Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 688/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky Pragner s.r.o., IČ 25636731, se sídlem v Praze 4, Pod Lesem 2147/23, zastoupené advokátem Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 51/39, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 7. 2006, čj. -47, Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2005, čj. -33, a Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 8. 8. 2005, čj. -21, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku - Místku, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení , , a d (dále jen ""), y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku Místku, sp. zn. , z něhož zjistil následující:

Usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 8. 8. 2005, čj. -21, byl zamítnut návrh oprávněné (stěžovatelky), aby byla nařízena exekuce dle , exekuční řád (dále jen ""), vykonatelného platebního rozkazu téhož soudu ze dne 6. 4. 1995, čj. , k uspokojení pohledávky oprávněné na peněžité plnění ve výši 46.671,- Kč, nákladů nalézacího řízení ve výši 3.468,- Kč a nákladů exekuce. Stěžovatelka tvrdila, že došlo k postoupení vymáhané pohledávky z původní oprávněné NEALKO Olomouc, a.s. na společnost REMO - DK s.r.o. a následně na stěžovatelku, a to smlouvami o postoupení pohledávky ze dne 8. 10. 2004 a 19. 11. 2004. Soud rozhodl výše uvedeným způsobem, neboť dospěl k závěru, že převod pohledávek nebyl v souladu s exekučního řádu náležitě doložen smlouvami, na nichž by byly úředně ověřeny podpisy. Státním orgánem nebo notářem ověřený opis či kopie soukroméy nepostačuje, neboť vidimací seě neposkytuje vyšší kvalita.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 10. 2005, čj. -33, shora uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. K jeho závěrům dodává, že k tomu, aby byl oprávněný, který je subjektem odlišným od toho, komu svědčí právo z exekučního titulu, v exekuci aktivně legitimován, nestačí sama okolnost, že na něj přešlo právo z titulu a že tato okolnost byla prokázána, ale podmínkou je, aby přechod práva byl prokázán kvalifikovaně způsobem, který předepisuje § 36 odst. 4 exekučního řádu. V souladu s principem formalizace předpokladů nařízení exekuce se v exekučním řízení neprovádí dokazování a i když ověření podpisů účastníků smluv nemá vliv na závěr, zda došlo k postoupení pohledávky, je významné k prokázání přechodu práva dle cit. ust.

Nejvyšší soud ČR pak usnesením ze dne 20. 7. 2006, čj. -47, odmítl i dovolání stěžovatelky jako nepřípustné s tím, že v dané věci nejde dle ve spojení s , o rozhodnutí, řešící otázku zásadního právního významu.

Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že rozhodovací praxe soudů při výkladu exekučního řádu je nejednotná, a tím došlo k její diskriminaci ve srovnání s ostatními subjekty ve stejné či srovnatelné situaci. Možnost postoupení pohledávky upravuje a násl. , . Dojde-li podle této úpravy k platnému postoupení pohledávky, nastávají účinky, které zákon s tímto úkonem spojuje, automaticky. Úředně ověřený podpis nemá na skutečnost, zda je smlouva o postoupení pohledávky platná, žádný vliv; zákon požaduje pouze písemnou formu. Změna v osobě oprávněného má svůj základ v hmotněprávním nástupnictví. Okresní soud nepřípustně rozšiřujícím výkladem ustanovení exekučního řádu uložil stěžovatelce povinnost nad rámec stanovený právním předpisem, a zbavil ji tak možnosti její pohledávku vymáhat, čímž ji zkrátil na jejích právech. Obecné soudy uvedené ustanovení nesprávně aplikovaly v rozporu s interpretačními pravidly, což ve svém důsledku vede k porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných muu ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Ústavní soud má s ohledem na povahu námitek obsažených v projednávané ústavní stížnosti za to, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry obecných soudů, přičemž zvolila argumentaci obsahově totožnou s argumenty, jež vznesla již v řízení před těmito orgány. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, včetně aplikace a výkladu jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů, do níž Ústavní soud nezasahuje. Jeho úlohou je jen posouzení toho, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Z tohoto pohledu se tedy projednávanou věcí zabýval. Jádrem ústavní stížnosti je otázka výkladu ex. řádu, dle něhož přechod povinností nebo přechod či převod práva lze prokázat jenu vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu. Výklad stěžovatelky, že k vymožení pohledávky v exekuci postačuje pouze platná smlouva o postoupení pohledávky, je s ohledem na uvedené ustanovení zjevně nesprávný. Jakkoli taková smlouva postačuje v rovině hmotněprávní, v rámci řízení o exekuci (a stejně i v rámci řízení o výkonu rozhodnutí) zákon předvídá další předpoklad na straně oprávněné osoby. Přechod povinnosti nebo přechod či převod práva je třeba kvalifikovaně prokázat. Zákon přitom připouští jako důkazní prostředky pouzey vydané státními orgány (v mezích jejich pravomoci) nebo sepsané notářem (t.j. formou notářského zápisu). V tomto směru také obecné soudy správně uvedené ustanovení vyložily tak, že požaduje úřední ověření podpisu účastníků smlouvy, které takovéě poskytuje "vyšší kvalitu" z hlediska věrohodnosti, a to s ohledem na specifika exekučního řízení. Pokud stěžovatel svou pohledávku dokládal úředně ověřenou kopií smlouvy o postoupení pohledávky, uvedený předpoklad pochopitelně naplněn nebyl, neboť taková kopie nemá vyšší kvalitu věrohodnosti než sama smlouva, pouze dokazuje totožnost danéy s jejím originálem. Tento výklad je ostatně, jak připomněl i dovolací soud, ustálený (srov. též Bureš a kol.: , komentář, 7. vydání, str. 1382; jde o výklad k ustanovení , obsahově totožnému s ex. řádu). Není též pravdou, že dané rozhodnutí poškozuje stěžovatelku v tom směru, že jí znemožňuje uplatnění jejích práv soudní cestou. Pokud by některý z účastníků smlouvy nebyl ochoten poskytnout součinnost k prokázání převodu práva, má stěžovatelka možnost domáhat se určení, že k převodu došlo, v nalézacím řízení, přičemž rozhodnutí z něho vzešlé bude pak způsobilé prokázat danou skutečnost ve smyslu ex. řádu. Ústavní soud tak v projednávané věci dospěl k závěru, že výše uvedený právní názor nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění v napadených rozhodnutích je ústavně konformní a srozumitelné.

Ústavní soud dodává, že pokud v jiných věcech dospěly obecné soudy k jiným závěrům, není to jistě z hlediska principu právní jistoty žádoucí, nicméně na výsledku tohoto řízení, v němž Ústavní soud neshledal žádné porušení práv stěžovatelky, to nic nemění. Skutečnost, že v jiných věcech rozhodovaly soudy zjevně v rozporu se zněním zákona a stabilní judikaturou Nejvyššího soudu, nemůže být důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2006

S t a n i s l a v B a l í k

předseda senátu