Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 80/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci stěžovatele J. K., t.č. ve věznici, zastoupeného JUDr. Ivanou Heřmanskou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Stavitelská 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Včasnou ústavní stížností vycházející z a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jež byla vydána v jeho trestní věci, a to pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v , a základních práva svobod (dále jen " ").

Stěžovatel byl rozsudkem obvodního soudu uznán vinným trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b/, e/ tr. zák. dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 247 odst. 1 tr. zák., a odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c/ tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným vzniklé škody.

O odvolání stěžovatele rozhodl městský soud tak, že je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel opakuje námitky, vtělené již do odvolání, a znovu namítá, že nalézací soud učinil nesprávná skutková zjištění; má za to, že žádný z jednotlivých důkazů, jež byly v řízení provedeny, jej neusvědčil "bez veškerých pochybností". V "souhrnu" mohly podle jeho názoru "prokázat existenci skutků pouze za předpokladu, že soud vezme v potaz (jeho) trestní minulost, přítomnost na místě, kde se skutek stal, a skutečnost, že měl u sebe polovinu nůžek o délce 30-40 cm"; jinak mohl být odsouzen "vždy tehdy, zjistila-li by se byť nepatrná souvislost mezi ním a zjišťovaným skutkem". Podle stěžovatele tím obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, rovné postavení účastníka řízení a zásadu "in dubio pro reo".

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y, dále jen "Ústavy"). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté , nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. ). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

). Zásadám spravedlivého procesu ( ) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. V ústavní stížnosti stěžovatel jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, na úrovni jimi aplikovaného práva.

Oba soudy ohledně trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. vysvětlily, proč považovaly výpověď stěžovatele, resp. jeho skutkovou verzi za účelovou, a k okolnostem dalších skutků se korektně vyjádřily shrnutím použitých důkazů (výslechu členů policejní hlídky a operačního důstojníka, záznamu kamerového systému a dalších), přiléhavě posoudily též další souvislosti zadržení stěžovatele i jeho následného chování a vypořádaly se uspokojivě s namítanými nesrovnalostmi spjatými s odebranými pachovými stopami, stejně jako s později pořízeným úředním záznamem ohledně stavu jednoho z dotčených vozidel.

Ve vztahu k stěžovatelově námitce, že soudy nezjistily skutkový stav tak, aby o něm nebylo pochybností, je tedy nutné - z hlediska ústavněprávního - uvést, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. I kdyby napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedoložil. Obecným soudům nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelově věci vydaly.

Tím nemůže být dovozeno ani porušení zásady rovnosti účastníků v řízení a zásady "in dubio pro reo", neboť je stěžovatel spojil právě s tvrzením deficitu spravedlivého procesu, založeného údajnou nesprávností (neúplností) skutkových zjištění.

Na tomto základě Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2006

Jan Musil v. r.

předseda senátu