Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 358/06

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) M. R., 2) D. R., zastoupených Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Bělehradská 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2003, č.j. -36, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 110. 9. 2003, č.j. -54, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 6. 2006, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich ústavního práva na soudní a jinou právní ochranu, garantovaného d (dále jen ""). Dále namítají porušení y. Včasnost ústavní stížnosti dovozují ze skutečnosti, že proti napadeným rozhodnutím podali žalobu pro zmatečnost, která byla zamítnuta. Za poslední rozhodnutí ve věci označují rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo usnesení o zamítnutí žaloby pro zmatečnost potvrzeno a které bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 19. 4. 2006.

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. , bylo zjištěno následující:

Obvodní soud pro Prahu 1 přivolil rozsudkem ze dne 2. 4. 2003, č. j. -36, k výpovědi ze dne 15. 4. 2002 z nájmu bytu 4 + 1 s přísl., II. kategorie v II. NP domu v Praze 1 - Nové Město, kterou žalobkyně Městská část Praha 1 dala stěžovatelům s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím 6 měsíční lhůty, která počne běžet 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Dále rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni vyklidit a vyklizený byt předat žalobkyni do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší. Stěžovatelům uložil také povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení.

O odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2003, č. j. -54, tím způsobem, že rozhodnutí soudu prvního stupně změnil jen tak, že výpovědní lhůta činí 3 měsíce, a že stěžovatelé jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 1. 2005, č. j. -74, tak, že dovolání odmítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé též žalobu pro zmatečnost s tím, že jim nesprávným úředním postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 9. 2005, č. j. -33, tuto žalobu zamítl a Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 3. 2006, č. j. -44, jeho zamítavé usnesení potvrdil.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Ústavní soud má přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit (srov. č. 83y, y a y). Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vymezeny v ustanovení , podle něhož je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle písm. d)y, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Rozhodnutím ve smyslu citovaného článkuy se dle výkladu ustanovení , odst. 3 rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Je tomu tak proto, že z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem nemůže být vyňato rozhodnutí o posledním prostředku. Takový postup by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení ,

,

) i z dikce ustanovení vyplývá, že žaloba pro zmatečnost je posledním procesním prostředkem na ochranu práva ve smyslu citovaného ustanovení .

V usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005,

sp. zn.

, v němž byla řešena obdobná problematika jako v nyní projednávané věci, Ústavní soud konstatoval, že "podstatou ustanovení je zakotvení subsidiarity ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel podá ústavní stížnost, je současně nutné, aby v ní napadl též poslední procesní prostředek ve smyslu shora uvedeném, ledaže zákon stanoví výslovně jinak (srov. ). Podá-li stěžovatel žalobu pro zmatečnost podle příslušných ustanovení , dovozuje uplatnění důvodů pro ni v tomto zákoně uvedených. Pokud následně v ústavní stížnosti nenapadá rozhodnutí obecného soudu o žalobě pro zmatečnost (a protiústavností tohoto rozhodnutí ani nijak neargumentuje), lze z toho dovodit, že dle jeho názoru toto rozhodnutí není protiústavní. Stěžovatel však nemůže obcházet smysl ústavní stížnosti ani lhůty s ústavní stížností spojených tím, že po obdržení rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost zpětně napadne ústavní stížností toliko původní rozhodnutí obecného soudu z roku 2003. V dané věci je možno ústavní stížnost podat buď tak, že by stěžovatel současně napadal též rozhodnutí obecného soudu o žalobě pro zmatečnost, a vytýkal by mu protiústavnost, anebo tak, že by včas napadl původní rozhodnutí, pokud by protiústavnost tohoto rozhodnutí byla založena na jiných důvodech, než na důvodech podání žaloby pro zmatečnost (v takovém případě totiž žaloba pro zmatečnost není posledním procesním prostředkem ve smyslu ustanovení )".

Výše uvedené závěry Ústavního soudu lze plně aplikovat i na nyní projednávaný případ. Za situace, kdy stěžovatel důvody, o něž opřel žalobu pro zmatečnost, uplatnil jako stěžejní námitky i v ústavní stížnosti, měl napadnout jako poslední procesní prostředek ve smyslu ustanovení konečné rozhodnutí obecného soudu o žalobě pro zmatečnost a měl argumentovat jeho protiústavností, neboť toto rozhodnutí nelze v daném případě z přezkumu Ústavním soudem vyjmout a ponechat je nedotčené. Jak již Ústavní soud uvedl výše, jedinou výjimkou z tohoto postupu je úprava obsažená v ustanovení , která se ovšem na projednávanou věc nevztahuje. Pokud tedy stěžovatel napadl toliko původní rozsudky a navrhl je zrušit, Ústavní soud konstatuje, že není k takovému rozhodnutí kompetentní, neboť se evidentně nejedná o rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2006

S t a n i s l a v B a l í k, v. r. soudce zpravodaj

Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková