Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
51222.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 239/06
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského, ve věci stěžovatele R. N., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2006 č.j. 11 To 18/2006 -490 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. srpna 2005 č.j. 14 T 329/2003 -459, rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 90 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), dále práva vyplývající z čl. 2 odst. 2 , čl. 4 a čl. 8 odst. 1 , 2 Listin y a právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listin y a v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní stížností brojí stěžovatel toliko proti výroku o vině trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. Zásadní uplatněnou námitkou je nesouhlas stěžovatele se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, a to především výpovědi poškozené. Stěžovatel podstatné části této výpovědi i obsahu trestního oznámení podaného poškozenou (stěžovatelem mylně považovaného za protokol o podání vysvětlení) doslovně cituje, podrobně je rozebírá a upozorňuje na rozpory týkající se popisu místa a způsobu spáchání trestného činu znásilnění. Nabízí vlastní hodnocení výpovědi poškozené a namítá, že soudy pochybily, pokud své závěry opřely pouze o tuto nevěrohodnou a opakovaně měněnou výpověď, přičemž se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, že mezi ním a poškozenou došlo pouze k dobrovolnému pohlavnímu styku. Porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel dále v tom, že odůvodnění odsuzujícího rozsudku nesplňuje zákonné náležitosti.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení. Okresní soud Praha-západ v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého posledního odsuzujícího rozsudku a na usnesení soudu odvolacího. Krajský soud v Praze uvedl, že ústavní stížnost stěžovatele nepokládá za důvodnou, neboť k porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Konstatoval, že jako soud odvolací z podnětu odvolání stěžovatele opakovaně rušil odsuzující rozsudky soudu prvního stupně a vedl tento soud k tomu, aby ve svém rozhodnutí vycházel jen z řádně provedených
a v souladu se zákonnými zásadami zhodnocených důkazů, kterýmžto požadavkům napadený rozsudek ze dne 25. 8. 2005 plně vyhovuje. Oba účastníci vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ").
K prověření námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 14 T 329/2003 , ze kterého zjistil následující:
Stěžovatel byl opakovaně rozsudky Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 14 T 329/2003 ze dne 19. 1. 2004, 24. 9. 2004 a 9. 2. 2005 uznán (mimo jiné) vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. Všechny citované rozsudky byly k odvolání těžovatele - pokud se jedná o výrok o vině trestným činem znásilnění a výrok o trestu - zrušeny a věc opakovaně vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 11 To 143/2004 , ze dne 25. 11. 2004 sp. zn. 11 To 420/2004 a ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 11 To 232/2005 ).
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 8. 2005 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině a za tento trestný čin a trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 9. 2004 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. 11 To 420/2004 ) mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou.
Stěžovatel ústavní stížností brojí téměř výlučně proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a proti skutkovému zjištění těmito soudy z provedených důkazů vyvozenému, přičemž jádrem námitek navrhovatele jsou jeho výhrady vůči pravdivosti a věrohodnosti výpovědi poškozené.
Ústavní soud proto především konstatuje, že pokud jde o otázku hodnocení důkazů, je v tomto případě nucen potvrdit stanovisko opakovaně vyjádřené v ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústav y) není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústav y jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústav y, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústav y, čl. 36 odst. 1 Listin y).
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 , čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y). Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat úvahy soudu, jimiž se řídil při hodnocení povedených důkazů a činit odlišné skutkové závěry. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (viz např. nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
). Na druhé straně je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Bylo proto nutné zhodnotit, zda v dané věci jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.
V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že veškeré námitky odůvodňující ústavní stížnost uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména v opravných prostředcích, argumentace ústavní stížnosti je totožná s námitkami, které stěžovatel rozvedl opakovaně v odvoláních.
Odvolací soud v posuzované věci celkem třikráte zrušil rozsudek nalézacího soudu, a to pro nedostatečné odůvodnění skutkových závěrů vyvozených tímto soudem, dále vytkl chybějící popis konkrétní formy násilí či pohrůžky bezprostředního násilí ze strany stěžovatele, uložil provést opakovaný výslech poškozené a důsledně zhodnotit důkazy způsobem uloženým ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž zdůraznil i to, že při hodnocení důkazů nelze vycházet z trestního oznámení poškozené, které není důkazem použitelným v řízení před soudem. Soud prvního stupně dle pokynu odvolacího soudu dokazování doplnil a v posledním odsuzujícím rozsudku vyhodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu. Věnoval pozornost určitým rozdílům ve výpovědích poškozené a s těmito se vypořádal, přičemž se zabýval i věrohodností poškozené, rozvedl, jakými úvahami se řídil při posuzování její výpovědi a o které části této výpovědi - v návaznosti na další ve věci provedené důkazy - svá skutková zjištění opřel. Odstranil nejasnosti týkající se zejména způsobu, jakým došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění, specifikoval průběh skutkového děje a uvedl, na základě jakých skutečností neuvěřil výpovědi stěžovatele. Odvolací soud se v usnesení napadeném ústavní stížností vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání. Konstatoval, že provedené důkazy jsou zcela postačující pro spolehlivé rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v odvolání opětovně namítal nevěrohodnost poškozené, soud druhého stupně, ač se ztotožnil se závěry soudu nalézacího, se podrobně zabýval posouzením věrohodnosti poškozené a vysvětlením některých nesrovnalostí v jejích výpovědích, a to se závěrem, že o pravdivosti její výpovědi nejsou pochybnosti. Stěžovatel v odvolání namítal rovněž absenci pohrůžky bezprostředního násilí ve zjištěném skutku, odvolací soud proto věnoval patřičnou pozornost i naplnění tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu podle § 241 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti v podstatě konstatoval, že znaky skutkové podstaty citovaného trestného činu stěžovatel naplnil již tím, že poškozenou pohrůžkou pálením cigaretou donutil k jiné (orální) formě sexuálního styku, takže skutečnost, že formulace výhrůžky v popisu dalšího jednání stěžovatele pohrůžku bezprostředního násilí neobsahuje, je pro kvalifikaci jeho jednání nerozhodná. Se všemi konkrétními námitkami týkajícími se hodnocení důkazů opakovanými v ústavní stížnosti se odvolací soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal a Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se jimi zabývat a na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Praze odkazuje.
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov.- Barbera, Messequé a Tabardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústav y) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Neztotožňuje se ani s námitkou stěžovatele, že odůvodnění posledního odsuzujícího rozsudku je nedostatečné. Ze shora rozvedeného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že tato odůvodnění jsou v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř.
Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení zásad trestního řízení, které by dosahovalo intenzity zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Obecné soudy věnovaly předmětné věci náležitou pozornost a umožnily stěžovateli uplatnit všechna jeho základní procesní práva při jednání před soudem. Podrobný rozbor a hodnocení rozporů v důkazech je obsažen v odůvodnění celkem čtyř rozsudků a tří zrušovacích usnesení odvolacího soudu. Pokud se proto nyní stěžovatel domáhá jiného hodnocení důkazů provedených v řízení před soudem, aniž bylo prokázáno porušení jeho základních ústavních práv, Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly. Nezjistil žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu. Ústavní soud nadále zastává názor vyjádřený v ustálené judikatuře, že jen tehdy, jsou-li závěry obecného soudu v extrémním rozporu s tím, co z provedeného dokazování vyplývá, nemůže nechat tuto skutečnost bez povšimnutí, což však v dané věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud uzavírá, že právo stěžovatele na spravedlivý proces v projednávané věci zasaženo nebylo, jeho trestní stíhání bylo vedeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stejně tak nebylo porušeno právo stěžovatele na to, aby jeho trestní věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který také rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti němu vznesenému. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele garantované v čl. 36 odst. 1 Listin y a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovatelem, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných Ústavo u, Listino u a Úmluvou.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ).
V Brně dne 2. října 2006
František Duchoň v. r.
předseda senátu