Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 74/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TTT Air, a.s., se sídlem v Holešově, letiště, Tovární 1268, zastoupené JUDr. Bronislavou Orbesovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 5462, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, č.j. -190, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. 9. 2004, č.j. -164, a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. 11. 2003, č.j. -143, t a k t o:

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, a navrhla, aby je Ústavní soud zrušil.

Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovaným A. J., E. K. a Ing. J. K. o určení ( ), že je vlastníkem pozemku parc. č. 147/5 v katastrálním území Zahnašovice, a odvolací soud jeho rozsudek potvrdil. O dovolání stěžovatelky rozhodl dovolací soud tak, že je jako nedůvodné zamítl.

Z připojených rozhodnutí se podává, že předmětný pozemek byl původně součástí pozemku parc. č. 147/1 a vznikl oddělením geometrickým plánem č. 60-230/95 ze dne 5.1.1996, zpracovaným dle zadání Pozemkového úřadu v Kroměříži; rozhodnutím tohoto úřadu ze dne 31. 10. 1996, č.j. , bylo podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělského majetku, v tehdejším znění (dále jen ""), určeno, že jeho vlastníky - coby podle tohoto zákona oprávněné osoby (jejich nástupci) - jsou v řízení před obecnými soudy žalovaní, když důvodný restituční nárok byl uplatněn ve lhůtě tímto zákonem stanovené (dne 23. 12. 1992). Ku dni účinnosti zákona (24. 6. 1991) byl pozemek parc. č. 147/1 v držení státního podniku Slov-air, s.p. Bratislava, který k němu vykonával právo hospodaření podle tehdejších předpisů, a byl proto povinnou osobou ve smyslu a 2 tohoto zákona.

Usnesením vlády Slovenské republiky ze dne 19. 5. 1992, č.j. 1743/1992, byl schválen privatizační projekt MLŠ Slov-air Holešov, předložený společností TOPAIR, spol. s r.o., na jehož základě státní podnik Slov-air, s.p. Bratislava zanikl výmazem z podnikového rejstříku ke dni 31. 7. 1992 a s účinností k 1. 8. 1992 přešel jeho majetek na Fond národního majetku ČR (dále též "FNM"); k témuž dni FNM převedl na společnost TOPAIR, spol. s r.o. odštěpný závod OS Mezinárodní letecké školy v Holešově, součástí jehož majetku byl též zmíněný pozemek parc. č. 147/1. Dne 26. 5. 1995 uzavřela společnost TOPAIR TTT, spol. s r.o. se společností TOPAIR, spol. s r.o. smlouvu o převzetí závazku k novému vkladu a o přistoupení společníka; společnost TOPAIR TTT, spol. s r.o. ke dni 28. 7. 1997 změnila svoji firmu na TTT Air, a.s. (stěžovatelku).

Obecné soudy svá rozhodnutí založily na tom, že stěžovatelka nenabyla platně vlastnictví k dotčeným nemovitostem, neboť předchozí úkony, z nichž takové nabytí dovozovala, jsou podle blokačního ustanovení (nyní ), stejně jako se zřetelem k ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v rozhodném znění (dále jen "") neplatné; co do právních poměrů žalovaných odkazovaly na důsledky toho, že jejich vlastnictví bylo založeno správním rozhodnutím, z něhož podle jsou povinny vycházet.

Stěžovatelka má za to, že uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva na ochranu vlastnictví podle d (dále "") a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluvy"), jakož i do práva na spravedlivý proces dle a Úmluvy; stěžovatelka se též cítí dotčena porušením principu rovnosti dle a a odepřením ochrany právům zákonem stanoveným způsobem dle y (dále ""). Uvedené důsledky nastaly podle stěžovatelky tím, že soudy nesprávně hodnotily rozhodnutí pozemkového úřadu o restitučním nároku žalovaných; přehlédly, že sporné pozemky nepředstavovaly v rozhodné době "zemědělský majetek", jenž by byl restituovatelný podle , a i kdyby tomu mohlo být jinak, "nedalo se předpokládat, že na jeho vydání vznikl fyzické osobě nárok". Stěžovatelka "ani nevěděla, že dne 31. 10. 1996 bylo vydáno rozhodnutí, které ji fakticky zbavilo majetku"; pozemkový úřad nejenže jí protiprávně odňal vlastnictví dotčené nemovitosti, ale učinil tak nadto v řízení, jehož nebyla účastníkem, a tím ji zbavil možnosti zde chránit svá práva a oprávněné zájmy. Pozemkový úřad v této věci "překročil meze svých pravomocí, když vydal nemovitosti, které oprávněn vydat nebyl", a to se zřetelem k , neboť ku dni vydání rozhodnutí byl ohledně dotčené nemovitosti již schválen privatizační projekt", v důsledku čehož "předmětný pozemek tak pro privatizaci blokován nebyl". Stěžovatelka se posléze dovolává Stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. , uveřejněného pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "R 16/1996"), z něhož dovozuje, že nebyl-li restituční nárok uplatněn před zánikem povinné osoby (včetně zániku v procesu tzv. velké privatizace), pak odpovídající závazek na jejího nástupce nepřešel, resp. pozemek nelze vydat a "přichází tu v úvahu jen náhrada". Stěžovatelka zde vyslovuje přesvědčení, že judikatura, z níž vycházely obecné soudy, se týká jen těch (odlišných) situací, kdy restituční nárok byl u povinné osoby uplatněn ještě předtím, než byl proces privatizace ukončen.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ). Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jimi vydaných rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Pro ústavní stížnost je příznačné, že je k standardním ("podústavním") institutům prostředkem subsidiárním (nastupuje co by přípustná až teprve tehdy, když prostředky ochrany práv stanovené obecným právem byly vyčerpány) a zúženým potud, že ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu se omezuje jen na hlediska ústavnosti. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).

