Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 6/05

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele J. H., právně zastoupeného advokátem JUDr. H. A., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 5. 1. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. .

Výše uvedenými usneseními obecných soudů mělo dojít k zásahu do práv stěžovatele, jež jsou mu zaručena d (dále jen „“). Stejně tak mělo v souvislosti s výše uvedenými usneseními dojít k porušení y ČR.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Dne 27. 3. 1998 vydal Krajský obchodní soud v Ostravě směnečný platební rozkaz, jímž zavázal stěžovatele společně s INT spol. s r. o. zaplatit společně a nerozdílně navrhovateli částku 5.733.109,- Kč s příslušenstvím, včetně náhrady nákladů řízení. Proti směnečnému platebnímu rozkazu byly dne 6. 5. 1998 podány ze strany stěžovatele námitky, jež vedly krajský obchodní soud k vydání rozsudku ze dne 17. 3. 1999, sp. zn. , jímž byl směnečný platební rozkaz ve vztahu ke stěžovateli zrušen. Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti odvolání a Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 21. 5. 2001, sp. zn. , citovaný rozsudek krajského obchodního soudu zrušil a zavázal soud prvního stupně vycházet z právního názoru Vrchního soudu v Olomouci. Na základě této skutečnosti pak byly námitky stěžovatele proti napadenému směnečnému rozkazu usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. , odmítnuty. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno též usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. . Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , bylo v dané věci odmítnuto dovolání stěžovatele pro nepřípustnost.

Stěžovatel je toho názoru, že v předmětném případě nelze souhlasit s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, že dovolání je nepřípustné. Citovaný soud měl při posuzování případu přehlédnout přípustnost dovolání, jež vyplývá z ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen (). Jak plyne z předmětné ústavní stížnosti, stěžovatel se domnívá, že usnesení, jímž byly odmítnuty jeho námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, je v dané věci rozhodnutím ve věci samé, neboť tímto usnesením došlo k předpokládanému následku spojeného s vydáním směnečného platebního rozkazu, tj. založení práv a povinností účastníků řízení. V opačném případě by pak nebylo možné se proti takovýmto rozhodnutím zákonným způsobem bránit a nebylo by tak garantováno právo na spravedlivý proces. V dalším pak stěžovatel poukázal na skutečnost, že námitky proti dotčenému směnečnému platebnímu rozkazu byly podány včas. Za vadu v řízení označil stěžovatel také ten fakt, že se Vrchní soud v Olomouci nezabýval otázkou aktivní legitimace za směnky.

III.

Vrchní soud v Olomouci ve svém přípise ze dne 27. 5. 2005 krátce zrekapituloval předmět rozhodnutí a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 30. 9. 2003, č.j. -212.

Přípisem ze dne 3. 5. 2005 se k případu vyjádřil Nejvyšší soud ČR, jenž odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 25. 10. 2004, č.j. -238.

Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli k replice.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.

Ústavní soud zdůrazňuje, že otázka, zda je dovolání přípustné či nikoli, je otázkou, kterou přísluší rozhodnout Nejvyššímu soudu ČR, a Ústavní soud do této otázky zásadně nevstupuje. Ústavní soud tedy není přezkumnou instancí, která by přezkoumávala v každém jednotlivém případě, zda Nejvyšší soud ČR při hodnocení přípustnosti dovolání nepochybil. Ústavní soud vstoupí do celé věci jen v případě excesu Nejvyššího soudu ČR, tedy pokud by závěry Nejvyššího soudu ČR při hodnocení přípustnosti dovolání byly v extrémním nesouladu s předchozím řízením, neboť pouze tehdy by bylo lze takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s d. Tak tomu však v tomto případě nebylo.

Pro posouzení předmětného případu je rozhodující především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost. Dle ustanovení je dovolání přípustné jen proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí nižšího soudu zrušil. Za podstatnou je pak třeba považovat především tu podmínku, dle níž se musí jednat o rozhodnutí ve věci samé. V napadeném usnesení krajského soudu bylo rozhodováno toliko o včasnosti podaných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, což nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé, ač je zřejmé, že zhodnocení nastíněné otázky je pro další jednání před soudem zásadní. Teprve v případě, že by tyto námitky byly uznány za včas podané, bylo by v souladu s ustanovením nařízeno soudní jednání ve věci samé. Zkoumání včasnosti podání námitek je toliko procesním předpokladem pro nařízení jednání, v jehož rámci by byly vznesené námitky projednány.

Podle článku 36 odst. 1y, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení y ze strany soudu tak nedošlo. Ze spisu předloženého Ústavnímu soudu vyplývá, že soud postupoval při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly.

Pokud jde o namítané porušení y ČR, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.

Co se týče usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. , je třeba konstatovat, že předmětná ústavní stížnost je ve vztahu k těmto podána opožděně. Vrchní soud v Olomouci stěžovatele řádně poučil o tom, že dovolání je ve vztahu k jeho usnesení přípustné pouze ve vztahu k výroku I., jež se týkal nepřipuštění České finanční, s.r.o., na místo dosavadního žalobce. Ve zbytku, tj. ve výroku II. a III., nebyly naplněny dovolací důvody, o čemž Vrchní soud v Olomouci stěžovatele řádně poučil. Pokud chtěl tedy stěžovatel napadnout ústavní stížností tyto výroky, popř. i dotčené usnesení Krajského soudu v Ostravě, měl tak učinit bezprostředně po doručení výše citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, a to v zachované šedesátidenní lhůtě. Z výše uvedených důvodů tak mohl Ústavní soud přezkoumat toliko napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, které však shledal ústavně konformním.

Ústavnímu soudu tak nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , pro neopodstatněnost [ ] a ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. , pro opožděnost [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2007

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu