Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 261/06

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HSJH, spol. s r. o., se sídlem Senovážné náměstí 24, Praha, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem v Praze, Za Poříčskou branou 12, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2006, č. j. -86, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2003, č. j. -54 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2002, č. j. -29 za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 4. 2006, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného d, a y a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka má zato, že obecné soudy, zejména pak Nejvyšší soud, porušily její základní práva tím, že poté, co správně a úplně zjistily skutkový stav věci, nesprávně interpretovaly a aplikovaly hmotněprávní předpis, přičemž svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Obecné soudy ve svých rozhodnutích vycházely dle tvrzení stěžovatelky nikoli z dikce právního předpisu, nýbrž z jeho údajného účelu a smyslu, a věc tak nesprávně právně zhodnotily. Stěžovatelka namítá, že pokud dojde k rozporu mezi výkladem gramatickým a teleologickým, jak tomu je v dané věci, musí dát soud vždy přednost výkladu jazykovému, neboť v opačném případě by došlo k zásahu do právní jistoty adresátů právní normy. Pokud tedy z dikce ustanovení , o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění platném ke dni 23. 8. 1998 (dále jen "") nelze zjistit, že je podmínkou, aby stěžovatelka byla ke dni konání valné hromady, která o přeměně na jiný subjekt rozhodla, akcionářem fondu, potom není možné tuto podmínku pouhým výkladem o účelu normy autoritativně stanovit. Stěžovatelka dále spatřuje pochybení Nejvyššího soudu v tom, že se nevypořádal se všemi dovolacími námitkami a že je jeho rozhodnutí ve svých argumentech vzájemně si odporující.

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zakotvená v d, v a y a v Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Relevantní znění dotčených článků je následující.

Čl. 36 odst. 1d zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 1y zní: Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Čl. 90y zní: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zní: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení . Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníka řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace ustanovení tedy jednoduchého práva, obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost, v níž obsažené námitky se v mnohém shodují s námitkami uplatněnými již před odvolacím a dovolacím soudem, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. , y ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy (y ČR), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy pátéy a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem ustanovení , tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999,

sp. zn.

; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001,

, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Dle má akcionář investičního fondu, který nesouhlasí s rozhodnutím valné hromady o přeměně na jiný podnikatelský subjekt, právo, aby od něho dosavadní investiční fond odkoupil jeho akcie za částku odpovídající výši čistého obchodního jmění investičního fondu připadajícího na odkoupené akcie, toto právo musí akcionář uplatnit do šesti měsíců ode dne konání valné hromady. Dle stěžovatelky je výklad tohoto ustanovení přijatý obecnými soudy, podle kterého se právo na odkoupení akcií transformujícího se fondu týká jen osob, které byly akcionáři v době konání valné hromady, nepřiměřeně restriktivní a nemající oporu v textu zákona. Dle stěžovatelky je naopak namístě vycházet z ustanovení obchodního zákoníku, podle něhož se převodem akcie převádějí všechna práva s ní spojená, pokud zákon nestanoví jinak. Jak již bylo výše uvedeno, má stěžovatelka za to, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vycházely nikoli z dikce právního předpisu, nýbrž z jeho údajného účelu a smyslu, ačkoli měly dle stěžovatelky dát přednost výkladu jazykovému.

Ústavní soud se k povaze intepretace práva opakovaně vyjádřil. Za nosný názor lze považovat zejména názor, který Ústavní soud vyjádřil v nálezu

sp. zn.

: "Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity" (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 399 násl., publikováno též jako č. 30/1998 Sb.). Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je výrazem tohoto textu (srov. shodně v doktríně např. Knapp V., Holländer P. a kol., Právne myslenie a logika, Obzor, Bratislava 1989). Je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý. Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje význam teleologické argumentace a hledání smyslu a účelu zákona jeho interpretem.

Ústavní soud v právním závěru dovolacího soudu, že osoby, které nabyly akcie investičního fondu až poté, co došlo k rozhodnutí valné hromady o přeměně investičního fondu na jiný podnikatelský subjekt, není třeba chránit před důsledky toho, že takové rozhodnutí nemohly ovlivnit, nespatřuje takovou interpretaci ustanovení , která by vybočovala z mezí ústavnosti. Nejvyšší soud (stejně tak jako soud prvního i druhého stupně) v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že účelem ustanovení je umožnit akcionářům investičního fondu, kteří s rozhodnutím valné hromady o přeměně na jiný podnikatelský subjekt nesouhlasí, aby se rozhodli, zda se chtějí nadále svým majetkem na podnikatelské činnosti společnosti, jejíž činnost není podrobena státnímu dohledu (což je skutečnost, která zvyšuje riziko spojené s vkladem do akciové společnosti) podílet. Ústavní soud nemá za to, že takový výklad ustanovení představuje libovůli při rozhodování a neshledal tedy zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.

