Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 178/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti R. Z., zastoupeného JUDr. Gabrielou Aberlovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2004 sp. zn. a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. prosince 2005 sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a společnosti HANZELLI, a. s., zastoupené JUDr. Petrem Turoněm, advokátem, jako vedlejším účastníkem, t a k t o:

Ústavní stížnost s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ústavní stížností, podanou včas a ve shodě se zákonem [, , , odst. 2, 3, 4 , o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů] domáhá, s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen "") a práva na soudní ochranu dle y ČR, zrušení obou v záhlaví citovaných rozhodnutí. V ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. prosince 2003 č. j. -74 byla žalované ve sporu (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 131.364 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení (jako původní plnění stěžovatele žalované z neplatné smlouvy o sdružení, k níž stěžovatel v roce 1999 přistoupil). K odvolání žalované však Městský soud v Praze stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Byť stejně jako soud prvostupňový shledal smlouvu o sdružení uzavřenou mezi žalovanou a stěžovatelem neplatnou, nárok stěžovatele zároveň posoudil jako promlčený (jeho právní názor stran aplikace ust. obč. zák. byl od názoru nalézacího soudu odlišný, k žalovanou uplatněné námitce promlčení přihlédl). Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR rovněž stížností napadeným rozsudkem, jímž dovolání zamítl. ztotožnil se přitom s právním názorem odvolacího soudu, pokud jde o aplikaci ust. obč. zák. na posuzovanou věc. Dále se však zabýval pouze přípustností dovolání, již však nikoliv možností, zda se v daném případě nemohlo jednat o úmyslné bezdůvodné obohacení k tíži stěžovatele. V postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje dotčení svého práva domáhat se ochrany svých práv u soudu. Za zjištění skutečností v žalobě popsaných (stěžovatel přistoupil ke smlouvě o sdružení, z níž však evidentně profitovaly jiné osoby a měl tedy právo domáhat se, aby mu byly vráceny jím marně vynaložené prostředky, z nichž profitovali jiní účastníci sdružení) soudy neposkytly ochranu jeho právům a zabývaly se více promlčením jeho práv než tím, zda zde byla možnost úmyslného jednání ze strany žalované za účelem stěžovatele poškodit.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení, jakož i vedlejšího účastníka. Městský soud v Praze odmítl tvrzení, že by v řízení došlo k porušení práva stěžovatele domáhat se ochrany svých práv u soudu, najmě když stěžovatel nespatřuje porušení svých práv v postupu soudu, ale v jeho rozhodnutí, a to jen z toho důvodu, že vyznělo v jeho neprospěch. Navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Rovněž Nejvyšší soud ČR popřel, že by jeho postupem byl stěžovatel dotčen na svých ústavně zaručených právech. Namítá-li stěžovatel, že se dovolací soud nezabýval otázkou, zda se v daném případě nemohlo jednat o úmyslné bezdůvodné obohacení k tíži stěžovatele, lze odkázat na obsahové vymezen dovolacích důvodů v podaném dovolání ( věta první ), včetně souhlasu stěžovatele se závěry soudu prvního stupně. Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že řešení takové otázky nebylo dovoláním nastoleno, proto ani dovolací soud v důvodech napadeného rozhodnutí v tomto směru ničeho neuvedl. Uvedenou výhradu navíc shledává účelovou a nedůvodnou; vzhledem k okolnostem dané věci a důvodu vzniku bezdůvodného obohacení pak rozhodně nepatřičnou. Proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud i soud dovolací se dostatečně zabývaly ochranou práv stěžovatele a svým postupem stěžovatele nikterak nepoškodily. S vysloveným právním názorem odvolacího soudu, jakož i soudu dovolacího, se ztotožňuje a ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Navrhl zároveň, aby mu Ústavní soud vůči stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ve výši 7.556,50 Kč.

Vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a vedlejšího účastníka řízení bylo zasláno právnímu zástupci stěžovatele k eventuální replice, na tato vyjádření z jeho strany již reagováno nebylo.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané [, , , odst. 2, 4 , ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.

Především je třeba konstatovat, že podaná stížnost zcela postrádá ústavněprávní rovinu. Z obsahu stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání stížností napadených rozhodnutí, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice

s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako

v dovolání, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83y ČR zjevně nepřísluší.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (y ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrtéy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.

Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal, že by byla napadená rozhodnutí založena na právním názoru, který není ústavně konformní, a to ani vzhledem k tvrzenému porušení y. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídalo jeho názorům, spočívá-li podstata ústavní stížnosti toliko v polemice s právními závěry obecných soudů.

Dle názoru Ústavního soudu tak postupovaly obecné soudy ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhly do základních práv stěžovatele; z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. vyplývá, že provedly dokazování, které plně odpovídalo požadavkům práva na spravedlivý proces, přičemž dostály všem právům účastníků řízení, a v rámci nezávislého soudního rozhodování

na zjištěný skutkový stav zcela konformním způsobem aplikovaly příslušná ustanovení platného práva. Na odůvodnění obou stížností napadených rozhodnutí v tomto ohledu postačí proto pouze odkázat.

Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení ,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud nevyhověl návrhu vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení. Z hlediska konstantní judikatury Ústavního soudu dle ust. § 62 odst. 3 zákona

o Ústavním soudu je pravidlem úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky nebo vedlejšími účastníky. Náhradu nákladů ve smyslu pak lze uložit pouze v odůvodněných případech, např. jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základních práv vyvolal

(viz. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů

a usnesení, sv. 13, n. č. 26, C. H. Beck, Praha 1999, str. 196). Ústavní soud neshledal, že by v daném případě byly dány podmínky pro uplatnění tohoto, jinak výjimečného postupu.

P o u č e n í:

Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 8. srpna 2006

Vojen Guttler v. r.

předseda senátu