Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 193/07

Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KA Contracting ČR s. r. o., se sídlem Praha 1, Truhlářská 13-15, IČ: 25115171, právně zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Praha 4, Jasná II 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2006 č. j. -45, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 22. 1. 2007, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo údajně zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ve smyslu , d (dále jen " "), y, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

K otázce přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelka v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") uvádí, že proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , neboť jinak přípustnost proti rozsudku odvolacího soudu založena není. Protože do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nebude zřejmé, jakým způsobem přípustnost dovolání stěžovatelky bude posouzena, podává z procesní opatrnosti v zachované zákonné 60denní lhůtě od doručení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2006 č. j. -45 (tj. od 21. 11. 2006) souběžně i ústavní stížnost.

II.

Z připojených rozsudků obou obecných soudů, které ve věci samé rozhodovaly, se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 7. 2006 č. j. -24 v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p. proti žalované společnosti Harpen ČR, s. r. o. o částku 84 052,- Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku žalovanou částku včetně 9% úroku z prodlení a náhradu nákladů řízení.

Na základě odvolání žalované ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

V poučení odvolací soud uvedl, že proti jeho rozsudku není přípustné dovolání, ledaže by na základě mimořádného opravného prostředku podaného do dvou měsíců od právní moci označeného rozhodnutí Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že se jedná o otázku zásadního právního významu.

III.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním procesním prostředkům, jež fyzické či právnické osobě slouží k ochraně jejích práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před konkrétními orgány veřejné moci, které právní řád České republiky k ochraně jejich práv poskytuje, což se odráží v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ( ).

Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována (či jejich porušení napraveno) v řízení před ostatními orgány veřejné moci. V této konkrétní podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány moci veřejné. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, v daném případě Nejvyšší soud ČR, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud jeho rozhodování předjímal.

Podle ustanovení , ve znění po jeho novele provedené , je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů, závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení ]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatelka uplatnila mimořádný opravný prostředek (tj. dovolání), o němž Nejvyšší soud ČR dosud nerozhodl, a podala-li souběžně ústavní stížnost, je taková ústavní stížnost předčasná a tudíž nepřípustná. V tomto případě řízení před obecnými soudy dále pokračuje a Ústavnímu soudu, s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, nepřísluší, aby se pouštěl do ústavněprávního přezkumu předtím, než dané řízení bude ukončeno.

To však neznamená, že je stěžovatelka zbavena práva v budoucnu ústavní stížnost podat, neboť v případě, že dovolací soud posoudí stěžovatelkou podaný mimořádný opravný prostředek jako nepřípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovatelce tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není žádný důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné [ve smyslu ustanovení ], nelze ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, které rozhodnutí dovolacího soudu předcházelo, odmítnout pro opožděnost.

V dané věci stěžovatelka podala dovolání souběžně s ústavní stížností zřejmě, jak již bylo konstatováno výše, z důvodu procesní opatrnosti a zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. I z této skutečnosti lze tedy usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv by bylo možné odstranit v rámci dovolacího řízení.

Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. V případě, že by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavních stížností a dovolání, přičemž k takovému postupu, jak ostatně bylo již konstatováno shora, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2007

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj