Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 200/06

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele Z. K., právně zastoupeného JUDr. Milanem Janouškem, Politických vězňů 44, Kolín II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 6. 2005, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 14. 4. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 6. 2005, sp. zn. . Stěžovatel spojil předmětnou ústavní stížnost s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Výše uvedeným rozsudkem mělo dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces, jež je mu garantováno d (dále jen "").

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel má ve svém návrhu především za to, že byl v záhlaví citovanými rozhodnutími obecných soudů uznán vinným trestným činem dle ustanovení § 187 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.z."), bez toho, že by mu byla trestná činnost řádně a s vyloučením pochybností prokázána. Soud klade stěžovateli za vinu, že neoprávněně nabízel a prodával psychotropní látku a tento čin spáchal ve větším rozsahu. Dle názoru stěžovatele nemá toto skutkové zjištění soudu I. stupně, potvrzené rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu, oporu v provedeném dokazování.

Z rozsudku nalézacího soudu nelze seznat, jak soud dospěl k závěru, že látka, kterou měl stěžovatel distribuovat, byla skutečně omamnou a psychotropní látkou ve smyslu tr. z., a jak soud učinil skutková zjištění ohledně složení a množství této látky. Žádná látka, kterou měl stěžovatel distribuovat, nebyla v řízení zajištěna a druh, složení a množství této látky nebylo žádným způsobem zjištěno. Stěžovatel poukazuje na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, např. na nález,

sp. zn.

, v němž se vyjádřil k nutnosti posoudit v případě obvinění z trestného činu podle ust. § 187 odst. 1 a 2 tr.z. "druh a účinnost konkrétní látky, zejména zda zjištěné množství v daném případě a v jaké intenzitě bylo způsobilé ovlivnit psychiku člověka nebo ohrozit jeho život".

Dále stěžovatel namítá, že se obecné soudy nezabývaly námitkou stěžovatele, dle níž byl stěžejní důkaz o vině - výslech svědka S. - získán v rozporu se zákonnými ustanoveními trestního řádu upravující výslech svědka. Svědek S. odmítl v hlavním líčení vypovídat, ovšem nikoliv bez oprávnění, jak dovodily soudy prvního i druhého stupně. Podáním svědecké výpovědi hrozilo tomuto svědkovi nebezpečí trestního stíhání. Pokud byl důvod odepření výpovědi z jiných okolností zřejmý, neměl soud vycházet z toho, že odepření svědecké výpovědi bylo bezdůvodné.

Napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel vytýká, že dovolání bylo odmítnuto, neboť v něm nebyl fakticky namítán dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.ř."). Stěžovatel má za to, že v tomto případě se Nejvyšší soud dopustil nesprávného a příliš restriktivního výkladu citovaného ustanovení. V souvislosti s tím pak stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004,

sp. zn.

.

III.

Přípisem ze dne 20. 9. 2006 se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Praze, jenž odkázal na usnesení ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. .

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 30. 8. 2006 uvedl, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky, jež uplatnil již v dovolání a jsou zaměřeny výhradně na zpochybnění soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu.

K námitce stěžovatele, že posouzení rozsahu trestné činnosti je hmotněprávním posouzením věci, Nejvyšší soud uvedl, že je tomu tak v případech, kdy jde o hmotněprávní závěr o naplnění formálního znaku "ve větším rozsahu" ve smyslu ustanovení § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr.z., a to na základě konkrétního skutkového zjištění o množství a kvalitě nabízené a prodané psychotropní látky. Nikoli tedy v případě, kdy pachatel zpochybňuje samotné množství a kvalitu této látky tvrzením, že to nebylo prokázáno. V dalším pak dovolací soud uvedl, že rozhodl o odmítnutí návrhu stěžovatele podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když i ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu není zásah do skutkových zjištění odůvodněn v každé trestní věci (např.

ze dne 15. 8. 2006), ale pouze v těch, kde z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývají pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkového stavu a kde proto mezi tímto skutkovým stavem a právním posouzením skutku existuje extrémní, resp. zřejmý nesoulad, který obviněný učiní předmětem dovolání. O takovýto případ ovšem ve věci stěžovatele nešlo a odepření přezkumu skutkového stavu tak nemohlo vyvolat zásah do jeho základních práv, ale znamenalo by pouze postavení dovolání na úroveň dalšího odvolání.

Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli k replice.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Dále je třeba konstatovat, že Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Spatřuje-li stěžovatel zásah do práva na spravedlivý proces v tom, že obecné soudy vyšly při dokazování i z výpovědi svědka M.S., nelze se k jeho závěru přiklonit. Z protokolu o jednání je zřejmé, že tento svědek byl před podáním svědecké výpovědi řádně poučen dle ustanovení § 99 - 101 tr. ř. a byl tedy seznámen s případy, kdy může odmítnout vypovídat. V souvislosti s uvedeným je třeba konstatovat, že ne každé odmítnutí výpovědi, lze hodnotit jako důvodné. Jak plyne z č.l. 183 předmětného spisu, předseda senátu zcela správně zkoumal důvod odmítnutí výpovědi, načež svědek soudu sdělil: "Prostě se k tomu nechci vyjadřovat... jsem si vědom toho, že je moje povinnost vypovídat." Z uvedeného je zřejmé, že svědek byl s obsahem poučení srozuměn a rozhodl se bezdůvodně nevypovídat. Pokouší-li se právní zástupce stěžovatele v ústavní stížnosti svědka S. znevěrohodnit, a tím zpochybnit celý proces dokazování, je nutno uvést, že hodnocení jednotlivých důkazů je zásadně na soudech obecných, jež mají možnost přímého kontaktu se svědky a Ústavnímu soudu v tomto směru zásadě nepřísluší do procesu dokazování zasahovat.

Co se týče námitky kvalitativního a kvantitativního zhodnocení distribuované drogy, tak v projednávaném případě žádný vzorek zajištěn nebyl a z toho důvodu nebylo ani možno provést jeho přesné bližší zkoumání. Uvedená skutečnost však neznamená, že k páchání trestné činnosti, za niž byl stěžovatel stíhán, nedocházelo! Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o další důkazy (výpovědi svědků, telefonní odposlechy), tvořící ucelený řetězec, které v odůvodnění podrobně vyhodnotily a které umožňují učinit spolehlivý závěr o vině stěžovatele.

Konečně stran odmítnutého dovolání je třeba konstatovat, že stěžovatelem uvedený nález Ústavního soudu, sp. zn. , ze dne 18. 8. 2004, nelze vytrhávat z kontextu, neboť tento dopadá na jinou právní situaci. V citovaném nálezu došlo v rámci odvolacího řízení ke změně v obsahu stíhaného skutku, přičemž Nejvyšší soud nepřihlédl k tomu, zda měl odvolací soud pro takovýto posun uspokojivou důkazní oporu. Obviněný byl tak zbaven práva na účinný prostředek nápravy, což se však v projednávaném případě nestalo, neboť jak v řízení před okresním, tak i krajským soudem, byl stěžovatel stíhán za stejný skutek. Závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl, tento řádně odůvodnil a nelze tedy konstatovat jeho vybočení ze zásad spravedlivého procesu.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení jako zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti sleduje osud ústavní stížnosti.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu