Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 518/06

Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BOHEMIA PLAST KLADNO spol. s r. o., se sídlem v Kladně, Železárenská 315, zastoupené JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem v Praze 1, Vodičkova 30, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, čj. -184, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 7. 7. 2006 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, čj. -184, kterým byl potvrzen II. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2003, čj. -78, jímž byla vyslovena neplatnost nedobrovolné opakované dražby konané na návrh společnosti Konpo, s. r. o. (nyní Česká konsolidační agentura), dne 18. 1. 2002 na základě dražební vyhlášky ze dne 21. 12. 2001, č. ND/18/01/2002. Stěžovatelka uvedla, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek, zakotvené v d a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti, napadeného rozsudku a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2005, čj. (dostupný na internetových stránkách NS ČR: www.nsoud.cz), Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

Dne 18. 1. 2002 došlo dle , o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), na návrh společnosti Konpo, s. r. o., na základě dražební vyhlášky ze dne 21. 12. 2001, č. ND/18/01/2002, k opakované nedobrovolné dražbě, ve které stěžovatelka vydražila napadeným rozhodnutím blíže konkretizovanou nemovitost, jejímž vlastníkem byla společnost PLAS s. r. o. Nemovitost byla zástavou zajišťující dvě pohledávky Komerční banky, a. s., ze dvou smluv o úvěru ze dne 26. 10. 1993 a ze dne 16. 12. 1994. Pohledávky byly ještě před uvedenou opakovanou dražbou postoupeny společnosti Konpo, s. r. o.

Společnost PLAS s. r. o. (dále jen "žalobce") podala žalobu na určení neplatnosti této opakované dražby. Obvodní soud pro Prahu 1 ve II. výroku svého rozsudku ze dne 6. 6. 2003, čj. -78, vyslovil neplatnost opakované nedobrovolné dražby. Rozhodnutí odůvodnil tím, že sice byly splněny všechny náležitosti nedobrovolné dražby, avšak pouze ohledně části důvodů opakované dražby, neboť u pohledávky ze smlouvy z roku 1993 soud shledal, že dlužníkem není žalobce, ale jiný subjekt. Z důvodu neexistence jedné z pohledávek (vůči žalobci), které byly důvodem opakované dražby, je tedy i opakovaná nedobrovolná dražba neplatná.

Proti II. výroku rozsudku podaly odvolání společnost Konpo, s. r. o. (1. žalovaný), a stěžovatelka (3. žalovaný). Stěžovatelka v odvolání: a) namítla, že nelze vyslovit neplatnost opakované dražby, pokud je alespoň jedna z jí uspokojovaných pohledávek důvodná, b) předložila tvrzení a doklady, kterými prokazovala, že žalobce úvěr ze smlouvy z roku 1993 čerpal i splácel, a byl proto dlužníkem i ze smlouvy z roku 1993.

O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2003, čj. -107, tak, že změnil rozsudek prvostupňového soudu a žalobu o určení neplatnosti opakované nedobrovolné dražby zamítl. Se závěry prvostupňového soudu o dlužníku odlišném od žalobce u smlouvy o úvěru z roku 1993 se ztotožnil. Důvodem zamítnutí žaloby však byl závěr druhostupňového soudu o tom, že opakovaná dražba byla platná, neboť byla provedena v souladu s a směřovala k uspokojení také existující (vůči žalobci existující) pohledávky ze smlouvy o úvěru z roku 1994.

Druhostupňový rozsudek napadl žalobce dovoláním, na jehož základě Nejvyšší soud ČR rozhodnutím ze dne 23. 11. 2005, čj. -165, tento rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Důvodem zrušení pravomocného odvolacího rozsudku byla skutečnost, že v průběhu dovolacího řízení byl nálezem Ústavního soudu

(Sb.n.u.ÚS, sv. 36, č. 47) zrušen z důvodu protiústavnosti , na kterém odvolací soud založil své právní závěry. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění vycházel z , 3 a 4 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Uvedl, že po zrušení zákona (či jeho jednotlivého ustanovení) nelze vykonávat soudní rozhodnutí vydaná na jeho základě, proto soud již nesmí v nalézacím řízení poskytnout ochranu právu nebo vynucovat povinnosti založené na zrušeném zákoně, neboť by rozhodnutí, vycházející z protiústavního zákona, stejně nemohlo být vykonatelné. V dovolacím řízení je sice pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí rozhodný stav v době jeho vyhlášení (Nejvyšší soud nemůže přihlížet ke změnám v hmotněprávní úpravě; změny zákona nálezem Ústavního soudu působí v budoucnu - nikoliv zpětně), avšak při zrušení zákona je třeba vzít v úvahu i důvod jeho zrušení, tj. rozpor s ústavním pořádkem ČR. Protiústavnost byla sice deklarována Ústavním soudem až v průběhu dovolacího řízení, avšak stav protiústavnosti tu byl již v době rozhodování soudu I. a II. stupně. Nejvyšší soud proto musí při řešení věci přihlédnout k tomu, že dané ustanovení zákona bylo pro protiústavnost zrušeno, a to i tehdy, pokud k tomuto zrušení došlo až po rozhodnutí soudů I. a II. stupně.

S ohledem na vázanost právním názorem Nejvyššího soudu, poté Městský soud v Praze novým rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, čj. , potvrdil II. výrok prvostupňového rozsudku o vyslovení neplatnosti opakované dražby. Rozhodnutí opřel o právní názor Nejvyššího soudu a zdůraznil aplikaci a 3 .

V ústavní stížnosti lze vysledovat tři argumentační okruhy. V prvním stěžovatelka uvádí, že vlastníkem nemovitostí se stala okamžikem udělení příklepu ve veřejné dražbě na základě tehdy platného a účinného zákonného ustanovení. Byla v dobré víře o platnosti a správnosti zákona právního státu - České republiky a v dobré víře také nabyla vlastnictví k nemovitosti. Nález Ústavního soudu má účinky ex nunc (v této souvislosti zmínila nález

, Sb.n.u.ÚS, sv. 30, č. 109). K druhému argumentu stěžovatelka uvádí nesouhlas se závěrem, že odvolací soud musel k protiústavnosti ( ) přihlédnout ze zákona, a to dle a 3 . Předchozí odvolací rozsudek ze dne 27. 11. 2003 byl, dle názoru stěžovatelky, rozhodnutím deklaratorním (nekonstituovalo žádná práva a povinnosti), které by nebylo možno vykonat (jak s ohledem na deklaratornost, tak proto, že vycházelo z protiústavního ustanovení), a nebylo tedy nutné, aby Nejvyšší soud rozsudek ze dne 27. 11. 2003 zrušil. Dle třetího argumentu vlastnictví k nemovitosti přešlo na stěžovatelku dražbou již v roce 2002, nikoliv soudním rozhodnutím, proto nebylo možno aplikovat a 3 . Soudy měly naopak postupovat dle .

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nelze dovodit, že by bylo porušeno stěžovatelčino právo vlastnit majetek ve smyslu d a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

V projednávané věci byl napadeným rozhodnutím potvrzen II. výrok prvostupňového rozhodnutí o vyslovení neplatnosti opakované nedobrovolné dražby, a to z důvodu odlišného, než který uvedl prvostupňový soud. Prvostupňový soud rozhodl o neplatnosti dražby za použití . Důvodem pro potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu však byla skutečnost, že v průběhu předchozího dovolacího řízení byl nálezem Ústavního soudu

zrušen (pro rozpor s principy právního státu, y ČR a a 3d - viz odůvodnění zrušujícího nálezu).

Stěžovatelka argumentuje, že v době dražby (přechodu vlastnictví) byl platný a účinný, a dále tím, že zrušující nález Ústavního soudu působí do budoucna. Ústavní soud se s těmito tvrzeními ztotožňuje, avšak přesto tato argumentace nemůže obstát. Zrušením (byť následným) protiústavního došlo ke zrušení právního základu pro konání předmětné opakované nedobrovolné dražby. Protiústavnost ustanovení tu přitom existovala již v době rozhodování soudu I. stupně, i když v té době nebyla ještě deklarována Ústavním soudem. Podle d jsou však základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Proto jich nemůže být nikdo zbaven, a to ani zákonem, který má nižší právní sílu než ústavní pořádek České republiky. Právní řád České republiky je ovládán zásadou hierarchie právních předpisů a jejich vzájemnou souladností. Platí pro něj, že právní předpis nižší právní síly nemůže být v rozporu s právním předpisem vyšší právní síly.

Argumentaci stěžovatelky o nevykonatelnosti prvního odvolacího rozsudku a v důsledku toho poté fakultativnosti při rozhodování Nejvyššího soudu a odvolacího soudu, zda ke zrušení protiústavního ustanovení přihlédnou, také nelze přisvědčit. Soudce obecného soudu je dle y ČR vázán nejen zákonem, ale také ústavním pořádkem České republiky (argument a minori ad maius). Ústavní soud již také několikrát ve svých rozhodnutích uvedl, že ochrana ústavnosti není jen úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Ústavní soud nastupuje až v případě selhání všech mechanismů ostatních. V daném případě odvolací soud (a před ním i soud dovolací) zajistil ochranu ústavnosti, neboť pokud by rozhodnutí I. stupně změnil tak, že by ve prospěch stěžovatelky vyslovil platnost dražby, poskytl by ochranu stěžovatelčinu vlastnickému právu nabytému na základě protiústavního ustanovení. Neobstojí proto tvrzení stěžovatelky, že v daném řízení se jednalo o soudní rozhodnutí deklaratorní povahy a nebylo tedy třeba, aby soudy ke zrušení protiústavního ustanovení přihlédly. Zrušení protiústavního ustanovení právního předpisu není sice automaticky důvodem pro zrušení rozhodnutí vydaných na jeho základě. Důvodem však je tehdy, pokud by samotná tato rozhodnutí porušovala základní práva. Vzhledem k tomu, že v daném případě by byla při nepřihlédnutí k protiústavnosti porušena základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, rozhodl Nejvyšší soud tak, že zrušil první rozsudek odvolacího soudu a poté také odvolací soud rozhodl v napadeném rozsudku tak, že neplatnost opakované dražby potvrdil. S tímto postupem se Ústavní soud ztotožňuje. Také Ústavní soud nemůže (stejně jako tomu učinil i Nejvyšší soud) konstatovanou právní změnu pominout (obdobně nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

). Je však třeba podotknout, že soudu I. stupně ani soudu odvolacímu (v případě prvního rozhodování ve věci) nelze vytknout rozhodování dle , neboť rozhodovaly za jiné právní situace.

Stěžovatelka dále namítá, že odvolací soud chybně namísto aplikoval a 3 . S tímto tvrzením se Ústavní soud neztotožňuje. Stěžovatelka sice nabyla vlastnické právo již dražebním příklepem, tj. na základě "jiné právní skutečnosti" než je rozhodnutí (u níž by připadala v úvahu aplikace ). Poté však došlo dle k podání žaloby na vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby a zpochybnění platnosti dražby (a v jejím důsledku i ke zpochybnění nabytí vlastnického práva). Věc se tak dostala do fáze soudního řízení, které bylo ukončeno rozhodnutím (individuálním právním aktem). Byť se v řízení o vyslovení neplatnosti dražby jedná o rozhodnutí deklaratorní povahy, má zásadní význam pro nabyté vlastnické právo. V jeho důsledku dochází k "výkonu" ve smyslu možnosti či nemožnosti realizovat určité oprávnění.

Pokud jde o zmiňovaný nález Ústavního soudu

, má Ústavní soud za to, že jeho přirovnání k této věci je nepřípadné. V daném nálezu byla řešena problematika jednorázového transformačního zákona, kde následky nastaly k určitému datu již ze zákona a Ústavní soud proto aplikoval . V tomto případě však následky (nabytí vlastnictví) nastaly nikoliv ze zákona, ale na základě "jiné právní skutečnosti" (příklepu) a tyto následky, jakož i dražba samotná, byly v soudním řízení zpochybněny. "Jistota vlastnického práva" nebyla dovršena příklepem (tj. nabytím vlastnictví), ale došlo k soudnímu řízení, ve kterém, i bez ohledu na zrušení protiústavního ustanovení, mohlo být rozhodnuto, že vlastnictví po právu nepřešlo.

Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2006