Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 684/05

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. L. Č., zastoupeného JUDr. Jiřím Jančou, advokátem, se sídlem v Brně, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí krajského soudu, neboť prý tento soud v rozporu se y základních práv (dále jen "") neposkytl ochranu jeho právům.

Jak vyplývá z textu stěžovatelova podání a obsahu napadeného rozsudku, jakož i prvostupňového rozsudku Městského soudu v Brně (ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. ), vzešlo předmětné rozhodnutí ze sporu o zaplacení částky 77.826 Kč s příslušenstvím, který stěžovatel vedl proti Dopravnímu podniku města Brna, a. s. Úhradu této sumy stěžovatel požadoval z pozice advokáta na základě mandátní smlouvy za poskytnuté právní služby v rámci zastoupení před soudy v blíže popsaných věcech výkonu rozhodnutí. Soud prvého stupně na základě předložených důkazů podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen ""), spočetl, že stěžovateli náleží odměna za provedené úkony ve výši 18.875 Kč a režijní paušál ve výši 7.575 Kč, celkem 26.450 Kč. Protože stěžovatel doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, připočetl soud ještě daň z přidané hodnoty ve výši 19%, tj. částku 5.025,50 Kč. Shrnuto, Městský soud v Brně vyhověl stěžovatelově žalobě co do částky 31.475,50 Kč s příslušenstvím, ve zbytku návrh zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Do tohoto rozhodnutí se v rozsahu přisouzeného nároku na daň z přidané hodnoty (5.025,50 Kč) s příslušenstvím odvolal Dopravní podnik města Brna, a. s. Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem jeho odvolání částečně vyhověl a rozhodnutí soudu prvé instance změnil tak, že žalobu zamítl ještě ohledně částky 3.703 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud přitom vyšel z následujících úvah. Z rozboru relevantních ustanovení právních předpisů dovodil, že stěžovatel mohl požadovat vedle odměny a náhrady hotových výdajů v rozsahu přiznaném prvoinstančním soudem též daň z přidané hodnoty. Nárokem stěžovatele bylo ale dle názoru soudu nutné se zabývat z pohledu ustanovení § 265 obchodního zákoníku, dle něhož výkon práv, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Dle písemné smlouvy stěžovatele a Dopravního podniku města Brna měl stěžovatel jednotlivé úkony fakturovat průběžně se splatností 14 dnů od odeslání faktury. Kdyby stěžovatel tímto způsobem postupoval, pak by za poskytnutá plnění fakturoval a dostával zaplaceno v období roku 2001 až září 2003, kdy sazba daně z přidané hodnoty činila 5%. Tím, že stěžovatel fakturu vystavil až dodatečně dne 14. 6. 2004 v souvislosti s ukončením smluvního vztahu, kalkuloval v důsledku změny sazeb již s daní z přidané hodnoty ve výši 19%. Podle odvolacího soudu tak povinnost stěžovatele platit daň z přidané hodnoty ve výši 19% namísto pouhých 5% nastala v důsledku jeho vlastního porušení závazku ze smlouvy uzavřené s Dopravním podnikem města Brna. A proto pokud se domáhá přiznání daně z přidané hodnoty v částce přesahující 5%, činí tak v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, což odůvodňuje odepření soudní ochrany. Stěžovateli tedy odvolací soud na dani z přidané hodnoty přiznal pouze 1.322,50 Kč, což odpovídá 5% sazbě daně.

Stěžovatel s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí. Poukazuje obecně na výklad rozporu právního úkonu s dobrými mravy, zastávaný Nejvyšším soudem ČR s tím, že je takový rozpor nutno posuzovat vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném čase a situaci. V posuzované věci ovšem podle stěžovatele krajský soud názor, že přisoudit daň z přidané hodnoty ve výši přesahující 5% je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neodůvodnil dostatečně podrobně. Stěžovatel připomíná, že v případech, kdy je advokát plátcem daně z přidané hodnoty, nárok na odpovídající částku vedle odměny a náhrad vyplývá ze zákona, stejně jako ze zákona vyplývala i jeho povinnost daň z přidané hodnoty účtovat a odvést státu. Poukazuje dále na fakt, že příslušná mandátní smlouva, uzavřená s Dopravním podnikem města Brna, a. s., se vztahuje výhradně k odměně advokáta, přičemž daň z přidané hodnoty není součástí odměny advokáta za zastupování, ale patří k nákladům řízení, zastupoval-li účastníka advokát. Stěžovatel účtováním daně z přidané hodnoty ve výši 19% rozhodně nepostupoval v "žádném výrazném rozporu" s dobrými mravy, naopak účtováním 5% by porušoval veřejnoprávní normu.

Ústavní soud poté, co shledal, že návrh vykazuje veškeré formální náležitosti vyžadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), byl podán včas a jde o návrh přípustný, zabýval se jeho vlastním obsahem. Z níže uvedených důvodů ovšem dospěl k závěru, že návrh není opodstatněný.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y ČR) a do činnosti obecných soudů mu proto přísluší zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavnímu soudu tedy zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani potud, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud zjistil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé, považoval by takové rozhodnutí za protiústavní (srov. např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995). Takový stav však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.

Podstatou stížnostní argumentace v dané věci je nesouhlas stěžovatele s aplikací korektivu v podobě "zásad poctivého obchodního styku" krajským soudem. Ustanovení § 265 obchodního zákoníku, kde je tento korektiv zakotven, je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, která v podstatě nechává na soudu, aby podle svého uvážení sám hypotézu v každém jednotlivém případě vymezil. Obecný soud má v tomto směru v podstatě volné pole působnosti, jak Ústavní soud již opakovaně vyslovil. Budiž zde zmíněno především publikované usnesení

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, str. 383), jehož právní věta zní: "Dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod." Byť se citované rozhodnutí týká občanskoprávní kategorie "dobrých mravů", vyslovené závěry plně dopadají i na nyní aplikované "zásady poctivého obchodního styku".

Argumentaci odvolacího soudu, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a úvahu, že stěžovatel měl a mohl účtovat odměnu i daň z přidané hodnoty včas, ještě před navýšením její sazby, neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenou či extrémní, což by jedině, jak shora uvedeno, mohlo odůvodnit jeho zásah. Obecný soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními , respektoval příslušná procesní ustanovení, upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že nevyhovění uplatněnému nároku ještě neznamená odepření soudní ochrany, neboť rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z y, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení.

Pokud jde o konkrétní stížnostní námitky, Ústavní soud nesouhlasí, že by odvolací soud závěr, proč části uplatněného nároku nevyhoví, nedostatečně odůvodnil, a že by nezvážil všechny skutečnosti posuzovaného případu. Naopak, v odůvodnění svého rozhodnutí vypočítává jasně a přehledně veškeré relevantní úvahy, kterými byl v tomto směru veden, jakož i důkazy, o které se opřel. Rozhodnutí je v tomto směru plně ústavně konformní.

Ústavní soud tak uzavírá, že porušení práva na soudní ochranu, ale ani jiného základního práva, v daném případě neshledal, a návrh stěžovatele podle ustanovení odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2006

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu

Za správnost : H. Kyprová