Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 101/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy, ve věci stěžovatele Ing. R. S., zastoupeného JUDr. Petrem Grobelným, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská tř. 21, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2005, sp. zn.4 160/2005, takto:

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í:

Včas a řádně podanou ústavní stížností podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, maje za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v y (dále jen "") a d (dále jen "").

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. , odsouzen pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Skutek, jímž byl uznán vinným, byl popsán v podstatných rysech tak, že dne 1. 10. 2002 kolem 8.00 hod. ve svém rodinnému domě, před odjezdem se svými nezletilými dětmi, přistoupil ke své manželce P. V., která ležela na posteli a četla, a ze vzdálenosti ne větší než 10 cm vystřelil z nezjištěné pistole ráže 9 mm do jejího pravého spánku, přičemž v důsledku zhmoždění mozkové tkáně jmenovaná na místě zemřela. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. , podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto a dovolání proti tomuto usnesení Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. , podle § 265i odst. 1 písm. b/ tr. ř. odmítl.

Ústavní soud poté usnesením ze dne 11. 11. 2004,

sp. zn.

, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný stěžovatelovu ústavní stížnost, jíž napadl uvedená rozhodnutí obecných soudů ( ).

Proti usnesení odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti (ve prospěch obviněného) stížnost pro porušení zákona, jíž Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. , podle tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Posledně uvedeným rozhodnutím mělo být podle stěžovatele porušeno právo na spravedlivý proces tím, že se Nejvyšší soud "dopustil libovůle při rozhodování o vině a trestu", a to způsobem, jakým "hodnotil důkazy". To platí jmenovitě ve vztahu k dříve vznášeným výhradám, že znalec MUDr. D. se "dopustil chyby ve výpočtu doby úmrtí poškozené" (na správně určenou dobu má stěžovatel alibi) a že byly zajištěny "povýstřelové zplodiny pouze v množství, jež svědčí o tzv. sekundární kontaminaci" (tj. že nestřílel, nýbrž že se těmito zplodinami "kontaminoval po nálezu mrtvého těla ... v domě"). Namísto toho, aby se Nejvyšší soud zabýval těmito námitkami, věnoval pozornost právnímu rozboru nepřípustnosti nových důkazů v řízení o stížnosti pro porušení zákona (jelikož byly předloženy dva nové lékařské posudky), aby se dopustil "skandálního zasahování do nezávislosti nižších soudů, když ... presumuje, že ... návrh na povolení obnovy řízení nebude úspěšný". Stěžovatel posléze uzavírá, že k tomu, aby mohl být odsouzen na základě nepřímých důkazů, nebyly splněny podmínky, které byly soudní praxí v konkrétních rozhodnutích formulovány a uveřejněny, včetně ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (R 38/1970, R 38/1968 a R 29/1971).

Z řečeného a z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává především, že sice je ústavní stížnost směřována proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, fakticky však představuje oponenturu skutkovým závěrům soudu prvního a druhého stupně; Nejvyšší soud toliko ve stížnosti pro porušení zákona vyjádřené námitky hodnotil potud, že těmito skutkovými závěry nejsou s to relevantně (v podmínkách vedeného procesu) otřást. Jinak řečeno, stěžovatel pokračuje ve skutkové polemice s obecnými soudy, a to argumentací, kterou již dříve (na všech instančních stupních) uplatnil.

Rozhodné pak je, že tutéž argumentaci stěžovatel uplatnil již i vůči Ústavnímu soudu, a to v ústavní stížnosti, o níž Ústavní soud rozhodl výše zmíněným usnesením ze dne 11. 11. 2004,

sp. zn.

.

V tomto usnesení - maje na zřeteli podmínky a hlediska ústavněprávního přezkumu, jež vyložil - se Ústavní soud vypořádal se všemi námitkami, uplatněnými (znovu) v ústavní stížnosti nyní posuzované; reagoval jak na tvrzení, jež zpochybňují určení "doby úmrtí poškozené", tak na tvrzení o množství povýstřelových zplodin dokládající pouhou "sekundární kontaminaci", stejně jako na argumentaci, jejímž prostřednictvím stěžovatel usiloval o zpochybnění úplnosti nepřímých důkazů.

Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí z tohoto usnesení Ústavního soudu zjevně vycházel.

Ústavní soud se tedy ke stěžovatelovým námitkám již vyjádřil a stěžovatelův (obsahově) shodný návrh měl za zjevně neopodstatněný; jelikož neshledal žádný důvod (logický ani věcný), aby nyní rozhodl jinak, uchýlil se znovu k ustanovení a posuzovanou ústavní stížnost odmítl rovněž.

Úvahy Nejvyššího soudu o vyhlídkách případného návrhu na povolení obnovy řízení nejenže nepředstavují procesně závazný názor, nýbrž - co je zde podstatné - nemohou založit stav porušení ústavně zaručených práv stěžovatele již proto, že na výsledek řízení neměly vliv. Nejvyšší soud mínil zjevně jen doplnit své závěry úsudkem, že ani nově předkládané znalecké posudky nejsou způsobilé zásadně zpochybnit skutková zjištění, jež byla dříve učiněna.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2006

Jan M u s i l v. r.

předseda senátu

Za správnost.

Jana Němečková