Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 264/06

Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2006 v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. Jurajem Zemaníkem, advokátem se sídlem Lacinova 15, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit částku 6.634,-Kč s příslušenstvím. Stěžovatel tvrdil, že vydáním napadeného rozsudku bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované d (dále " "), jakož i právo na projednání věci v jeho přítomnosti garantované y. Ústavní stížnost byla podána včas ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále " ") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti postrádající bližší ústavněprávní argumentaci tvrdil, že k porušení jeho práv mělo dojít tím, že Krajský soud v Brně jednal v jeho nepřítomnosti, ačkoli on se řádně omluvil. Byl tak zbaven práva k věci se vyjádřit. Stěžovatel konstatoval, že i když šlo o jeho třetí omluvu z jednání, nemínil působit průtahy. Soud nařizoval jednání v rozpětí tří měsíců, což je doba krátká, přihlédne-li se k tomu, že řízení bylo zahájeno v roce 2002. Byl tak zbaven práva "hájit se" v tomto řízení a soud tím, že ho předem neuvědomil o tom, že třetí omluvu (na rozdíl od dvou předchozích) nebude považovat za důvodnou, zmařil možnost stěžovatele zajistit si zástupce pro toto jednání.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že soud rozhodl ve stěžovatelově nepřítomnosti, protože jeho omluvu z jednání spojenou s žádostí o odročení nepovažoval za důvodnou. Tato omluva byla doložena potvrzením o pracovní neschopnosti vystaveným dne 30. 1. 2006 a šlo již o omluvu třetí. Soud tuto omluvu nepovažoval za důvodnou a konstatoval, že stěžovatel měl možnost se k věci vyjádřit před soudem prvního stupně. Soud poté skutkově a právně rozebral rozhodné skutečnosti sporu a řádně a pečlivě odůvodnil, proč považuje odvoláním napadené rozhodnutí okresního soudu za správné. Vypořádal přitom všechny odvolací námitky stěžovatele, ale přesto se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně jím tvrzené skutečnosti (potvrzení o odeslání žádosti o zrušení smlouvy o pojištění).

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti ( y ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ), resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004,

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 33, str.371 ).

Protože námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti se týkaly aplikace a interpretace jednoduchého práva obecným soudem, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda krajský soud svévolně neaplikoval normy jednoduchého práva, resp. zda právní závěry krajského soudu nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými zjištěními.

Stěžovatel sám uváděl, že Krajský soud v Brně nejprve akceptoval jeho omluvu a žádost o odročení jednání nařízeného na den 9. 11.2005 (z důvodu předem plánované pracovní cesty) a krajský soud akceptoval i omluvu z jednání nařízeného na den 4. 1. 2006, kterou stěžovatel doložil kopií potvrzení o pracovní neschopnosti. Nedůvodnou byla shledána až třetí omluva z jednání, jehož konání bylo stěžovateli řádně oznámeno, což je zjevné již z toho, že se z něj omlouval.

Bylo by nepřiměřené akceptovat již třetí omluvu z jednání, která by dále prodloužila řízení nejen ve stěžovatelově věci, ale připuštění takové praxe by mělo velmi nepříznivé důsledky i na projednávání jiných věcí (blokací rozhodovací kapacity soudu). Stěžovateli nic nebránilo vyslat k jednání svého zvoleného zástupce, jenž by stěžovatelovy výhrady přednesl namísto něho. Ani námitku, že soud měl stěžovatele před třetím jednáním uvědomit, že omluvu akceptuje, nemůže Ústavní soud označit za přiléhavou, neboť takový postup nebyl možný vzhledem k datu vystavení potvrzení o pracovní neschopnosti (30. 1. 2006 ) a k datu konání jednání (1. 2. 2006). Bylo na stěžovateli, aby si zastoupení sjednal a vyhnul se tak riziku, že jednání bude konáno jak bez jeho osobní přítomnosti, tak bez přítomnosti jeho eventuálního zástupce. Postup krajského soudu podle Ústavního soudu neporušuje stěžovatelova práva a odpovídá zásadě práva náležejí bdělým (vigilantibus iura), kterou Ústavní soud považuje za ústavně konformní složku procesního práva.

Ústavní soud neshledal v napadeném rozsudku porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 16. května 2006

Stanislav Balík, v.r.

předseda senátu