Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 681/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele DRUCHEMA, družstvo pro chemickou výrobu a služby, se sídlem Služeb 3, 100 00 Praha 10, zastoupeného Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem, se sídlem Maiselova 15, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. července 2006, č. j. -89, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2004, č. j. -58, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2003, č. j. -43, spojené s návrhem na zrušení , věta druhá, , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh na zrušení , věta druhá, , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení , věta druhá, , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. května 2004, č. j. -58, k odvolání žalobce (stěžovatele) potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2003, č. j. -43, jímž byla odmítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal podle a násl. (dále jen " "), ve znění účinném od 1. ledna 2003, aby soud zamítl návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě dohody o vydání věci s tím, že tímto rozsudkem bude plně nahrazeno rozhodnutí Katastrálního úřadu Praha ze dne 14. listopadu 1996, č. j. V6-13703/96. Odvolací soud dospěl k závěru, že podle právní úpravy účinné ke dni, kdy o podaném návrhu na vklad rozhodoval katastrální úřad, bylo vyloučeno, aby proti rozhodnutí o povolení vkladu byl podán opravný prostředek či žaloba ve správním soudnictví ( zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem). Vycházel přitom z úvahy, že na tomto závěru nic nezměnil ani , jímž byl novelizován . Odvolací soud uzavřel shodně se soudem prvního stupně, že současná právní úprava žalobci neumožňuje proti předmětnému rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu práva podat žalobu podle části páté ve znění účinném od 1. ledna 2003.

Následné dovolání Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. července 2006, č. j. -89, zamítl. Dovolací soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je konformní s judikaturou Nejvyššího soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. února 2005, sp. zn. ), a spočívá na správném právním posouzení. Ve smyslu čl. XXV bodu 1. přechodných ustanovení lze dovodit, že řízení o žalobě podle a násl. nahradilo dosavadní řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů upravené do 31. prosince 2002 v části páté, hlavě třetí, podle ustanovení a násl. Tomu odpovídá i závěr, že je-li proti příslušnému rozhodnutí správního orgánu podle zvláštního zákona vyloučena přípustnost řádného opravného prostředku, není ve věci takového rozhodnutí správního orgánu přípustná ani žaloba podle a násl. Ustanovení zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem je nutné považovat za zvláštní zákonnou úpravu, jež má přednost ve vztahu k uplatnění možnosti podat žalobu ve věcech vkladu práva do katastru nemovitostí podle nyní platné úpravy části páté . Pokud tedy ustanovení zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem nepřipouští řádný opravný prostředek proti vyhovujícímu rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým se povoluje vklad práva do katastru nemovitostí, je vyloučena proti takovému rozhodnutí i přípustnost žaloby podle ustanovení a násl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v d (dále jen " "). Vyjádřil přesvědčení, že pokud zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem poskytuje v případě rozhodnutí o zamítnutí vkladu právo na soudní ochranu v podobě opravného prostředku, pak by mělo být toto právo přiznáno i v případě jiných vkladových rozhodnutí, tzn. i v případě rozhodnutí o povolení vkladu. Stěžovatel rozlišuje mezi návrhy na vklad podanými všemi účastníky a mezi řízeními zahájenými jen některými účastníky, např. řízení, kdy je projev vůle druhé strany nahrazen soudním rozhodnutím a návrh na vklad podává pouze jedna ze stran. V takovém případě dochází k odnětí práva na soudní ochranu. Stěžovatel uvádí, že jeho žaloba podaná podle úpravy účinné od 1. ledna 2003, měla být řádně projednána. Zdůraznil, že nikterak neřeší otázku retroaktivity v tom směru, že by připuštění zpětné účinnosti bylo zakázáno. Pokud tedy zákon nezakazuje podat předmětnou žalobu, z toho stěžovatel dovozuje, že takové podání žaloby je možné podle zásady, co není zakázáno, je povoleno. Z pohledu práva na soudní ochranu vyjádřeného v y jde o vyřešení otázky, zda je možné, aby krajské soudy mohly přezkoumávat rozhodnutí katastrálních úřadů vydaná před účinností Stěžovatel opakovaně dovozuje, že tento postup je možný, neboť část pátá obsahuje speciální zmocňovací ustanovení pro řízení týkající se vkladů práv k nemovitostem a žádný právní předpis přezkum rozhodnutí vydaných před určitým datem nevylučuje. V této souvislosti stěžovatel navrhl zvážit namítaný rozpor , věta druhá, zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem s y. Vyjádřil přesvědčení, že ponecháním napadeného ustanovení by byl potvrzen stav, kdy je omezováno právo určitého okruhu osob na soudní ochranu.

Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti považuje postup obecných soudů, které se odmítly zabývat jeho žalobou podanou podle části páté za stojící v rozporu s y. K souladu zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem se Ústavní soud v minulosti vyjádřil ve svém nálezu,

sp. zn.

(publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, usnesení č. 44, str. 261), v němž je mj. řečeno, že zkoumá-li katastrální úřad otázku povolení vkladu věcného práva výlučně z hledisek vymezených zákonem v ustanovení § 5 odst. 1 zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a není-li tedy oprávněn tak činit z pohledu celé škály dalších podmínek, vztahujících se k platnosti právních úkonů a uzavírané smlouvy, potom napadené ustanovení, nepřipouštějící proti rozhodnutí o povolení vkladu žádný opravný prostředek ani žalobu ve správním soudnictví, může mít podle názoru Ústavního soudu sotva jakýkoliv, a to i z hlediska článků 11 a 36 y, ústavně právní dopad. Rozhodnutím o povolení vkladu do katastru nemovitostí se totiž pouze dovršuje proces ve zmíněném restriktivním rámci, aniž by tím mohl být jakkoli zpochybněn fakt nemožnosti přechodu vlastnického práva v případě nedostatku právního důvodu (titulu) v důsledku neplatnosti smlouvy.

Čl. 36 odst. 2 y sice zakotvuje generální přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy, ovšem toto ustanovení obsahuje zároveň i výjimku, když uvádí, že zákon může stanovit, že některá rozhodnutí jsou ze soudního přezkumu vyloučena. Podle platné právní úpravy ( zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) není proti rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým se vklad povoluje, přípustný žádný opravný prostředek ani žaloba ve správním soudnictví. Taková zákonem stanovená výjimka tedy není v rozporu s právem stěžovatele na soudní ochranu. Pokud se dále v y uvádí, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí, týkajících se základních práv a svobod podle y, ve vztahu k stěžovateli není možné tuto námitku uplatnit, jelikož jeho základní subjektivní právo (vlastnické) nemohlo být ohroženo, neboť v dané chvíli v podstatě neexistuje.

Na uvedených závěrech nemění nic ani znění účinné od 1. ledna 2003, který nově upravil možnost soudního přezkumu věcí, které vyplývají z občanskoprávních vztahů, přičemž pro řízení ve věcech vkladu práva k nemovitostem stanovil věcnou příslušnost krajských soudů. Ustanovení zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem představuje totiž ve vztahu k i nadále lex specialis, jehož užití vylučuje přezkum ve správním soudnictví. S ohledem na výše uvedené je třeba odmítnout argument stěžovatele, že v dané věci se uplatní zásada, co není zakázáno je povoleno. Naopak pro státní orgány, k nimž soudy nepochybně náleží, platí rovněž jedna z obdobných stěžejních zásad právního státu upravená v y ČR a v y, a to že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Soudy jako nositelé státní moci mohou tedy vydat pouze takový akt, k jehož vydání je opravňuje zákon.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že možnosti soudní ochrany zůstávají stěžovateli nicméně i nadále zachovány. Jestliže má pochybnosti ve vztahu k titulu, na jehož základě byl povolen vklad vlastnického práva k nemovitostem, může postupovat občanskoprávní cestou a domáhat se nápravy např. formou žaloby na určení neplatnosti. Skutečnost, že stěžovatel zvolil procesní postup, který je dané situaci vyloučen, neznamená ještě odepření práva na soudní ochranu.

Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Jestliže byla ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto odmítnutí promítnout i do návrhu na zrušení ustanovení § 5 odst. 3, věta druhá, zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Ústavní soud dříve dovodil (viz

sp. zn.

), že je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu