Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 372/05

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. A. V., zastoupeného JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2. 2004, č. j. -445, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2005, č. j. -477, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 28. 6. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "") ze dne 9. 2. 2004, č. j. -445, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit obchodní společnosti ARCHTEAM, s.r.o. (dále jen "vedlejší účastnice") částku 25 085 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se rovněž domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 3. 2005, č. j. -477, jímž byla připuštěna změna žaloby a rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici 25 085 Kč oproti splnění povinnosti vedlejší účastnice vrátit stěžovateli tři kusy znaleckého posudku stěžovatele ze dne 5. 1. 2001, č. 1746-119/00; v části, kterou se vedlejší účastnice domáhala zaplacení úroků z prodlení, pak byla žaloba zamítnuta. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost nahradit náklady nalézacího i odvolacího řízení.

´

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že v důsledku postupu obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu d. Nárok vedlejší účastnice na zaplacení částky 25 085 Kč považoval za neoprávněný a nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že dílo (znalecký posudek na kvalitu stavebních prací) zhotovil vadně, neboť neposuzoval stavbu ke stanovenému dni 6. 11. 2000 a dále proto, že vycházel z neaktuální stavební dokumentace. Stěžovatel měl za to, že soud prvního stupně neučinil úplná skutková zjištění, a to zejména co se týče předmětu smlouvy o dílo uzavřené mezi vedlejší účastnicí jako objednatelem a stěžovatelem jako zhotovitelem, neprovedl všechny jím navrhované důkazy a z tohoto důvodu dospěl k nesprávným závěrům. Krajský soud se pak, aniž by jakkoliv doplnil dokazování, ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že stěžovatelem vyhotovený znalecký posudek byl vadný, nicméně řádně nezdůvodnil, proč nepovažoval za nutné provádět další důkazy. Dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), rozhodují soudy na základě zjištěného skutkového stavu věci. Obecné soudy určují, které z navržených důkazů provedou, ovšem toto jejich právo má zákonem stanovené meze a v žádném případě neznamená absolutní volnost výběru či úvahy, které důkazy budou provedeny. Soud je povinen provést veškeré důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, přičemž nedostatečnost skutkových zjištění není možné nahrazovat úvahami a dedukcemi soudu. Za situace, kdy vedlejší účastnice učinila písemnou objednávku díla a následně byla mezi účastníky uzavřena písemná smlouva o dílo dle , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, která mohla být měněna pouze písemnou formou, nemohl soud předmět smlouvy doplňovat na základě své volní úvahy učiněné na základě provedení výslechu svědků. Obecné soudy rovněž porušily zásadu rovného postavení účastníků, neboť výpověď stěžovatele považovaly bez bližšího odůvodnění za procesně účelovou a naopak tvrzení vedlejší účastnice a jejích zaměstnanců pokládaly za věrohodné důkazní prostředky. Další pochybení spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy s poukazem na vysokou odbornost VUT v Brně nevzaly do úvahy možnost, že i tato instituce se mohla v daném případě mýlit a vypracovat nesprávný znalecký posudek. Pokud soudy učinily závěr, že stěžovatel jako znalec mohl vyhotovit vadný znalecký posudek, protože každý se může dopustit profesní chyby, pak stejný závěr měl být učiněn i ve vztahu k VUT v Brně, a to zvláště za situace, kdy v znaleckém posudku této instituce byly používány termíny a závěry, které nemají oporu v žádných technických normách. Vzhledem k tomu, že závěr VUT v Brně o vadnosti znaleckého posudku stěžovatele měl bezprostřední dopad na dobrou pověst stěžovatele jako soudního znalce, bylo povinností obecných soudů obstarat si takové důkazy, jako např. revizní znalecký posudek, aby o správnosti jejich závěrů nebylo pochyb. Nerespektováním ustanovení , , a obecné soudy neoprávněně zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu, proto tento navrhl, aby Ústavní soud rozsudek okresního soudu ze dne 9. 2. 2004, č. j. -445, a rozsudek krajského soudu ze dne 30. 3. 2005, č. j. -477, zrušil.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis okresního soudu, sp. zn. .

ve svém vyjádření uvedl, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou v zásadě totožné s těmi, které již stěžovatel uplatnil v nalézacím řízení. měl za to, že v řízení nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; na svých skutkových a právních závěrech proto setrval. Pokud jde o důvody, pro něž v řízení nebyly provedeny další stěžovatelem navržené důkazy, tyto jsou obsaženy v odůvodnění napadených rozhodnutí. zdůraznil, že stěžovatel jako zhotovitel nedostál řádně svým povinnostem plynoucím ze smlouvy o dílo, neboť objednaný posudek vypracoval po formální stránce vadně, když z jeho posudku nebylo možné dovodit, k jakému dni byl posuzován stavebnětechnický stav rodinných domů. Bez uvedení konkrétního data je posudek stěžovatele nepřezkoumatelný, a tedy vadný, neboť stavebnětechnický stav domů se měnil i prostým uplynutím času. Krajský soud pouze v plné míře odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Vedlejší účastnice uvedla, že dle jejího přesvědčení stěžovatel vypracoval posudek podle neaktuální projektové dokumentace, nikoliv k datu 6. 11. 2000. Ani výkladem z něj nelze dovodit, k jakému dni byl posuzován stavebnětechnický stav rodinných domů, což jej činí nepřezkoumatelným. Postup obecných soudů byl plně v souladu s nálezy Ústavního soudu,

sp. zn.

a

sp. zn.

, vedlejší účastnice tedy navrhla, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Výše uvedená vyjádření byla stěžovateli zaslána na vědomí, ten však svého práva vyjádřit se k uváděným tvrzením nevyužil.

III.

Ústavní soud následně napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takovou situaci se však v projednávaném případě nejednalo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal především neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění, přičemž svou argumentaci opíral zejména o zamítnutí svých návrhů na doplnění dokazování. Ústavní soud zastává ve vztahu k obdobným případům názor, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím důvodem je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení ověřeno nebo vyvráceno. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je patrno, že nepovažovaly za nutné provádět další důkazy navrhované stěžovatelem (včetně vypracování revizního znaleckého posudku), jelikož nebylo potřeba zabývat se otázkou, zda znalecký posudek stěžovatele má další věcné vady. Plně postačovalo zjištění, že posudek má vady formální, neboť byl vypracován dle neaktuální projektové dokumentace a nelze z něj dovodit, k jakému dni byl posuzován stavebnětechnický stav rodinných domů, což jej činí nepřezkoumatelným. Jakýkoli závěr soudu, týkající se dalších tvrzených vad posudku stěžovatele, by výsledek sporu nezměnil. Obecné soudy tak postupovaly v souladu se zásadou hospodárnosti řízení a s důkazními návrhy stěžovatele se řádně vypořádaly prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti.

Stěžovatel rovněž polemizoval s hodnocením důkazů obecnými soudy, zejména co se týče předmětu smlouvy o dílo, výpovědi vedlejší účastnice a jejích zaměstnanců a znaleckého posudku VUT v Brně. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl, proto Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.

Ústavní soud shledal, že obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, odůvodnění jejich rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nevykazují znaky svévole a ani nezakládají tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Stěžovatel tak nebyl zkrácen na svém právu na soudní ochranu a spravedlivý proces, a Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu