Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
53333.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 638/06
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. M. V., právně zastoupeného JUDr. Ing. Markem Dufkem, advokátem se sídlem Spálená 21, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 1005, sp. zn. 11 T 233/2004 , takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž na základě blíže rozvedených stížnostních bodů tvrdil, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, plynoucích z čl. 36 odst. 1 , čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d.
Shora označený rozsudek soudu I. stupně napadl stěžovatel odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 4 To 374/2005 , zamítnuto jako nedůvodné. Usnesení odvolacího soudu stěžovatel napadl, opíraje jej o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, rovněž dovoláním. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 606/2006 , odmítl pro zjevnou neopodstatněnost [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu].
Vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petita partium), posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti jako návrh nepřípustný, když vyšel z následující argumentace.
Podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (s účinností od 1. 4. 2004) je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu (v případě ingerence) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústav y ČR, neboť ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález
sp. zn. III. ÚS 117/2000
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, str. 79 a násl.), tj. je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výhradami (výjimkami) výše citovanými.
V daném případě stěžovatel napadá ústavní stížností a v petitu ústavní stížnosti navrhuje výslovně zrušit pouze rozsudek Městského soudu v Brně, který v jeho trestní věci rozhodoval jako soud I. stupně. Zcela však opomíjí skutečnost, že ve věci rozhodoval ještě soud odvolací a soud dovolací.
Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán, k tomu ex lege (bez možnosti uvážení) povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí, námitkami stěžovatele náležitě zabýval (což se v případě stěžovatele stalo).
Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), který se může zabývat námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, když smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Vycházeje z těchto úvah nutno shrnout, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [srov. obdobně usnesení ve věci
sp. zn. IV. ÚS 146/96
(Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, č. 13, str. 583 a násl.),
(Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331 a násl.),
(Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, č. 49, str. 363 a násl.); shodně rovněž usnesení ve věcech
sp. zn. III. ÚS 598/01
,
,
,
,
a další].
V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. toho, že kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura), byť zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, nenapadl ani usnesení Nejvyššího soudu, ani usnesení Krajského soudu v Brně, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj