Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 183/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ V. Č., b/ M. J. a c/ J. V., zastoupených JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.11.2005, č.j. -62, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30.9.2005, č.j. -40, t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížnosti podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadli stěžovatelé v záhlaví označená usnesení ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů občanskoprávního řízení.

Podle názoru stěžovatelů obecné soudy tím, že nepostupovaly dle , věty první, a nepřiznaly jim náhradu nákladů řízení, zasáhly do práva na spravedlivý proces dle y. Proto navrhli, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil.

Vedlejší účastníci (žalobci B. a J. J.) se žalobou podanou dne 21. 2. 2005 domáhali zrušení podílového spoluvlastnictví domu č.p. 1173 a pozemků parc. č. 2054 o výměře 524 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) a parc. č. 2055 o výměře 199 m2 (zahrada) v k.ú. Smíchov a jeho vypořádání prodejem těchto nemovitostí a rozdělením výtěžku podle podílů. Stěžovatelé vystupovali spolu s Městskou částí Praha 5 na straně žalované.

Soud prvního stupně napadeným usnesením řízení ku zpětvzetí žaloby zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, odvolávaje se na ustanovení Toto usnesení k odvolání stěžovatelů (a dalšího žalovaného) Městský soud v Praze rovněž napadeným usnesením potvrdil; vycházel z toho, že důvodem zpětvzetí žaloby bylo sdělení žalobců, "doložené fotokopií dopisu" stěžovatelky sub. a/, že tato využila svého předkupního práva "na odkoupení jejich (žalobců) spoluvlastnických podílů", v důsledku čehož "k zániku spoluvlastnictví žalobců došlo z jiného právního důvodu". Odvolací soud pak přisvědčil soudu prvního stupně, že je namístě otázku náhrady nákladů řízení posuzovat podle , neboť ustanovení upravuje případy, kdy lze "zvažovat procesní vinu některého z účastníků na zastavení řízení", a o takovou situaci zde nejde.

Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (

sp. zn.

,

,

,

,

). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např.

sp. zn.

,

,

).

Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti vskutku způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení .

Východisko pro připustitelnou výjimku lze spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z d. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

Taková situace však v dané věci však nenastala.

Z předchozího především plyne, že silněji než jinde se při posuzování ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Stěžovatelé oponují obecným soudům, jež se při posouzení kritické nákladové otázky uchýlily k ustanovení (jež stanoví, coby zásadu, že žádný účastníků nemá právo na jejich náhradu), a dožadují se toho, aby byla posouzena podle , věty prvé, (podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady). Pomíjejí však, že je objektivně k dispozici i ustanovení , věta druhá, , které určení povinného subjektu k náhradě nákladů obrací; byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný.

Kromě názoru obecných soudů, že vzhledem k důvodu zpětvzetí žaloby zde není "zavinění" některého účastníka, je tedy - proti nákladovému zájmu stěžovatelů - použitelná i úvaha, že vyjádřením vůle stěžovatelky sub. a/ převzít spoluvlastnické podíly žalobců byl následně (byť jinak) vystižen zájem, který žalobou žalobci objektivně sledovali, totiž ukončit své postavení spoluvlastníků. Nelze proto - alespoň zcela samozřejmě - vyloučit, že ku zpětvzetí žaloby "došlo pro chování žalovaného", jak takovou situaci předjímá zmíněný , věta druhá, , jehož aplikace by vedla rovněž ku stěžovatelům nepříznivému výsledku, k němuž dospěly (byť na základě jiného nákladového režimu) obecné soudy.

Z toho se podává, že přijatelných (obhajovatelných) řešení otázky náhrady nákladů řízení je více, a závěr o správnosti kteréhokoli z nich neusvědčuje ostatní ani z jednoznačné nemožnosti, natožpak z řešení extrémně nesprávného, resp. svévolného. To platí i ve vztahu k tomu, k němuž se přiklonily v dané věci obecné soudy.

Tomu odpovídá důležitý závěr, že - ve světle výše prezentovaných zásad přezkumu Ústavním soudem - stěžovateli předestřené námitky nejsou způsobilé kritiku rozhodnutí obecných soudů posunout do ústavněprávní roviny.

Se stěžovateli lze sice souhlasit, vytýkají-li obecným soudům, že okolnosti, jimiž jim žalobci zprostředkovali důvody zpětvzetí žaloby, jim nepředestřely k vyjádření; relevanci tohoto procesního nedostatku však umenšuje, že stěžovatelé existenci těchto důvodů ani v ústavní stížnosti nepopírali.

Je tedy namístě uzavřít, že se stěžovatelům existence zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 21. září 2006

Jan M u s i l v. r.

předseda senátu