Jinak řečeno, samo o sobě není ani rozhodné, namítá-li stěžovatelka pouze, že napadené rozhodnutí je věcně nesprávné; kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, neboť tím je až kriterium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad dotčených právních předpisů (ustanovení) je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání rozhodných právních institutů a jejich vzájemného vztahu (zde především vlastnických titulů podle a podle ), a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní.

Nic z toho v dané věci, oproti přesvědčení stěžovatelky, dovodit nelze.

V řízení podle obecné soudy posuzovaly otázku, zda vlastnické právo stěžovatelky ku spornému (resp. původnímu) pozemku parc. č. 147/1 platně vzniklo, a dospěly k závěru negativnímu, přičemž neplatnost úkonů nabytí vlastnictví dovodily z blokačního ustanovení (nyní odst. 3) (podle něhož povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného s tím, že takové právní úkony jsou neplatné) a z ustanovení (jež stanoví, že majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty).

Ve výsledku tomuto závěru nelze ničeho vytýkat, i když pro potřeby posunu problému do roviny ústavněprávní spíše než spor o platnost resp. neplatnost právních úkonů (k ničemu jinému "neplatnost" vztáhnout nelze, zejména ne k správnímu rozhodnutí) se zde zjevuje spor o přednost v kolizi dvou vlastnických titulů, totiž podle představovaného rozhodnutím pozemkového úřadu o určení vlastnictví oprávněné osoby (jenž svědčí žalovaným), a titulu vycházejícího ze schváleného privatizačního projektu, přechodu privatizovaného majetku na Fond národního majetku a následného převodu na nabyvatele ve smyslu a násl., , a násl. (jehož se dovolávala žalobkyně, resp. stěžovatelka). I takto pojatý konflikt totiž - podle ustálené judikatorní praxe obecných soudů i Ústavního soudu - je přiléhavé řešit ve prospěch titulu restitučního před titulem privatizačním bez ohledu na případně jím již ustavené (jiné) vlastnické poměry, jak ve svých důsledcích obecné soudy učinily. Ustanovení , ve znění , že věc nelze vydat, byla-li po 1. 9. 1993 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně této věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci, zde užít nelze, neboť se vztahuje jen "k novému okruhu oprávněných osob, konstituovanému novelizacemi" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997,

sp. zn.

, a ze dne 24. 5. 2000,

sp. zn.

). Podobné platí i o ustanovení , kterým se upravují některé otázky související se , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění , jehož se stěžovatelka též dovolávala; i zde jde o důsledky následného vymezení dalšího okruhu oprávněných osob podle (viz. , 2 ).

Stěžovatelka se mýlí, jestliže dovozuje, že uvedené závěry lze připínat jen k situacím, kdy restituční nárok byl uplatněn předtím, než byl realizován proces privatizace; pravdou je pouze, že rozhodnutí, na něž odkazovala (Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

, resp. Nejvyššího soudu sp. zn. ), vycházela ze skutkových poměrů, kdy restituční nárok před ukončení privatizace uplatněn vskutku byl. Neplyne však odtud, že je vyloučeno je aplikovat i v případě, že restituční nárok byl uplatněn až poté, za samozřejmého předpokladu, že se tak stalo ještě ve lhůtě zákonem jinak stanovené.

To, že neobstojí tvrzení stěžovatelky, že zde mimo stanovisko Nejvyššího soudu (R 16/1996) není jiného judikatorního názoru, je zjevné z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2002,

sp. zn.

