Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 63/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. D. L., zastoupeného JUDr. Růženou Valdhansovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, č.j. -91, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2004, č.j. -75, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2003, č.j. -58, t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v y a základních práv a svobod (dále jen " ").

Z připojených rozhodnutí obecných soudů se podává, že se stěžovatel žalobou, podanou u Krajského obchodního soudu v Brně dne 18. 12. 1997, domáhal, aby mu žalovaný Československé automobilové opravny, státní podnik (dále jen "žalovaný") zaplatil za poskytnuté právní služby na základě smlouvy o právní pomoci uzavřené dne 25. 9. 1992 částku 58.725,- Kč s příslušenstvím. Postupy podle části druhé a třetí , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v rozhodném znění (dále jen zákona č. 91/1992 Sb.) došlo dnem 1. 6. 1997 k přechodu majetku žalovaného (včetně závazků) na Fond národního majetku ČR (dále jen FNM), a téhož dne smlouvou o prodeji privatizovaného majetku na obchodní společnost SUNCONE, s.r.o. Žalovaný pak zanikl bez likvidace a bez právního nástupnictví ke dni 11. 2. 1998, v průběhu zahájeného soudního řízení, výmazem z obchodního rejstříku.

Napadeným usnesením soud prvního stupně řízení zastavil z důvodu nedostatku způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení ve smyslu Odvolací soud toto usnesení potvrdil, s argumentem, že přešel-li majetek (a závazky) žalovaného na FNM před podáním žaloby, nemohlo dojít k procesnímu nástupnictví dle

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl s obšírným odůvodněním, v němž vyložil, že v případě, kdy k přechodu v řízení uplatněného závazku dojde před zahájením řízení, a k zániku z něho povinného až v jeho průběhu, vyvstane situace, kdy zaniklý subjekt žalovaného nemá právního nástupce; to podle , 3 způsobuje, že v řízení nelze pokračovat a musí být zastaveno. Za nerozhodné pokládal dovolací soud námitky stěžovatele vycházející z ustanovení obch. zák., že jednal v důvěře v zápis v obchodním rejstříku; poukázal též na to, že o skutečnosti převodu dotčeného závazku na nabyvatele privatizovaného majetku žalovaného byl stěžovatel zpraven.

Ústavní soud představuje podle y soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d/ y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp.zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Stěžovatel má za to, že přechod závazku, jenž je předmětem řízení před obecnými soudy, na nabyvatele privatizovaného majetku, měl být spojen s prosazením jeho procesního nástupnictví ve smyslu (tomu pozitivně) aplikovaného ustanovení

S tímto názorem stěžovatele, jak je uvedeno, se vypořádaly již obecné soudy, a to způsobem, který odpovídá ustáleným a nezpochybňovaným výkladům soudní praxe i právní teorie. Je všeobecně uznáváno, že ztratí-li žalovaný po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení, soud řízení podle ustanovení zastaví, jestliže povinnost, o kterou v řízení jde, převzala již před zahájením řízení jiná osoba. Při úvaze, zda povaha věci umožňuje za této situace pokračování v řízení ( ) s procesním nástupcem žalovaného, totiž nelze pominout, že procesním nástupcem účastníka - právnické osoby, která po zahájení řízení ztratila způsobilost být účastníkem řízení - může být jen ten ( ), kdo převzal práva a povinnosti, o něž v řízení jde, právě (až) v důsledku zániku původního účastníka řízení, resp. potom. Není-li tu v té době již takových práv a povinností (protože před zahájením řízení přešly na jiného), není zde ani žádného právního nástupce, pročež ani nástupce procesního, a logicky pak vskutku platí, že "povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat". Správně obecné soudy i vymezily rozdílnost v uplatnění institutu procesního nástupnictví podle a institutu záměny účastníka dle potud, že druhým je myslitelné reagovat jen na nedostatek pasivní věcné legitimace, k němuž došlo v době před zahájením řízení.

Obdobné názory jako v napadené věci vyjádřil Nejvyšší soud i v jiných rozhodnutích, kupříkladu v rozsudku ze dne 20.12.2000, sp. zn. , v usnesení ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. , v usnesení ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. , a dalších.

Nelze proto jakkoli dospět k závěru, že obecnými soudy podaný výklad dotčených procesních ustanovení je výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. že by postrádal rozumné, v právu konsenzuální a logicky podložené odůvodnění.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jestliže postupují v souladu s příslušnými ustanoveními , respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud dojít k závěru, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Je zjevné, že z pohledu těchto zásad důvod k ingerenci Ústavního soudu není.

Na tom nic nemění ani stěžovatelovy námitky, jež vycházejí z principu materiální publicity zápisu v obchodním rejstříku. Nelze totiž jimi popřít objektivní fakt, že k přechodu závazku, jehož splnění se stěžovatel v řízení domáhal, na jiného, před zahájením řízení skutečně došlo; tato skutečnost je důsledkem výslovné zákonné úpravy, resp. vychází z , kterým je stanoveno, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, přičemž okamžik převodu vlastnictví je spojen již se zrušením podniku (viz , 2 a téhož zákona), nikoli až s jeho zánikem, k němuž dochází (podle obecných předpisů) až výmazem z obchodního rejstříku. Jen zánik právnické osoby v procesu privatizace je spojen se zápisem v obchodním rejstříku; pro přechod závazků stanoví (odchylně od obecné úpravy) toliko, že nabyvatel je povinen bez zbytečného odkladu oznámit věřitelům, že převzal závazky spojené s privatizovaným majetkem ( ). Vycházel-li tedy stěžovatel v době podání žaloby ze zápisu v obchodním rejstříku, (procesně) nepochybil, jestliže žaloval předtím privatizovaný podnik, neboť v té době jako subjekt práva existoval; obecné soudy ostatně nikterak nezpochybňují, že procesní podmínky daného řízení byly tehdy splněny. Až do výmazu žalovaného z obchodního rejstříku panoval toliko stav nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, který tím, že nastal před zahájením řízení, mohl stěžovatel reparovat postupem podle , 2 Okolnost, že zákonem založená univerzální sukcese práv a povinností předchází zániku dotčené právnické osoby, není v právu ojedinělá (srov. kupříkladu , o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně , o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a , o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů).

Ani prostřednictvím této námitky tudíž nelze otřást úsudkem, že obecné soudy při vedení řízení postupovaly z hlediska zákonných zásad korektně. Ačkoli v jimi vedeném řízení se stěžovateli nedostalo možnosti, aby jeho nárok byl věcně projednán, nestalo se tak z důvodů, jež by mohly být kvalifikovány jako ústavně nekonformní.

Lze proto uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny zjevně nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává zřečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 21. září 2006

Jan M u s i l v. r.

předseda senátu