Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 356/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti V. G., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. a proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 7. 4. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. , jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 7. 4. 2006. Usnesením Krajského soudu v Brně bylo ve výroku I. zrušeno usnesení Krajského státního zástupce v Brně č.j. 1 KZv 4/2005-305 ze dne 17. 1. 2006 a stěžovatel byl podle § 71 odst. 4 trestního řádu ponechán i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. c) trestního řádu; ve výroku II. byl stěžovatel podle § 71 odst. 5 trestního řádu ponechán ve vazbě. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení a 5 a d (dále jen " ").

Porušení uvedených základních práv a svobod spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně je v rozporu s § 71 odst. 4 trestního řádu nepřezkoumatelné z hlediska existence další podmínky pro prodloužení vazby, totiž, že by propuštěním stěžovatele na svobodu hrozilo, že trestní stíhání bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účinků trestního stíhání. Odvolací soud pochybil - podle jeho názoru - v tom, že zjevně nerozlišuje mezi dalším trváním důvodů vazby a podmínkami pro prodloužení vazby. Odůvodnění je navíc nepřezkoumatelné a není možno ani vysledovat úvahy soudu. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil a - vzhledem k tomu, že je stíhán vazebně - aby postupoval podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Ústavní soud v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí opakovaně zdůrazňuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací praxe obecných soudů. Do rozhodovací praxe obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, došlo k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel domáhal ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a na ochranu osobní svobody, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se v první řadě zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti. Konstatoval, že stěžovatel napadl stejné usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 7. 4. 2006 i ústavní stížností ze dne 12. 5. 2006, vedenou pod

sp. zn.

, o níž bylo rozhodnuto odmítavým usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2006. Uvedenou ústavní stížností však byl napaden pouze výrok I. citovaného rozhodnutí krajského soudu. Naproti tomu touto ústavní stížností byl - obsahově vzato podle bodu I. této stížnosti - napaden výrok II. rozhodnutí Krajského soudu v Brně a dále i rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Ostatně projednání této ústavní stížnosti nebrání ani ustanovení , neboť Ústavní soud ve shora uvedené věci rozhodl usnesením a nikoli nálezem.

Po věcné stránce Ústavní soud konstatuje, že námitce stěžovatele, že usnesení Krajského soudu v Brně nesplňuje zákonné podmínky stanovené v ustanovení § 71 odst. 4 trestního řádu, nelze přisvědčit. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se krajský soud zabýval nejen samotnými vazebními důvody, ale i zákonnými podmínkami dalšího trvání vazby, zakotvenými v § 71 odst. 4 trestního řádu. Svůj závěr o trvání vazby, o obtížnosti věci a o hrozbě zmaření nebo ztížení účelu trestního řízení v případě propuštění stěžovatele na svobodu řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil.

Stejnou námitku uplatnil stěžovatel i proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, o němž uvedl, že je nepřezkoumatelné a že není možné úvahy soudu vysledovat. Ani tuto námitku nelze přijmout. Vrchní soud v Olomouci se zabýval všemi podstatnými otázkami, které byly rozhodující pro přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně. Své závěry ohledně naplnění vazebních důvodů podle § 67 písm. c) trestního řádu dostatečně odůvodnil i s poukazem na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Stejně tak se zabýval i podmínkami stanovenými v § 71 odst. 4 trestního řádu. To je dostatečně patrné zejména ze strany 5 napadeného usnesení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§ 134 odst. 2 trestního řádu ve spojení s § 67 a § 71 odst. 4 a 6 trestního řádu). Napadené usnesení soudu I. stupně obsahuje konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu a další zákonné podmínky upravené v ustanovení § 71 odst. 4 trestního řádu. Napadené usnesení stížnostního soudu obsahuje jednoznačné a srozumitelné vyjádření výsledků přezkumu rozhodnutí soudu I. stupně a spolu s tímto rozhodnutí přesvědčivě argumentuje pro závěr o ponechání stěžovatele ve vazbě. Nelze proto odmítnout přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o existenci konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v § 67 písm. c) a § 71 odst. 4 trestního řádu jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody ( y). Proto Ústavní soud dospěl k záveru, že napadenými rozhodnutími k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, ani práva na ochranu osobní svobody. zjevně nedošlo.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Stěžovatel předložil ještě návrh na postup podle , protože je stíhán vazebně. Po posouzení naléhavosti věci v návaznosti na ostatní případy, které právě řeší, neshledal Ústavní soud tento návrh důvodným. Jedná se o argument, který připadá v úvahu i v jiných vazebních věcech a Ústavní soud od samého počátku řízení o ústavní stížnosti postupoval tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2006

František Duchoň

předseda senátu