Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 390/05

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky obchodní společnosti D.R.E.G.S., spol. s r.o., se sídlem v Hradci Králové, Machkova 587, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2005, č. j. -101, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. 10. 2004, č. j. -81, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 8. 7. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "") ze dne 6. 10. 2004, č. j. -81, jímž byla zamítnuta její žaloba proti H. K. (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení 7 895 Kč s příslušenstvím, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 4. 2005, č. j. -101, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzeno.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku účinnosti odstoupení od kupní smlouvy. Vedlejší účastnice nejprve uváděla, že od smlouvy odstoupila telefonicky, avšak po zrušení vyhovujícího rozsudku okresního soudu soudem odvolacím předložilau zachycující odstoupení od smlouvy. Na základě tétoy a výpovědi bývalé obchodní zástupkyně stěžovatelky S. P. pak měly obecné soudy za prokázané, že vedlejší účastnice od smlouvy v zákonné lhůtě písemně odstoupila a že svědkyně příslušnouu odeslala na adresu sídla stěžovatelky, přestože obdržení podobného dokumentu stěžovatelka popřela. Výpověď S. P. byla zcela účelová a lze důvodně pochybovat o její věrohodnosti, neboť v době podání svědecké výpovědi měla se stěžovatelkou nedořešené spory o výši nároku na provizi za její činnost. Stěžovatelka dále uvedla, že splnila svou zákonnou povinnost plynoucí jí z ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), když vedlejší účastnici poučila o možnosti písemného odstoupení od smlouvy uzavřené mimo provozovnu a jako osobu, u níž je třeba toto právo uplatnit, označila adresu svého sídla. Vedlejší účastnice však v rozporu s tímto poučením vyrozuměla o odstoupení od smlouvy pouze obchodní zástupkyni stěžovatelky, proto její projev vůle nemohl v žádném případě vyvolat účinky platného odstoupení od smlouvy. Obchodní zástupkyně byla na základě mandátní smlouvy oprávněna pouze uzavírat a sepisovat pro stěžovatelku kupní smlouvy, nemohla však platně přijmout odstoupení od smlouvy. V daném případě nelze aplikovat ustanovení věta druhá či ani ustanovení , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, o překročení pravomoci a chránit dobrou víru spotřebitele, neboť vedlejší účastnice nemohla nevědět (resp. musela vědět), že ze strany obchodní zástupkyně dochází k překročení jejích kompetencí, neboť z obsahu kupní smlouvy jednoznačně plynulo, komu případné odstoupení adresovat. Dle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, publikovaného v Právních rozhledech č. 7/1995, se jednostranný právní úkon nestane perfektním, resp. nebude mít právních účinků vůči příslušnému subjektu právního vztahu, jemuž by měl být dle zákona určen, jestliže v něm není tento subjekt seznatelným způsobem uveden s tím, že je mu tento úkon určen - adresován. Proto ani skutečnost, že příslušnému subjektu odpovídajícího právního vztahu byl takový úkon postoupen či předán jinou osobou, nemůže nic změnit na jeho neúčinnosti. Ze strany svědkyně P. rovněž nebyl předložen žádný důkaz o doručeníy o odstoupení od smlouvy na adresu sídla stěžovatelky. Soudy se touto otázkou vůbec nezabývaly, pouze se spokojily s tvrzením svědkyně P., která uvedla, žeu o odstoupení odeslala. V řízení tak nebylo prokázáno doručení odstoupení od smlouvy, které je podmínkou účinnosti takového odstoupení. Napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky zakotvené v d, neboť rozhodnutími soudů, které odporují znění i výkladu , bylo stěžovatelce odepřeno její právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek okresního soudu ze dne 6. 10. 2004, č. j. -81, a rozsudek krajského soudu ze dne 27. 4. 2005, č. j. -101, zrušil.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis okresního soudu, sp. zn. .

plně odkázal na odůvodnění svých rozhodnutí. Uvedl, že jeho názor se původně zcela shodoval s názorem stěžovatelky, nicméně po vydání rozhodnutí odvolacího soudu byl vázán jeho právním názorem, v jehož intencích rozhodl. V závěru svého vyjádření navrhl, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno. Krajský soud konstatoval, že ústavní stížnost je dle jeho názoru neopodstatněná. Stěžovatelka pouze opakuje již dříve uplatněné námitky, s nimiž se v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

S ohledem na to, že výše uvedená vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla tato stěžovatelce zasílána na vědomí.

III.

Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, byl by Ústavní soud povolán k její ochraně zasáhnout. O takovou situaci se však v projednávaném případě nejednalo.

Pokud jde o polemiku stěžovatelky s hodnocením důkazů obecnými soudy, tedy o posouzení věrohodnosti výpovědi vedlejší účastnice a svědkyně S. P., Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Jestliže obecné soudy po zvážení všech okolností případu dospěly za situace, kdy bylo třeba zvolit, kterému ze dvou protichůdných tvrzení dát přednost, k závěru, že výpověď svědkyně S. P. je pravdivá, jedná se o projev zásady volného hodnocení důkazů a tedy o sféru, do níž Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze výjimečně. Okolnosti, uváděné stěžovatelkou, byť jim nelze upřít jistou relevanci, nejsou způsobilé zpochybnit správnost závěrů obecných soudů do té míry, že by bylo možno hovořit o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Ústavnímu soudu proto nepříslušelo tyto závěry jakkoliv přehodnocovat. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i při posuzování otázky, zda vedlejší účastnice platně odstoupila od kupní smlouvy. Obecné soudy svá rozhodnutí v tomto směru dostatečně odůvodnily, Ústavní soud pouze dodává, že bylo-li v projednávané věci možno z textuy dovodit, že odstoupení od smlouvy je adresováno stěžovatelce a toto jí bylo následně zasláno, není rozhodné, že k zaslání tétoy na adresu stěžovatelky došlo prostřednictvím třetí osoby.

Ústavní soud tedy konstatuje, že se obecné soudy s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, odůvodnění jejich rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nevykazují znaky svévole a ani nebyl zjištěn extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Stěžovatelka tedy nebyla zkrácena na svém právu domáhat se práva u nezávislého a nestranného soudu a Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu