Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1584/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. O. F., zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 237/37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. -216, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2009, č. j. -200, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2008, č. j. -179, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení a a 2d Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.

Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka, s poukazem na , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), domáhala, aby byla vedlejší účastnici (žalované Správě nemovitostí města Brna, státnímu podniku v likvidaci, IČ: 46963383, se sídlem v Brně, Masarykova 37) uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání označených nemovitostí.

Odvolací soud tento rozsudek potvrdil, sdíleje skutková zjištění, jakož i právní závěry, soudu prvního stupně (§ 219 o. s .ř.).

Dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl, když jí předestřené námitky shledal za nezpůsobilé otevřít právní otázky zásadního významu [ věty první, , ].

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její právní předchůdci nebyli osobami německé či maďarské národnosti a jako vlastníci sporné nemovitosti nemohli být po právu postiženi dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Z uvedeného důvodu a dále proto, že jejich tehdejší pobyt byl snadno zjistitelný "dotazem v domě Radnická 5 v Brně", pokládá doručování jednotlivých výměrů veřejnou vyhláškou za procesně neregulérní a vylučující nabytí právní moci; vyslovuje přitom pochybnost, zda vyhlášky byly vůbec "vyvěšeny". Posléze se stěžovatelka dovolává zásady intabulační s tím, že k zaknihování konfiskace do pozemkové knihy došlo až v r. 1953. Z těchto důvodů stěžovatelka dovozuje, že stát převzal předmětné nemovitosti nikoli v roce 1947 "předmětnými výměry", nýbrž až v rozhodném období, a to bez právního důvodu ( a ).

Ústavní soud představuje podle y (dále jen "") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními , respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Deficit spravedlivého procesu (jejž stěžovatelka v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna ( ).

Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací ustanovení a , jež v dané věci obecné soudy uplatnily.

Ústavní soud je názoru, že nikoli.

Co do interpretace podmínek, jež podle uvedených ustanovení brání restitučnímu nároku v podobě vydání věci, vycházely obecné soudy z ustálených výkladových zásad, vyjádřených jak v rozhodnutí Nejvyššího soudu tak Ústavního soudu, což stěžovatelce připomenul již dovolací soud.

Stěžovatelčiným námitkám, že její právní předchůdci nespadali mezi osoby v dosahu § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., sice v obecné rovině není důvod upírat validitu, rozhodné však je, že míjí prostor, jenž byl pro právní posouzení (restituční) věci rozhodný. Co do právního postavení stěžovatelky pak nelze ničeho vytknout v řízení před obecnými soudy uplatněnému názoru, že tím vznesla - neefektivní - kritiku vad (věcné nesprávnosti) správního aktu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000, a citovaný v usneseních Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

,

,

).

Již obecné soudy stěžovatelku upozornily na čl. 4 směrnice ministra vnitra publikované pod č. 401/1946 Ú.l., uznávající doručení rozhodnutí podle platných předpisů o správním řízení (tj. jinak než vyhláškou) jen coby fakultativní a výjimečnou procesní možnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. ). K průkazu okolností doručení předmětných výměrů vyhláškou lze připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy roč. 2005, č. 11 [podle kterého platí, že není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. kdy časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) dály obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí], popř. ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. (ve kterém je judikováno, že "v moderním státě je i důkazní břemeno limitováno požadavkem proporcionality").

Není důvod oponovat (natožpak z ústavněprávních pozic) ani závěru obecných soudů, vycházejícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. , že princip intabulace se u přechodu nemovitostí na stát či přídělce v důsledku ustanovení konfiskačních dekretů prezidenta republiky neuplatnil.

Pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu