Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 626/06

Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. , a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 5. 2006, čj. -44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. , kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 5. 2006, čj. -44, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na pokračování v řízení. Dle tvrzení stěžovatele bylo uvedenými rozhodnutími porušeno jeho právo na ochranu práv zakotvené v a y ČR, dále právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces zakotvená v a d, a také "právo na soudní ochranu v reálném čase". Stěžovatel se současně domáhal, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu ve Znojmě pokračovat v řízení vedeném pod sp. zn. bez zbytečných průtahů.

Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů a obsahu vyžádaných spisů Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. , a , zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Žalobou podanou dne 27. 11. 2002 se stěžovatel domáhal zaplacení částky 14 400,- Kč s příslušenstvím, představující dlužné nájemné za byt v blíže konkretizovaném domě (dále jen "nemovitost"). Nájemné nebylo zaplaceno z důvodu, že stěžovatel nájemníkům neprokázal vlastnické právo k nemovitosti.

Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. 4. 2005, čj.

-39, bylo rozhodnuto o přerušení řízení o nájemném do pravomocného skončení věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. , ve které se žalobci - stěžovatel a manželka stěžovatele - domáhají určení vlastnictví k nemovitosti. Důvodem přerušení řízení bylo to, že posouzení otázky vlastnictví nemovitosti má význam pro řízení o zaplacení nájemného a je tedy v tomto řízení předběžnou otázkou.

Dne 18. 4. 2006 podal stěžovatel návrh na pokračování v řízení s odůvodněním, že ve věci sp. zn. nebylo sice ještě pravomocně rozhodnuto, avšak bylo rozhodnuto ve věci vedené týmž soudem pod sp. zn. .

Návrh stěžovatele na pokračování v řízení byl usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 5. 2006, čj. -44, zamítnut s tím, že ve věci nejsou dosud splněny podmínky pro pokračování v řízení, neboť věc sp. zn. není ještě pravomocně skončena. Poukazované skončení věci sp. zn. pak nepředstavuje odpadnutí překážky v přerušeném řízení o nájemném, neboť v této věci bylo rozhodnuto pouze o vlastnickém právu manželky stěžovatele (odlišnost účastníků řízení), zatímco v řízení sp. zn. (jehož výsledek je v přerušeném řízené významný) byla podána žaloba na určení, že nemovitost je ve společném jmění stěžovatele a jeho manželky.

Proti usnesení o zamítnutí návrhu na pokračování v řízení podal stěžovatel odvolání, v němž tvrdil, že překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, odpadla.

Krajský soud v Brně rozhodl o odvolání usnesením ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. , tak, že prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Uvedl, že se ztotožňuje s postupem soudu I. stupně, neboť v řízení o určení vlastnictví sp. zn. nebylo dosud rozhodnuto a neodpadla tak překážka vedoucí k přerušení řízení o nájemném. Dále uvedl, že stěžovatelem poukazovaný rozsudek ve věci sp. zn. -99 neřeší otázku aktivní legitimace stěžovatele v řízení o nájemném.

