Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 397/06

Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2006 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti K. P., zastoupeného Mgr. Karlem Půšem, advokátem, AK Sloupno 13, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 8. 2004, č. j. -149, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2005, č. j. -178, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2006, č. j. -202, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), taktéž článku 4 y a článků 4, 36 a 38 d (dále jen " "). Současně stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že soudy porušily povinnosti, jež jim ukládá článek 4 a 95 y, a současně nerespektovaly jeho právo, aby věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a byla mu dána možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se staly předmětem řízení, čímž jednaly v přímém rozporu s článkem 38 y.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se vůči žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu, který spatřoval ve skutečnosti, že soudy nevyhověly jeho návrhu na vydání předběžného opatření zakazujícího Východočeské energetice, a. s., zdržet se dodávky elektrické energie, v důsledku čehož stěžovateli vznikla škoda, neboť si musel zajistit náhradní zdroj energie. Dle stěžovatele řízení o předběžném opatření rovněž vykazovalo známky neopodstatněných průtahů. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 8. 2004, č. j. -149, žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání existence nesprávného úředního postupu, jakož i příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a průtahy v soudním řízení. Krajský soud v Hradci Králové prvostupňový rozsudek usnesením ze dne 22. 6. 2005, č. j. -178, potvrdil. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné odmítl usnesením ze dne 16. 5. 2006, č. j. -202, neboť stěžovatel nebyl schopen formulovat způsobilé dovolací důvody tak, aby případné rozhodnutí Nejvyššího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatel považuje svoji ústavní stížnost za přípustnou a včasnou, neboť, jak uvádí, rozhodnutí o přípustnosti jeho dovolání záviselo pouze na uvážení Nejvyššího soudu, čímž byly naplněny podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "); současně však na jiném místě ústavní stížnosti uznává, že neschopnost vymezit otázku zásadního právního významu jde k jeho tíži. Stěžovatel žádá, aby Ústavní soud posoudil skutečnost, že soudy neochránily stěžovatele před neoprávněným zásahem do pokojného stavu, čím byla stěžovatelova rodina přímo ohrožena na životě a zdraví, přičemž stěžovatel zajištěním náhradního zdroje elektrické energie využil nejhospodárnějšího způsobu jak zamezit této hrozbě. Ústavní soud má dále vzít v úvahu průtahy v řízení, včetně toho, co bylo pro stěžovatele v sázce. Stěžovatel uzavírá, že postup soudů nebyl konformní se základními ústavními principy a právy.

Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti opožděně podaná.

Podle ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ustanovení citovaného zákona pak pamatuje na situaci, kdy mimořádný opravný prostředek byl orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících pouze na jeho uvážení; v takovém případě lhůta k podání ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, počíná běžet dnem následujícím po doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Cestu k meritornímu přezkumu své věci v dovolacím řízení si však stěžovatel uzavřel nenastolením otázky zásadního právního významu, neboť neuvedením tohoto naprosto esenciálního prvku pro podání náležitého dovolání dle ustanovení odňal Nejvyššímu soudu možnost jakékoli úvahy o případné přípustnosti dovolání, čímž přivodil nevyhnutelné odmítnutí svého dovolání pro nepřípustnost. V důsledku uvedených skutečností pak nelze na stěžovatelův případ aplikovat zmiňované ustanovení , což činí ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí Okresního a Krajského soudu v Hradci Králové opožděně podanou, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem následujícím po doručení rozhodnutí o odvolání, tj. 28. 7. 2005, a ke dni skutečného podání ústavní stížnosti již marně uplynula.

Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nežádá přezkum usnesení Nejvyššího soudu, avšak s ohledem na skutečnost, že závěry soudu ve svém návrhu rovněž napadá, zabýval se Ústavní soud i jimi [srov. i věc Bulena proti České republice (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva č. 57567/00 ze dne 20. 4. 2004, viz www.echr.coe.int)]. Ústavní soud zkoumal, zda řízení před Nejvyšším soudem a jeho následné rozhodnutí netrpělo takovou vadou, která by měla za následek nutnost kasace rozhodnutí pro nesoulad s právem na spravedlivý proces. Pro danou situaci by byla případná argumentace pouze v tom směru, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil nepřípustnost dovolání, což by mělo za následek porušení práva stěžovatele na přístup k soudu; případně že by dovolací soud své rozhodnutí náležitě neodůvodnil či se dopustil jiných procesních pochybení při rozhodování o přípustnosti dovolání. To však stěžovatel netvrdí a ani Ústavní soud nenalezl ve spise podklad pro takový závěr; stěžovatelovy výtky směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou v dané situaci případné. Ústavní stížnost je proto v této části zjevně neopodstatněná.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zčásti návrh podaný opožděně a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení a .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. října 2006

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu