Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 132/05

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů 1) Mgr. M. P., 2) J. P. a 3) I. P., zastoupených JUDr. Janem Bělohradským, advokátem se sídlem v Praze 6, Interbrigády 3/949, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 12. 2004, č. j. -63, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2004, č. j. -49, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 10. 2003, č. j. -34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 9. 3. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že obecné soudy v důsledku nesprávného a zcela formalistického výkladu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), odmítly poskytnout ochranu jejich právům, čímž neoprávněně zasáhly do jejich ústavně zaručených práv. Stěžovatelé uvedli, že dne 17. 2. 2003 podali u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") žalobu, v níž se domáhali, aby bylo Ing. J. M., Z. M. a M. P. (dále jen "vedlejší účastníci") uloženo strpět vypracování nezávislého auditu ohledně výše nájemného a vyúčtování úhrad plnění, a předložit auditorovi veškeré účetní podklady, týkající se let 1991 až 1994 a 2000 až 2002. Žaloba stěžovatelů byla usnesením obvodního soudu ze dne 22. 10. 2003, č. j. -34, odmítnuta s odůvodněním, že stěžovatelé neodstranili vady žalobního návrhu, ačkoliv k tomu byli vyzváni. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 19. 3. 2004, č. j. -49, správnost rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 9. 12. 2004, č. j. -63, dovolání stěžovatelů zamítl. Nejvyšší soud se přitom ztotožnil se závěry obou soudů o neurčitosti petitu žaloby, zapříčiněné nedostatečnou specifikací listin, jejichž předložení se stěžovatelé domáhali, a dále konstatoval, že stěžovatelé zřejmě nezvolili vhodný způsob ochrany svých práv. Za situace, kdy byl žalobní návrh shledán neurčitým v části, týkající se předložení listin, považoval Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se tím, zda je petit neurčitý i v dalších částech, na tento požadavek navazujících. Námitky stěžovatelů pak Nejvyšší soud shledal nedůvodnými.

Stěžovatelé měli za to, že obecné soudy vyložily ustanovení a 2 nepřiměřeně extenzivně. Výklad obecných soudů neodpovídal souvisejícímu ustanovení ("musí být patrno, co se návrhem sleduje") ani doslovnému znění ustanovení , kde se hovoří o nedostatku takového charakteru, pro který nelze v řízení pokračovat, a už vůbec nezohledňoval obsah a účel povinností stanovených hmotným právem. Stěžovatelé již ve svém odvolání proti rozhodnutí obvodního soudu poukazovali na skutečnost, že bylo nelogické požadovat po nich individualizaci podkladových listin za situace, kdy v žalobě vytýkali vedlejším účastníkům mimo jiné i to, že není zřejmé, z jakých podkladů při vyúčtování vycházeli. Obecné soudy zcela pominuly výkladovou zásadu, týkající se ustanovení a , , ve znění pozdějších předpisů, totiž že povinnosti pronajímatelů i nájemců jsou soudně vynutitelné. Jestliže ustanovení stanoví, že žalobou lze uplatnit splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, není zřejmé, proč obecné soudy odmítly projednat návrh, v němž se stěžovatelé domáhali, aby byla vedlejším účastníkům uložena povinnost strpět audit podkladů pro vyúčtování nájemného a služeb s tím spojených za přesně vymezené období, neboť správnost tohoto vyúčtování je neustále předmětem sporů mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky. Stěžovatelé nadto již v minulosti byli při uplatnění těchto svých práv úspěšní, když k jejich žádosti provedl bývalý spoluvlastník domu audit vyúčtování za roky 1995 až 1997, při němž shledal závažné nedostatky ve vyúčtování provedeném vedlejším účastníkem Ing. J. M., jehož důsledkem pak byl vznik několikatisícových přeplatků, jež byly posléze stěžovatelům vyplaceny. Stěžovatelé dále uvedli, že se nemohou ztotožnit ani s tvrzením obecných soudů, že jimi uplatněný návrh je nevykonatelný, neboť možnost výkonu takového návrhu je založena ustanovením . Stěžovatelé uzavřeli, že jim postupem obecných soudů byla odepřena možnost učinit zamýšlený procesní úkon, čímž byli znevýhodněni ve vztahu k jiným účastníkům řízení a zkráceni ve svých hmotných právech vyplývajících z ustanovení . Takový postup byl dle názoru stěžovatelů v rozporu s d (dále jen " "), zaručujícím právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, přičemž na podporu svých tvrzení odkázali na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

. Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a že poté, co byly stěžovateli dodatečně předloženy kopie napadených rozhodnutí, splňovala i veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis obvodního soudu, sp. zn. , a vyjádření účastníků řízení.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že nepovažuje námitky obsažené v ústavní stížnosti za způsobilé zpochybnit napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející z hlediska práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Konstatoval, že stěžovatelé pouze opakují námitky, s nimiž se již dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Požadavek, aby byl žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, je zcela nezbytný, neboť soud musí přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány, musí žalobní petit zcela vyčerpat a nesmí jej, s výjimkami uvedenými v , překročit. Je rovněž nutné, aby mohl být výkon takového rozhodnutí nařízen a proveden, tedy aby vůbec mohly nastat žalobcem zamýšlené účinky. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

. Nejvyšší soud uzavřel, že ačkoliv byli stěžovatelé o nedostatcích žalobního petitu poučeni a ačkoliv byli zastoupeni advokátem, vadu žaloby neodstranili. Sotva tedy mohou namítat, že byli nepřípustně zkráceni na svých právech. Městský a obvodní soud pak pouze odkázaly na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž obvodní soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Výše uvedená vyjádření byla stěžovatelům zaslána na vědomí, nicméně tito svého práva vyjádřit se k uváděným skutečnostem nevyužili.

Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstatu ústavní stížnosti tvořilo přesvědčení stěžovatelů, že obecné soudy v důsledku nesprávné a formalistické aplikace ustanovení odmítly poskytnout ochranu jejich právům. Této námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit. Obecné soudy dospěly v projednávané věci k závěru, že stěžovatelé i přes výzvu ze strany obvodního soudu ze dne 24. 7. 2003, v níž se jim dostalo podrobného poučení, jakým způsobem mají odstranit vady návrhu, toto neučinili. Obecné soudy dovodily, že v řízení nebylo možno pro neurčitost petitu žaloby pokračovat, neboť výrok, jehož vydání se stěžovatelé domáhali by byl nevykonatelný. Neurčitost petitu přitom obecné soudy spatřovaly ve skutečnosti, že stěžovatelé dostatečně neindividualizovali y, jejichž předložení se domáhali.

Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Pokud je žalobní petit nesprávný, tj. vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, mělo by převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí za následek, že by rozhodnutí nebylo vykonatelné. Požadavek, aby žalobní petit byl přesný, určitý a srozumitelný, není pouze požadavkem formálním, nýbrž je zcela nezbytným pro výsledek řízení, tedy pro to, aby po převzetí žalobního petitu do výroku rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, aby tedy vůbec mohly nastat účinky žalobcem zamýšlené (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998,

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 93, str. 7 a násl.). Ústavní soud se po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu s výše uvedenými závěry obecných soudů o neurčitosti žalobního návrhu ztotožnil. Stejně tak Ústavní soud považoval za správný závěr, že tato skutečnost zakládala důvod pro odmítnutí žaloby dle . Bylo tedy zřejmé, že obecné soudy při interpretaci a aplikaci předmětných ustanovení nevybočily z mezí ústavnosti. Stěžovatelé v ústavní stížnosti pouze opakovali argumentaci, s níž se již obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly, přičemž pouhý nesouhlas stěžovatelů se závěry obecných soudů není způsobilý založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2006

Vlasta Formánková předsedkyně senátu