V ústavní stížnosti stěžovatel, kromě výčtu práv, která byla dle jeho tvrzení porušena, a popisu procesního postupu před oběma obecnými soudy, uvedl pouze dvě tvrzení. Uvedl, že Krajský soud v Brně při rozhodování o jeho odvolání přehlédl, že rozsudkem čj. -99 bylo pravomocně rozhodnuto, že nemovitost do právní moci tohoto rozhodnutí byla ve společném jmění stěžovatele a jeho manželky, tudíž stěžovatel byl a je oprávněn k podání žaloby ve věci nájemného (překážka řízení tak v době rozhodování odvolacího soudu neexistovala). Dále poukázal na to, že odvolací soud přehlédl, že ve věci přerušeného řízení se ve spise nachází návrh s datem 17. 11. 2004 na přistoupení stěžovatelovy manželky do řízení na straně žalující, o kterém prvostupňový soud nerozhodl a v době přerušení řízení již nemůže rozhodnout.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozhodnutí o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy. Kritériem přerušení řízení podle je to, zda je v jiném řízení řešena otázka, která může mít pro rozhodnutí soudu zásadní význam. Je-li tato okolnost dána či nikoliv, je věcí zvážení konkrétních okolností případu. Tato otázka je věcí výkladu jednoduchého práva a její hodnocení přísluší obecným soudům, které jsou oprávněny a současně i povinny odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolí. Ústavnímu soudu nepřísluší zpochybňovat procesní postup soudů, které jsou v dané věci nejlépe informovány o okolnostech případu, ani měnit jejich řádně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. Závěry soudů o existenci či neexistenci podmínek pro přerušení řízení se Ústavní soud může zabývat pouze, pokud by mohly vést k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud má v daném případě za to, že stěžovatelova práva zakotvená v a y ČR a , a d nebyla porušena.

Obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily svůj závěr o nutnosti trvání přerušení řízení o nájemném. Odůvodnění jsou srozumitelná a důvodnost přerušení řízení, resp. zamítnutí návrhu na pokračování v řízení, je zřejmá. Řízení o nájemném je vedeno na základě žaloby stěžovatele. Vlastnictví k nemovitosti však bylo dosud určeno pouze ve vztahu k manželce stěžovatele, nikoliv ve vztahu ke stěžovateli (v době rozhodování Ústavního soudu již sice bylo prvostupňovým soudem vydáno ve věci sp. zn. dne 18. 8. 2005 rozhodnutí, avšak nenabylo právní moci, neboť proti němu bylo podáno odvolání). Postup obecných soudů nevykazuje prvky libovůle. Svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily a jejich závěry vyplývají ze zjištěných skutečností. Nejedná se o případ nepřiměřených průtahů a liknavosti soudů, kdy by soudy bezdůvodně přerušily řízení a odmítaly v řízení pokračovat.

Stěžovatel namítl, že odvolací soud přehlédl význam rozsudku ve věci sp. zn. pro jeho aktivní legitimaci v řízení o nájemném. S tímto tvrzením se Ústavní soud neztotožňuje. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud učinil uvedený rozsudek předmětem svých úvah a dovodil, že jím nebyla odstraněna překážka v řízení o nájemném. S tímto názorem se Ústavní soud ztotožňuje, neboť uvedeným rozsudkem bylo deklaratorně rozhodnuto o vlastnickém právu manželky stěžovatele k nemovitosti. Z rozsudku vyvozené závěry stěžovatele o jeho spoluvlastnickém právu k nemovitosti v rámci společného jmění manželů před právní mocí uvedeného rozsudku jsou tedy liché.

Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce o průtazích ani ve spojení s tvrzením, že soudu byl již dne 17. 11. 2004 podán návrh na přistoupení manželky stěžovatele do řízení o nájemném, o kterém nebylo rozhodnuto. Ústavní soud posoudil, zda nerozhodnutí o návrhu na přistoupení manželky do řízení mohlo způsobit nepřiměřené průtahy v řízení a odepřít tak stěžovateli ochranu jeho práv (resp. oddálit rozhodnutí ve věci nájemného), avšak dospěl k závěru, že nikoliv. V případě, že by soud o tomto návrhu rozhodl záporně, stávající situace by zůstala nezměněna. V případě, že by rozhodl kladně, postavení stěžovatelovy manželky jako druhé žalobkyně by nijak neovlivnilo nejistotu soudu o legitimaci stěžovatele k podání žaloby na zaplacení nájemného. Tedy ani při vyhovění návrhu, by věc nájemného nemohla být meritorně projednána, a to pro nejistotu ve splnění jedné z podmínek řízení. Nerozhodnutí o návrhu dle tak, ve vztahu k uplatněnému nároku na nájemné, nezpůsobuje nepřiměřené průtahy.

S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2006