Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 451/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Investiční společnosti FUTURUM, a. s., v likvidaci, se sídlem Praha 1, Na Můstku 10, zastoupené JUDr. Pavlem Krýlem, CSc., advokátem se sídlem Praha 4, Křtinská 617, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 9. 2003, čj. - 52, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2004, čj. - 89, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 4. 2006, čj. - 115, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, jako soudu prvního stupně, ze dne 2. 9. 2003, čj. - 52, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované České republice - Komisi pro cenné papíry, na zaplacení částky 110 701 512,62 Kč a zastaveno řízení ohledně částky 32 998 487,38 Kč. Dále požadoval zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2004, čj. - 89, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2006, čj. -115, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy zmařily jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces tím, že mu byla jejich postupem odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, tedy právo skutkově i právně argumentovat.

Stěžovatel uvedl, že dne 18. 6. 1996 mu Ministerstvo financí ČR odňalo, rozhodnutím podle , povolení působit jako investiční společnost a spravovat investiční fond, neboť zjistilo, že Investiční společnost FUTURUM, a. s. (dále jen ISF), neudržuje dostatečnou výši likvidních prostředků. Proti tomuto rozhodnutí podala ISF rozklad, který byl rozhodnutím Ministra financí ČR zamítnut. Krajský obchodní soud v Praze poté rozhodl o vstupu ISF do likvidace a jmenoval likvidátora. Likvidátor zjistil, že až na zůstatky na některých účtech v celkové výši 1 605 686,87 Kč neexistuje žádný jiný majetek ani u ISF, ani v jím spravovaném podílovém fondu (dále jen PF). V ISF ani v PF tedy nebyl prakticky žádný majetek, a to nikoliv z důvodu špatných investic PF, ale z důvodu nezákonné činnosti osob jednajících za stěžovatele, tj. skrytá i nezakrytá defraudace finančních prostředků z účtů a z pokladen PF. Veškeré tyto nezákonné transakce prováděl zejména ing. A. K., tehdejší prokurista, a poté i stoprocentní akcionář stěžovatele, který byl za tato jednání pravomocně odsouzen Vrchním soudem v Praze. Stěžovatel proto podal několik žalob o náhradu škody a z jejich výtěžku se mu zatím podařilo zálohově uspokojit podílníky do výše 65 % nominální hodnoty jimi držených podílových listů PF.

Stěžovatel zrekapituloval průběh řízení i obsah rozhodnutí obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu ČR, a všechna rozhodnutí kriticky zhodnotil. Uvedl, že Nejvyšší soud ČR vycházel z nesprávného právního hodnocení, podle kterého rozhodnutí soudů obou stupňů je vybudováno na dvou samostatných a nezávislých důvodech, a to na nedostatku aktivní legitimace stěžovatele a na skutečnosti, že si škodu způsobil sám. Podle stěžovatele obecné soudy obou stupňů rozhodovaly v rozporu se zásadou legitimního očekávání, protože v daném případě argumentovaly jinak, než v jejich předchozí ustálené praxi, kdy žaloby jednotlivých podílníků zamítaly pro předčasnost, neboť uváděly, že je třeba vyčkat na výsledky sporů o náhradu škody, které vedl stěžovatel. Kromě toho stěžovatel před oběma soudy doložil, že již vedl i částečně pravomocně ukončené spory o náhradu škody ve prospěch podílníků. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu ČR, že jeho přezkumu nemohl být podroben druhý důvod zamítavého rozhodnutí, tj. že se stěžovatel vlastní činností poškodil sám, neboť tento důvod nebyl dovoláním dotčen. Jestliže stěžovatel v dovolání argumentoval tím, že ISF je aktivně legitimována k vymáhání náhrady škody svým jménem a na účet poškozených podílníků, pak důvodem zamítnutí žaloby na náhradu škody nemůže být tvrzení, že si, jako poškozený, způsobil škodu sám. V daném případě totiž poškozeným není stěžovatel, ve smyslu investiční společnosti, ale podílníci podílového fondu FUTURUM AURUM, na jejichž účet je jménem této investiční společnosti žalováno a kteří si škodu v žádném případě nezpůsobili. Důvody v dovolání, kterými stěžovatel argumentoval ve prospěch své aktivní legitimace, tedy implicitně zpochybňovaly názor odvolacího soudu, že dalším důvodem pro zamítnutí žaloby byla skutečnost, že si stěžovatel škodu způsobil svým jednáním sám. Závěrem poukázal na nálezy Ústavního soudu spisových značek ,

,

a

.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Poukázal na skutečnost, že stěžovatel vycházel z mylného předpokladu, že je možné oddělit činnost jeho představenstva a prokuristy od činnosti obchodní společnosti samotné. Stěžovatel je právnickou osobou jednající prostřednictvím svých orgánů a nemůže úspěšně poukazovat na chyby svého představenstva nebo prokuristy, které měly být postiženy dozorovým orgánem státu podle a dovozovat tak odpovědnost státu za škodu, která vznikla stěžovateli z jednání jeho řídících orgánů. Soud tedy neshledal předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem státu podle Nelze totiž dovozovat odpovědnost státu z toho, že nezastavil činnost stěžovatele a neochránil jej před ním samým.

Podle odvolacího soudu nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Porušení tohoto práva nelze spatřovat v tom, že obecné soudy měly na stěžejní otázky v této věci jiný právní názor než stěžovatel.

Nejvyšší soud ČR uvedl, že není úkolem odvolacího soudu vysvětlovat odvolateli, proč jsou jeho právní vývody nesprávné, když soud zastává názor, že je správná právní argumentace soudu prvního stupně. Nešlo o přezkum nových či z pohledu soudu prvního stupně bezvýznamných skutkových zjištění, neboť na závěru o nedůvodnosti žaloby spočívá rozhodnutí soudů obou stupňů. Obvodní soud výslovně uvedl, že to byl stěžovatel, kdo hrubým porušením zákona vybočil z vymezených pravidel řádného kolektivního investování a tím primárně poškodil podílníky. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil a vysvětlil, proč nejsou splněny předpoklady odpovědnosti státu. Nešlo o změnu právního náhledu, jak uvádí stěžovatel, ale na základě zjištěného skutkového stavu byl rozveden závěr o tom, že úbytek aktiv, a tím i škodu, způsobil stěžovatel sám. Stěžovatel v dovolání výslovně uvedl, že jeho námitka nesprávného právního posouzení se týká jen otázky aktivní legitimace žalobce, zatímco všechny další otázky nemohou být předmětem dovolacího přezkumu. Pokud tedy v ústavní stížnosti vytýká dovolacímu soudu, že se nezabýval otázkou, o níž dovolatel výslovně uvedl, že není předmětem dovolacího přezkumu, zcela pominul základní normu civilního procesu, jímž je . Nejvyšší soud ČR závěrem poukázal na skutečnost, že investiční společnost, jejíž představitelé "rozkradli majetek", se dovolává d.

V rozsáhlé replice k uvedeným vyjádřením obecných soudů stěžovatel zopakoval a rozvedl své argumenty, obsažené v ústavní stížnosti.

Z ústavní stížností napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo zjištěno, že jím byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal na žalované České republice - Komisi pro cenné papíry - zaplacení částky 110 701 512,62 Kč s úroky z prodlení a bylo zastaveno řízení ohledně částky 32 998 487,38 Kč. Stěžovatel se v podstatě domáhal toho, aby mu stát nahradil škodu vzniklou odčerpáním majetku z podílového fondu FUTURUM AURUM, k němuž došlo v důsledku protiprávního jednání samotného stěžovatele. Pochybení žalované spatřoval v tom, že navzdory povinnosti vykonávat státní dozor nad investičními společnostmi včas nezabránil stěžovateli v jeho nezákonném jednání. Soud konstatoval, že stěžovatel v daném případě nemůže vystupovat jako poškozený z toho důvodu, že podle ustanovení , 3 a majetek shromážděný v podílovém fondu není majetkem investiční společnosti, ale je to společný majetek jednotlivých podílníků, který investiční společnost pouze obhospodařuje. Meze oprávnění investiční společnosti nakládat s majetkem podílníků a svým jménem jednat na jejich účet jsou dány Pojem obhospodařovat podle tohoto zákona znamená vymezené shromažďování investičních prostředků, jejich ukládání i zcizování majetkových hodnot, které byly nabyty tímto ukládáním, za jiné majetkové hodnoty. Jednání, které do takto určených mezí nespadá, za obhospodařování majetku považovat nelze a v tomto směru není dáno zákonné zmocnění investiční společnosti za jednotlivé podílníky jednat. V daném případě stěžovatel hrubým porušením ustanovení citovaného zákona vybočil z vymezených pravidel řádného kolektivního investování a tím primárně poškodil podílníky podílového fondu FUTURUM AURUM. Pokud se stěžovatel domnívá, že jeho odpovědnost za škodu vůči podílníkům, vzniklou na jejich majetku, není výlučná, ale k jejímu vzniku došlo i v důsledku protiprávního jednání žalované, nelze ze dovodit stěžovatelovo oprávnění jednat v zastoupení poškozených podílníků. Na tom nic nemění skutečnost, že v současné době za stěžovatele jedná jeho likvidátor. Z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatele byla žaloba zamítnuta.

Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil zjistit skutkový stav věci, na jehož podkladě přijal i správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Stěžovatel vycházel z nesprávného předpokladu, že lze oddělit činnost představenstva a prokuristy, kterým byl ing. A. K., od činnosti stěžovatele samotného. Stěžovatel je právnickou osobou podle § 18 odst. 1 písm. a) ObčZ a § 154 a násl. ObchZ, která jedná prostřednictvím svých orgánů podle § 20 ObčZ a § 184 a násl. ObchZ. Stěžovatel proto nemůže poukazovat na chyby svého představenstva nebo prokuristy, které měly být postiženy dozorovým orgánem státu, a dovozovat z této skutečnosti odpovědnost státu za škodu, která stěžovateli vznikla z jednání jeho řídících orgánů. Pokud si stěžovatel vlastním špatným podnikáním a trestnou činností prokuristy způsobil škodu, nemůže se dovolávat odpovědnosti státu za to, že jej nedostatečně kontroloval. Stěžovatel jako právnická osoba nemůže ze svého podnikatelského neúspěchu, způsobeného činností jeho řídících orgánů, obviňovat stát poukazem na nedostatečnou činnost jeho kontrolních orgánů. O takovém důsledku by bylo možno uvažovat jen za předpokladu, že by tento neúspěch byl přímým důsledkem nezákonného zásahu státu podle Stěžovatel směšuje nároky své a nároky jednotlivých podílníků podílového fondu FUTURUM AURUM a účelem jeho žaloby je snaha o obstarání prostředků k uspokojení nároků těchto osob v rámci likvidace poté, co tyto osoby neuspěly se svými žalobami proti státu z důvodu jejich předčasnosti. Soud uzavřel, že v dané věci nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem státu podle

Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR bylo zjištěno, že dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze bylo odmítnuto jako nepřípustné. V dané věci by bylo dovolání přípustné podle st. 1 pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, jak to stanoví . Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, kromě závěru o nedostatku aktivní legitimace stěžovatele, zároveň na závěru, že výlučnou příčinou vzniku škody je protiprávní jednání řídících orgánů stěžovatele, tedy že příčinou odčerpání majetku z podílového fondu nebyla činnost či nečinnost Komise pro cenné papíry při státním dozoru, je zřejmé, že otázka aktivní legitimace stěžovatele, předložená k posouzení dovolacímu soudu, nemůže mít zásadní právní význam. Není-li odpovědnost žalovaného za škodu shledána, nelze mu uložit povinnost k náhradě škody bez ohledu na to, zda ten, kdo žaluje, byl subjektem věcně legitimovaným. Otázku aktivní legitimace stěžovatele nelze považovat za zásadně významnou podle . Mimo to otázka aktivní legitimace investiční společnosti v likvidaci ve sporu o náhradu škody byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. ).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily svými rozhodnutími jeho základní právo podle y. Napadá jejich právní závěry, polemizuje s nimi a předkládá vlastní výklad relevantních právních předpisů. V ústavní stížnosti z velké části opakuje námitky, které uplatnil již v předchozích řízeních. Tím staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, která mu však nepřísluší. Ústavní soud není totiž vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před obecnými soudy a dospěl k závěru, že státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem. Soudy provedly důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. Ve svých rozsudcích vyšly ze skutkových zjištění, vypořádaly se s námitkami stěžovatele a opřely svá rozhodnutí o příslušná ustanovení , obchodního zákoníku i K jejich právním závěrům není co dodat. Je třeba zdůraznit, že skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, není důvodem pro podání úspěšné ústavní stížnosti. Jedná se o oblast podústavního práva, která je výlučnou doménou obecných soudů, do které Ústavní soud zasahuje jen zcela výjimečně. V přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal žádnou skutečnost, která by danou věc posouvala do ústavněprávní roviny, vytvářející prostor pro jeho zásah. V řízení před obecnými soudy tedy nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, zakotvených v d.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2006

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu