Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 107/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EDIAL, spol. s r.o., se sídlem v Nýřanech, Benešova 347, zastoupené JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem se sídlem v Plzni, Bendova 8, proti usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. , s návrhem na zrušení ustanovení § 30 odst. 1 zákona 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí a aby zrušil ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jež podle jejího názoru protiústavně ukládá účastníku řízení před Ústavním soudem povinnost být zastoupen advokátem.

Napadeným usnesením Ústavní soud podle ustanovení odmítl předchozí návrh stěžovatelky, směřující proti témuž - rovněž napadenému - rozsudku krajského soudu s odůvodněním, že její podání nesplňovalo náležitosti stanovené tímto zákonem, neboť nebyla zastoupena advokátem, a tuto vadu ani v dodatečně stanovené lhůtě neodstranila.

Ve znovu podané ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje námitky proti správnosti rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o její žalobě na náhradu škody vzniklé "nesprávným úředním postupem", a svoji stížnost směřuje současně i proti předchozímu usnesení, jež Ústavní soud v této věci - pro zmíněný nedostatek povinného zastoupení - podle vydal. Oproti ústavní stížnosti předchozí stěžovatelka navrhla i zrušení ustanovení, jež bylo pro původní řízení o ní rozhodující; jak bylo výše uvedeno, má je za protiústavní ( a y, d), a zjevně očekává, že jeho odstranění může vést k jinému výsledku, než kterého dosáhla v řízení o ústavní stížnosti ve věci

sp. zn.

.

Ústavní stížnost, pokud směřuje proti rozhodnutí krajského a Ústavního soudu, je podána opožděně, resp. je nepřípustná.

Řízení před Ústavním soudem vychází z koncepce koncentrovaného a specializovaného ústavního soudnictví, jež se - logicky, jakož i z jeho institucionální struktury - odbývá v režimu jednoinstančním; proti rozhodnutí Ústavního soudu také již zásadně (srov. a násl. ) není přípustný opravný prostředek. Jestliže stěžovatelka tuto okolnost pominula, a ústavní stížností napadla předchozí usnesení o ústavní stížnosti, jde o návrh podle bezpochyby nepřípustný.

Jelikož předchozí usnesení Ústavního soudu v téže věci není zjevně "rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje", běží 60-ti denní lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci náhrady škody způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem od doručení tohoto rozhodnutí obecného soudu ( ). Jestliže, jak uvádí stěžovatelka, k tomu došlo 3. 8. 2005, a předmětná ústavní stížnost byla podána 16. 1. 2006, jde v této části o návrh podaný zjevně "po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" ( ).

V obou případech je namístě ústavní stížnost - podle označených ustanovení - odmítnout.

Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než odmítnout i návrh na zrušení ustanovení , a to již proto, že za dovozených okolností nutně sleduje režim samotné ústavní stížnosti; výsledek řízení o ní totiž není k ustanovení, jež je navrženo ke zrušení, v žádném vztahu (nemá v něm jakkoliv základ). Nadto, z y se podává, že Ústavní soud je vázán kromě norem ústavního pořádku i , pročež mu derogační pravomoc zde nepřísluší.

Zatímco k odmítnutí ústavní stížnosti byl v dané věci povolán soudce zpravodaj, odmítnout návrh na zrušení ustanovení právního předpisu může jen senát (srov. , odst. 2 písm. b/ ).

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2006

Jan Musil v. r.

předseda senátu