Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 589/06

Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. M. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Praha 8, Křižíkova 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.5.2006, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11.9.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byl porušen y, a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i účastníku řízení známy.

Přípustnost ústavní stížnosti shledává stěžovatel v tom, že jsou naplněny podmínky požadované ustanovením , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je dle jeho mínění zásadního charakteru, neboť se jedná o ujasnění vzájemného vztahu mezi nalézacími soudy a Nejvyšším soudem, přičemž se věc nemalou měrou dotýká rovněž zásady dvojinstančnosti a úlohy Nejvyššího soudu v trestním řízení. Odmítnutí ústavní stížnosti, a tedy i přezkumu rozhodnutí dovolacího soudu Ústavním soudem, by bylo dle názoru stěžovatele přepjatým formalismem, jakož i porušením zásady hospodárnosti.

V meritu ústavní stížnosti pak stěžovatel obhajuje rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, které v řízení neshledaly, že by jeho jednáním došlo k naplnění nejen objektivní stránky, ale zejména subjektivní stránky trestného činu. Úvahu Nejvyššího soudu, že vzhledem k dosavadní profesionální zkušenosti stěžovatele je nepředstavitelné, že by se s obsahem smluv před jejich podpisem řádně neseznámil, označil stěžovatel za zcela spekulativní.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované , a dále mimo jiné též to, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda je přípustná.

Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov.

, Sb.n.u. sv. 4, str. 243).

Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti dovolává výjimky ze shora uvedeného pravidla zakotvené v ustanovení .

V případě aplikace tohoto ustanovení musí bezpodmínečně existovat okolnosti, které jsou způsobilé vést Ústavní soud k závěru, že je nutno věc vyjmout z běžného právního postupu, zejména z rozhodování obecných soudů. Především se však musí jednat o takové řízení, kdy nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu základních práv a svobod. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje především v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (

, Sb.n.u. sv. 7, str. 325; , Sb.n.u. sv. 12, str. 71), nebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává potíže či nejednotnost a vyžaduje novelizaci předpisů (

, Sb.n.u. sv. 2, str. 151), příp. kdy se jedná o věc, jež se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů (

, Sb.n.u. sv. 5, str. 283), nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (

, Sb.n.u. sv. 9, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (

, Sb.n.u. sv. 13, str. 221). Z tohoto výčtu je patrné, že se stěžovateli nepodařilo prokázat podstatný přesah jeho vlastních zájmů ve smyslu , neboť se v projednávaném případu jedná pouze o otázku jeho viny, resp. naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu.

V projednávaném případě brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnutí vrchního soudu zrušeno a věc byla vrácena do dalšího řízení. Nejedná se tedy o rozhodnutí konečné, jímž by se rozhodlo o právech a povinnostech stěžovatele, ale o rozhodnutí, jež vrací věc do rozhodovacího procesu. Byť je vrchní soud dle trestního řádu právním názorem Nejvyššího soudu vázán, nelze dopředu presumovat podobu rozhodnutí vrchního soudu a konečný výsledek řízení. Z těchto důvodů nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle písm. d) y], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele (srov. např. nález

sp. zn.

, Sb.n.u. sv. 37, str. 23).

Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než stěžovatelovu ústavní stížnost jakožto návrh předčasně podaný odmítnout podle pro nepřípustnost.

Vycházeje z toho, že stěžovatel se výslovně domáhal aplikace ustanovení , přičemž posouzení existence podmínek v tomto zákonném ustanovení zakotvených (za jejichž splnění byla by jinak nepřípustná ústavní stížnost projednatelná) náleží senátu, bylo rozhodnuto o odmítnutí návrhu senátně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu