáními ze dne 16.8.1999, 22.8.2000 a 20.11.2000), aby mu žalovaní společně a nerozdílně zaplatili na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od května 1999 do konce října 2000 celkem 114.848,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v době, kdy pracoval u žalovaného 1) (tj. od 7.4.1972 do 28.2.1994) jako slévárenský dělník, byla mu dne 20.10.1980 zjištěna nemoc z povolání - onemocnění cév, nervů a kostí horní končetiny z vibrací, v jejímž důsledku byl přeřazen na jinou práci s nižším výdělkem, a byla mu žalovaným 1) do 31.12.1995 hrazena ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Dopisem ze dne 12.1.1996 žalovaný 2) sdělil žalobci, že s účinností od 1.1.1996 převzal závazky z pracovněprávního vztahu žalobce k žalovanému 1) v důsledku privatizace žalovaného 1), a vyplácel žalobci náhradu za ztrátu na výdělku v souvislosti s utrpěnou nemocí z povolání až do konce dubna 1999. Dne 10.5.1999 žalovaný 2) oznámil žalobci, že mu přestane od 1.5.1999 nadále poskytovat náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť podle \"soudních rozhodnutí\" k jejímu plnění není povinen. Žalobce namítá, že vyplácení náhrad vyplývajících z nemocí z povolání u určených zaměstnanců žalovaného 1) (včetně žalobce) žalovaným 2) bylo jednou z podmínek privatizace a bylo kompenzováno peněžní částkou. Požaduje, aby mu žalovaní náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti uhradili.

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 20.12.2000 č.j. -75 opraveným usnesením ze dne 6.2.2001 č.j. -82 připustil změny žaloby podáními doručenými soudu dne 18.8.1999 a 23.8.2000, uložil žalovanému 1), aby zaplatil žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku za období od měsíce května 1999 do konce měsíce října 2000 částku 114.848,40 Kč s úroky z prodlení ve výši 12% z částky 5.659,20 Kč od 1.7.1999 do zaplacení, 12% z částky 5.942,40 Kč od 1.8.1999 do zaplacení, 12% z částky 5.686,80 Kč od 1.9.1999 do zaplacení, 11% z částky 5.934,- Kč od 1.10.1999 do zaplacení, 10% z částky 6.264,- Kč od 1.11.1999 do zaplacení, 10% z částky 5.575,20 Kč od 1.12.1999 do zaplacení, 10% z částky 5.934,- Kč od 1.1.2000 do zaplacení, 10% z částky 8.297,80 Kč od 1.2.2000 do zaplacení, 10% z částky 6.086,40 Kč od 1.3.2000 do zaplacení, 10% z částky 6.465,60 Kč od 1.4.2000 do zaplacení, 10% z částky 6.834,- Kč od 1.5.2000 do zaplacení, 10% z částky 7.026,- Kč od 1.6.2000 do zaplacení, 10% z částky 6.334,- Kč od 1.7.2000 do zaplacení, 10% z částky 6.334,80 Kč od 1.8.2000 do zaplacení, 10% z částky 6.343,20 Kč od 1.9.2000 do zaplacení, 10% z částky 7.191,60 Kč od 1.10.2000 do zaplacení, 10% z částky 6.192,80 Kč od 1.11.2000 do zaplacení, 10% z částky 6.772,80 Kč od 1.12.2000 do zaplacení, žalobu proti žalovanému 2) zamítl, žalobu, aby žalovaný 1) zaplatil žalobci \"další částky náhrad za ztrátu na výdělku za období od měsíce května 1999 do konce prosince 2000\", zamítl a rozhodl, že žalobce má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému 1) v částce 12.987,50 Kč, kterou je povinen žalovaný 1) zaplatit do rukou \"právního zástupce žalobce\", že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný 1) je povinen zaplatit soudní poplatek 4.596,- Kč \"Okresnímu soudu ve Vsetíně\". Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce pracoval u žalovaného 1) před zjištěním nemoci z povolání a za podmínek, z nichž taková nemoc z povolání, kterou byl postižen, vzniká. Za povinného k placení náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v souvislosti s nemocí z povolání označil žalovaného 1), neboť povinnost žalovaného 1) k odškodňování pracovněprávních nároků žalobce nemohla smluvně přejít na žalovaného 2), a to z důvodu, že žalobce ukončil u žalovaného 1) pracovní poměr dříve, než bylo rozhodnuto o jeho privatizaci, a žalovaný 1) nezanikl, ale byl zrušen s likvidací, která \"dosud trvá\". Při výpočtu výše nároků žalobce vycházel soud prvního stupně z výše výdělku žalobce před vznikem škody v částce 3.135,- Kč \"valorizovaným\" podle pracovně právních předpisů a z předložených potvrzení zaměstnavatele žalobce o skutečném výdělku za období od měsíce května 1999 do konce měsíce října 2000. Na základě těchto skutečností uložil žalovanému 1) zaplatit žalobci požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku za období od měsíce května 1999 do konce měsíce října 2000 ve výši 114.848,- Kč s příslušenstvím.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě \"částečným\" rozsudkem ze dne 15.8.2001 č.j. -99 rozsudek soudu prvního stupně \"ve výrocích III. a VI.\" [tj. ve výroku, kterým byla žaloba proti žalovanému 2) zamítnuta, a výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2)] potvrdil a rozhodl, že žalobce a žalovaný 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zjistil, že na majetek žalovaného 1) byl usnesením \"Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 K 90/98\" dnem 29.3.2001 prohlášen konkurs, a dovodil, že řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) bylo ze zákona přerušeno a že pohledávky žalobce za žalovaným 1) je třeba uplatnit v konkursním řízení; v projednávané věci proto bylo možné zatím rozhodnout jen o žalobě podané proti žalovanému 2). V této věci se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný 2) není věcně pasivně legitimován. Zdůraznil, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů mohou přejít z dosavadního zaměstnavatele na někoho jiného jen na základě zákona, tedy jen tehdy, splní-li se předpoklady, které zákon stanoví jako důvod k přechodu práv a povinností mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem; smlouva o tom, že práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu přecházejí na někoho jiného, aniž by šlo o případ stanovený zákonem, je proto neplatným právním úkonem, na čemž nic \"nemění ani závěry prezentované v rozhodnutí Ústavního soudu ". V posuzovaném případě nemohla být platně uzavřena smlouva mezi M. V., státním podnikem a \"společnostmi, které privatizací z tohoto subjektu vznikaly, včetně žalovaného 2)\", v níž se žalovaný 2) zavázal převzít závazky vyplývající z uznaných nemocí z povolání některých zaměstnanců včetně žalobce, neboť žalobce u státního podniku M. V. ke dni jeho privatizace, tj. ke dni 1.1.1996, nepracoval (ukončil pracovní poměr k 28.2.1994); práva a povinnosti z jeho pracovněprávního vztahu k žalovanému 1) tedy nemohla platně přejít na žalovaného 2). Žalovaný 2) proto nemůže být zavázán, aby žalobci poskytl požadovanou náhradu škody.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s právním posouzením věcné pasivní legitimace žalovaného 2) soudy obou stupňů. Názor soudů o tom, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů mohou přejít na jiného pouze na základě zákona a že proto smlouva uzavřená mezi žalovaným 1) a 2) o odškodnění bývalých zaměstnanců postižených nemocí z povolání je neplatná, je podle jeho názoru v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1.11.1995 sp. zn. . Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) se nejprve zabýval otázkami, zda dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas a zda je přípustné.

Podle ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutí vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

V projednávané věci soud prvního stupně rozhodl o žalobě rozsudkem ze dne 20.12.2000 č.j. -75, tedy rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti Odvolací soud při projednání odvolání podaného proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně a při rozhodnutí o něm měl postupovat - jak vyplývá z ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 15. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů - rovněž podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném do 31.12.2000, i když své rozhodnutí (dovoláním napadený rozsudek) přijal (vydal) po účinnosti dne 15.8.2001. Z obsahu napadeného rozsudku je však nepochybné, že odvolací soud odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném od 1.1.2001.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu nebyl vydán přede dnem účinnosti a ani po řízení provedeném podle ve znění účinném do 31.12.2000, ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, se v projednávané věci nemůže uplatnit. Dovolací soud za této situace dovolání proti rozsudku odvolacího soudu projedná a rozhodne o něm podle ve znění účinném od 1.1.2001; okolnost, že odvolací soud v rozporu s ustanovením Části dvanácté, hlavy I. bodu 15. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů neprojednal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a nerozhodl o něm podle \"dosavadních právních předpisů\", je zde nerozhodná, neboť z hlediska ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, je významné, jak odvolací soud skutečně postupoval, a nikoliv to, jak v souladu se zákonem měl správně postupovat.

Podle ustanovení věty první účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

V posuzovaném případě byl rozsudek odvolacího soudu doručen žalobci (jeho zástupci) dne 4.10.2001. Protože dovolání bylo podáno u soudu prvního stupně dne 4.12.2001, stalo se tak v době, kdy žalobci ještě běžela lhůta k podání dovolání.

Po zjištění, že žalobce podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu včas, se dovolací soud zabýval otázkou, zda je přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolatel - jak vyplývá z obsahu dovolání - nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákonem. V projednávané věci měla být práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) převedena ze žalovaného 1) na žalovaného 2) smlouvou, aniž by šlo o případ, s nímž zákon takový přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů spojuje; dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1.11.1995 sp. zn. a má za to, že i v tomto případě \"bylo možné takovou smlouvu uzavřít, neboť ani a ani jiný právní předpis uzavření takové smlouvy nezakazuje\".

Výklad právní otázky, zda k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít i v jiných případech, než které stanoví zákon, se v judikatuře soudů již ustálil. Byl přijat názor (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) vycházející z ustanovení ve znění účinném do 31.12.2001 (nyní je obsahově shodná úprava uvedena v ustanovení ), že přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je v jiných než zákonem stanovených případech vyloučen, a na tomto právním názoru dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

K námitce dovolatele, v níž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1.11.1995 sp. zn. , je třeba uvést, že v právní teorii ani v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy zásadně mají kogentní povahu (srov. například nález Ústavního soudu ČR sp. zn. , uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 5, Praha, C.H.Beck 1997, str. 451). Připouští-li ustanovení ve znění účinném do 31.12.2001 (nyní ), že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákonem, pak to musí mít za následek závěr, že v jiných případech je takový přechod práv a povinností vyloučen a že smlouva (smluvní ujednání), která je v rozporu s tímto ustanovením, je neplatným právním úkonem.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud uvedenou právní otázku posoudil v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska této právní otázky zásadní význam. Dovolání žalobce proti tomuto rozsudku proto není přípustné ani podle ustanovení

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení věty první a odmítl. To, že odvolací soud odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně projednal a rozhodl o něm v rozporu s ustanovením Části dvanácté, hlavy I. bodu 15. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, podle ve znění účinném od 1.1.2001, jakož i případné další vady řízení, nemohl dovolací soud při svém rozhodování vzít v úvahu, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí dovolací soud přihlížet, jen - jak vyplývá z ustanovení věty druhé - je-li dovolání přípustné; předpoklady přípustnosti dovolání však v projednávané věci - jak uvedeno výše - splněny nebyly.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému 2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. července 2003

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu