Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 370/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. Jurajem Zemaníkem, advokátem se sídlem v Brně, Lacinova 15, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. , takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení a d (dále jen "") - v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému stěžovateli povinnost zaplatit žalobci (Kooperativa, pojišťovna, a.s.) dlužné pojistné ve výší 6.634,- Kč s příslušenstvím.

Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že odvolací soud rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele poté, co nevyhověl jeho žádosti - v průběhu odvolacího řízení již třetí - o odročení jednání; měl za to, že stěžovatel měl možnost se k věci vyjádřit před soudem prvního stupně, jakož i v rámci podaného odvolání.

Tento postup odvolacího soudu považuje stěžovatel za rozporný s ústavně zaručenými právy; tím, že jednání uskutečnil v jeho nepřítomnosti, aniž jej "o tom předem informoval" a umožnil mu zajistit si pro ně zástupce, bylo "porušeno" jeho právo , neboť měl "prokazatelně" zájem se k věci před odvolacím soudem vyjádřit.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), není součástí obecných soudů, a není jim instančně nadřazen. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší - zásadně - posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry (včetně eventuálních porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy nezasahuje v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem (které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva), ale až v případě, když jde zároveň o porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními , respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Maje toto na zřeteli, přezkoumal Ústavní soud napadený rozsudek z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná; její zjevná neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovatelem, jakož i z dalších rozhodnutí Ústavního soudu ve zcela shodných stěžovatelových věcech.

Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal k Ústavnímu soudu současně další dvě - svým obsahem - zcela srovnatelné ústavní stížnosti, vedené pod

sp. zn.

a sp.zn.

, o nichž Ústavní soud dne 16. 5. 2006 a dne 23. 5. 2006 rozhodl tak, že je jako zjevně neopodstatněné ( ) odmítl. V obou případech šlo o totéž, jako ve věci posuzované; odvolací soud celkem ve třech samostatných věcech stěžovatele, v nichž nařídil jednání na týž den (1. 2. 2006), nepřijal - v pořadí třetí - žádost stěžovatele o odročení jednání.

V obou dříve projednávaných věcech stěžovatele Ústavní soud vyjádřil shodný názor, že "by bylo nepřiměřené akceptovat již třetí omluvu z jednání, která by dále prodloužila řízení nejen ve stěžovatelově věci, ale připuštění takové praxe by mělo velmi nepříznivé důsledky i na projednávání jiných věcí .... Stěžovateli nic nebránilo vyslat k jednání svého zvoleného zástupce, jenž by stěžovatelovy výhrady přednesl namísto něho. Ani námitku, že soud měl stěžovatele před třetím jednáním uvědomit, že omluvu neakceptuje, nemůže Ústavní soud označit za přiléhavou, neboť takový postup nebyl možný vzhledem k datu vystavení potvrzení o pracovní neschopnosti (30. 1. 2006) a k datu konání jednání (1. 2. 2006). Bylo na stěžovateli, aby si zastoupení sjednal a vyhnul se tak riziku, že jednání bude konáno jak bez jeho osobní přítomnosti, tak bez přítomnosti jeho eventuálního zástupce. Postup krajského soudu podle Ústavního soudu neporušuje stěžovatelova práva a odpovídá zásadě práva náležejí bdělým (vigilantibus iura), kterou Ústavní soud považuje za ústavně konformní složku procesního práva".

Ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.

Jelikož Ústavní soud neshledal žádný důvod (logický ani věcný), aby nyní rozhodl jinak, uchýlil se - ve smyslu výše vyložené zásady - znovu k ustanovení , a posuzovanou ústavní stížnost odmítl rovněž; na odůvodnění předchozích rozhodnutí se přitom odkazuje.

Judikatura Ústavního soudu nevylučuje v případě námitek, jež mají základ v tvrzení o nesprávném postupu odvolacího soudu, jehož důsledkem je odnětí možnosti jednat před soudem, posoudit návrh stěžovatele jakožto nepřípustný ve smyslu , (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

). Důvod tkví v tom, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, jež zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, jestliže se stěžovatel před podáním ústavní stížnosti neuchýlil k institutu žaloby pro zmatečnost podle .

V obou případech je výsledek řízení o ústavní stížnosti týž, a je vyjádřen usnesením, že se ústavní stížnost odmítá.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2006

Jan Musil v. r.

předseda senátu