Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 728/06

Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. G., zastoupeného JUDr. Milanem Břeněm, advokátem ve Svitavách, nám. Míru 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 7. 2006, čj. -159, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2005, čj. -145, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 20. 9. 2006 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byla těmito rozhodnutími porušena jeho práva zakotvená v a d.

Stěžovatel odvolacímu soudu vytkl, že nehodnotil důkazy ve vzájemné souvislosti, neodůvodnil svůj závěr o pravosti stěžovatelova podpisu v dohodě o rozvázání pracovního poměru a nevypořádal se s námitkou stěžovatele o neoprávněnosti P. D. a H. H. jednat či zastupovat zaměstnavatele stěžovatele při podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru.

Usnesení dovolacího soudu stěžovatel vytkl jeho nepřezkoumatelnost. Zmínil nález

, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 3, č. 34, a uvedl, že "nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci". Dále zmínil nález Ústavního soudu č. 153/2004 Sb., a to s poukazem na požadavky kladené na rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu nenaplnění podmínky plynoucí z a odst. 3 .

Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není opodstatněná.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud - vázán uplatněnými dovolacími důvody - odmítl dovolání pro nepřípustnost. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatel sice uvedl, že "rozhodnutí byla vydána v rozporu s hmotným právem", z obsahu dovolání a vylíčení dovolacích důvodů je však zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází (s tím, že P. a H. byli oprávněni jednat jménem zaměstnavatele stěžovatele). Námitky stěžovatele tak, dle Nejvyššího soudu, nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu dle , nýbrž dovolacího důvodu dle . Tento dovolací důvod však nezakládá přípustnost dovolání dle .

Stěžovatel tomuto usnesení vytkl jeho nepřezkoumatelnost a zmínil otázku požadavků kladených na rozhodnutí o odmítnutí dovolání a dále nezávislost rozhodování soudů v ústavním a zákonném rámci. Stěžovatel však své námitky nijak nespecifikoval a neuvedl, proč má být rozhodnutí dovolacího soudu nepřezkoumatelné. Uvedl jen obecný odkaz na dvě rozhodnutí Ústavního soudu a některé obecné zásady, avšak bez uvedení vztahu k dané věci.

Ústavní soud se nicméně, s ohledem na stěžovatelem zmíněné zásady, zabýval tím, zda Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a zda jeho rozhodnutí nenese znaky libovůle, a dospěl k závěru, že z hlediska ústavněprávního nelze dovolacímu soudu nic vytknout. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že přípustnost stěžovatelova dovolání posoudil v souladu s ustanoveními a závěry o jeho nepřípustnosti jasně a srozumitelně vyložil, a to včetně odkazu na příslušná zákonná procesní ustanovení. Z odůvodnění jeho rozhodnutí ani nevyplývá, že by závěry o nepřípustnosti dovolání byly v extrémním nesouladu s obsahem stěžovatelova dovolání.

Stěžovatel dále brojil proti rozsudku odvolacího soudu. Ohledně této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh podaný opožděně.

Stěžovatel podal dovolání dle , tedy z důvodu, že věc má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že stěžovatelem vylíčené námitky představují dovolací důvod dle , neboť stěžovatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními. Námitky proti skutkovým zjištěním však nemohou založit přípustnost dovolání dle . Stěžovatel tedy v dovolání uvedl nezpůsobilé dovolací důvody ve vztahu k přípustnosti dovolání dle . Nejvyšší soud se proto ani nemohl zabývat otázkou, zda odvolací rozhodnutí má zásadní právní význam. Jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání nezáviselo na úvaze o právním významu odvolacího rozhodnutí, ale bylo přímým a předvídatelným důsledkem toho, že stěžovatel ve svých námitkách neotevřel žádnou právní otázku a jeho námitky tak nebylo možno pod přípustnost dovolání dle vůbec podřadit.

Takto založené odmítnutí dovolání, které nezávisí na uvážení soudu, nýbrž je přímým a předvídatelným důsledkem, nezakládá počátek počítání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu dle § 72 odst. 4 zákona č.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). V daném případě tedy lhůta k podání ústavní stížnosti začala stěžovateli běžet nikoliv od doručení usnesení dovolacího soudu ( ), ale již od doručení rozsudku odvolacího soudu ( ). Ústavní stížnost proti odvolacímu rozsudku tedy byla podána opožděně (srov. usnesení Ústavního soudu: ,

,

,

,

a další).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost, v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 7. 2006, čj. -159, odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný, a v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2005, čj. -145, ji odmítl podle jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2006