Stěžovatelka dále namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal se všemi dovolacími námitkami a že jeho rozhodnutí je ve svých argumentech vzájemně si odporující. Stěžovatelka má zejména na mysli skutečnost, že se Nejvyšší soud nevyjádřil k její argumentaci, že po celou dobu šestiměsíční lhůty zakotvené v ustanovení je transformující se subjekt stále investičním fondem, a že tudíž akcionář stále požívá vyšší míru ochrany, která je spojena s vlastnictvím akcií investičního fondu a dále s tvrzením stěžovatelky, že s převodem akcie se zároveň převádějí všechna práva s ní spojená, tedy i právo na odkup akcií podle ustanovení Také této námitce stěžovatelky nemohl Ústavní soud přisvědčit. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud stěžovatelce podrobně vyložil, že činí rozdíl mezi subjekty, které byly akcionáři investičního fondu v době konání valné hromady, která rozhodla o přeměně na jiný podnikatelský subjekt (takoví akcionáři mají sice možnost prodat své akcie jiné osobě než společnosti, nemají však jistotu, že najdou osobu ochotnou akcie koupit) a mezi osobami, které nabyly akcie investičního fondu až poté, co došlo k rozhodnutí valné hromady o přeměně investičního fondu na jiný podnikatelský subjekt (tyto osoby v době, kdy akcie kupovaly, buď věděly, že k rozhodnutí o přeměně došlo a přesto se rozhodly akcie koupit, pak ale musí nést veškerá rizika s takovým rozhodnutím spojená,a nevěděly-li to, zajistí jim ostatečnou ochranu ustanovení ) Z tohoto závěru Nejvyššího soudu vyplývá, že na akcionáře, kteří nabyli akcie investičního fondu až poté, co došlo k rozhodnutí valné hromady o přeměně investičního fondu na jiný podnikatelský subjekt, byť v šestiměsíční době od tohoto rozhodnutí valné hromady, nepřechází právo domáhat se odkupu akcií dle , a to ani zprostředkovaně, prostřednictvím práv spojených s akcií. Skutečnost, že stěžovatelka se závěry dovolacího soudu i soudů nižších stupňů nesouhlasí, nemůže sama sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Závěrem stěžovatelka namítá, že ačkoli dovolací soud založil odůvodnění svého rozhodnutí na teleologickém výkladu ustanovení , v případě otázky, zda svědčí právo na odkup akcií dle tohoto ustanovení také akcionářům, kteří hlasovali pro přeměnu investičního fondu na jiný podnikatelský subjekt, vycházel z výkladu jazykového a dovodil, že právo na odkup akcií svědčí i těmto osobám. V tom spatřuje stěžovatelka argumentační nekonzistenci. S tímto závěrem stěžovatelky se Ústavní soud neztotožnil. K tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, jak naznačuje ve své ústavní stížnosti stěžovatelka, by musela právní argumentace soudu svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů příslušné právní normy: obecnými soudy zvolená interpretace by tedy musela odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapit tak účastníky právní normou regulovaných právních vztahů. O takový případ se v dané věci nejedná, a to i přes skutečnost, jak stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud při výkladu různých ustanovení použil odlišných metod výkladu zákona. Nabízí-li se totiž jak výklad zákona, který vede k popření smyslu zákonné úpravy, tak výklad, který vede k naplnění tohoto smyslu, je racionální a ústavně žádoucí, aby obecná justice zvolila výklad druhý. Takovýmto postupem obecná justice nijak nezasahuje do výlučné kompetence zákonodárce (a zasahovat nemůže), ale naopak, v souladu s Ústavním soudem preferovaným principem objektivního teleologického výkladu (srov. např. nález

sp. zn.

publikovaný jako č. 98/2004 Sb.), naplňuje účel zákona a prezumovanou vůli racionálního zákonodárce. Aplikuje tyto úvahy na tento případ, Ústavní soud dovodil, že na napadená rozhodnutí nelze v žádném případě pohlížet jako na protiústavní.

Pokud jde o namítané porušení a y ČR, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citovaná ustanovení sama o sobě nezakládají žádná subjektivní veřejná práva, ale představují pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů a charakteristik právního státu.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle písmeno a) , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2006

František Duchoň,

předseda senátu