, v němž byl vysloven závěr, jímž se Ústavní soud vyjádřil jak k zmíněnému stanovisku Nejvyššího soudu, tak k názoru, který v dané věci zastává stěžovatelka. Ústavní soud ve shodné skutkové situaci (restituční nárok byl uplatněn po zániku původně oprávněné osoby u jejího nástupce, vzešlého z privatizačních procesů podle ) dospěl k závěru, že "je nutno přistupovat k posuzování restitučního nároku oprávněných osob jako celku, bez ohledu na skutečnost, že vinou nedokonalé legislativy byly zákonodárcem nejprve upraveny převody státu na jiné subjekty v procesu tzv. velké privatizace dle , ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. 4. 1991, a teprve poté byl vydán předpis restituční, zákon o půdě, jenž nabyl účinnosti dnem 24. 6. 1991", a že "nelze souhlasit s názorem ... soudu, že v případě, kdy oprávněné osoby nestihly vyzvat právnickou osobu, která měla ke dni účinnosti k nemovitosti ve vlastnictví státu právo hospodaření nebo trvalého užívání, k vydání této nemovitosti, protože označená povinná osoba zanikla v důsledku privatizace, že tento restituční nárok na vydání majetku oprávněných osob zanikl tím, že na nově vzniklý subjekt nepřešel, a lze proto poskytnout toliko náhradu".

Výklad, který podal v dané věci Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, je s tím zjevně konformní.

Co do právního postavení žalovaných, nelze ničeho vytknout ani v řízení před obecnými soudy uplatněnému názoru, že z rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného ve smyslu bylo nutné podle vycházet, resp. že "mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný" (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000). Stěžovatelka se mýlí, naznačuje-li, že považuje rozhodnutí pozemkového úřadu za prosté právních účinků (nicotné) tím, že vybočuje "z mezí svých pravomocí"; takovým totiž není jen proto, že je pokládá za věcně nesprávné, a o nic jiného nemůže jít vzhledem k uplatněnému tvrzení, že pozemek neměl být restitučně vydán pro překážku jeho předchozí privatizace.

Jelikož ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím soudů vydaných o žalobě podle , a nikoli proti rozhodnutí pozemkového úřadu, jež tedy ani v rámci daného ústavněprávního přezkumu nemůže být odstraněno, musí logicky být vyložené restrikce při jeho hodnocení respektovány i zde. V subjektovém rozsahu závaznosti tohoto rozhodnutí je tak - oproti názoru stěžovatelky - též vyřešeno, že rozhodnutím dotčený pozemek je tím, ve vztahu k němuž se právem uplatňují jak blokační ustanovení (, resp. 3) tak omezení privatizační podle ().

Je nutno připustit, že rozhodnutí pozemkového úřadu do právních poměrů určitého subjektu nedopadá (nemá pro něho právních účinků) tehdy, nebyl-li povinnou osobou podle (resp. též odst. 2) , případně právním nástupcem při jejím zániku (srov. zmíněný nález Ústavního soud ze dne 9. 1. 2002,

sp. zn.

) nebo osobou, na niž osoba povinná v rozporu s blokačním ustanovením restituci podléhající majetek převedla, resp. neodvozuje-li své právní (vlastnické) postavení od takových osob. Takovým subjektem však stěžovatelka není, neboť tvrzené vlastnictví sama odvíjí od původního státního podniku Slov-air, s.p. Bratislava a jeho nástupce (srov. ), společnosti TOPAIR, spol. s r.o.

Nedůvodná je konečně i námitka, že se stěžovatelce nedostalo spravedlivého procesu; i zde je třeba mít na paměti, že přezkumu před Ústavním soudem je otevřeno toliko řízení před obecnými soudy, nikoli správní řízení před pozemkovým úřadem. Obecným soudům však ani sama stěžovatelka co do dodržení zásad procesu ničeho nevytýká, jelikož tvrzení, že nemohla hájit své zájmy, spojuje s řízením jiným, správním.

Subjektivní nevědomost zúčastěných subjektů, že restituční nárok může být v zákonem daných lhůtách uplatněn, není právně významná; ustanovení dikcí "...majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů" dává přesvědčivě najevo, že vychází z pozic objektivních, předpokládaje, že takový stav je objektivně identifikovatelný. Pro úplnost lze dodat, že na případ, kdy uplatněný restituční nárok nebyl podle hmotného práva opodstatněný, se od počátku (t.j. od účinnosti příslušného restitučního zákona) zákaz podle tzv. blokačního ustanovení nevztahoval a případné nakládání s předmětem (nedůvodně) uplatněného restitučního nároku být neplatné nemohlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. ).

Stěžovatelčina interpretace dotčených zákonných ustanovení, resp. stanoviska Nejvyššího soudu (R 16/1996), směřující k závěru, že restituovatelný majetek vydat nelze a v úvahu přichází toliko peněžní náhrada, právní význam blokace takového majetku, vyslovené jak v tak i v zcela pomíjí.

Z řečeného plyne, že výše uvedené podmínky k ingerenci Ústavní soudu v dané věci splněny nejsou; obecné soudy totiž uplatnily právní názory, jimž z hlediska ústavněprávního není důvod cokoli vytýkat, resp. které jsou s výkladem rozhodných právních předpisů, jež již dříve Ústavní soud podal, konformní. Stěžovatelce se tudíž existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, což implikuje posouzení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného, který podle senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2006

Jiří M u c h a v. r.

předseda senátu

Za správnost:

Jana Němečková