Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 24/05

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele M. E., právně zastoupeného Mgr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Smetanova 17, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 14. 1. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. .

Výše uvedenými rozsudky mělo údajně dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována d (dále jen " ").

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví , o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o ÚS).

II.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. , byl M. E. uznán vinným ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle ustanovení § 197a zákona č. 140/1961. Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že dne 21. 6. 2002 v době kolem 18:30 hod. v Brně - Kníničkách na ulici K Bukovinám verbálně napadl Ing. M. P., a to způsobem popsaným v rozsudku. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. , bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Dovolání k Nejvyššímu soudu ČR pak bylo usnesením ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. , odmítnuto.

Stěžovatel spatřuje základní pochybení obecných soudů v tom, že neaplikovaly zásadu trestního řízení "in dubio pro reo", ačkoliv v této věci byly pro její aplikaci splněny podmínky. K odsouzení stěžovatele tak došlo v rozporu s trestními předpisy a v rozporu s d. Podkladem pro odsouzení stěžovatele byl jediný přímý důkaz, a to výpověď poškozené paní Ing. M. P. Dalšími, ovšem pouze nepřímými důkazy, jsou výpovědi svědků K. a K., jež však vypovídali pouze o tom, co se dozvěděli od poškozené. Přímé svědky, manželku a syna stěžovatele, přitom posoudil soud jako nevěrohodné. V souvislosti s uvedeným pak stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, jenž uvádí, že nevěrohodnost důkazu je nutné natolik zdůvodnit, aby bylo zřejmé, jaké skutkové okolnosti ve vztahu k podané výpovědi věrohodnost snižují. V dalším pak poukazuje stěžovatel též na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

(zřejmě usnesení, sp. zn. IV. 154/02).

Porušení základních práv a svobod shledává stěžovatel také v tom, že jednání, z něhož byl obviněn, nesplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu. Slova, jež pronesl v souvislosti se vztyčenými vidlemi, bylo lze chápat toliko jako nevhodnou výzvu, aby poškozená uhnula z cesty a nechala obžalovaného projít. Zcela jistě se nejednalo o výhružku usmrcení či způsobení těžké újmy na zdraví, jež by vyvolala v poškozené důvodnou obavu.

III.

Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v rámci dotčeného trestního řízení byla plně šetřena práva stěžovatele a z toho důvodu navrhuje, aby byla stížnost odmítnuta.

K předmětné ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení, Krajský soud v Brně, jenž navrhl, aby byla stížnost odmítnuta, neboť napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod.

Nejvyšší soud ČR se ve svém přípisu ze dne 19. 10. 2005 zaměřil na tu skutečnost, zda pronesená výhružka vyvolala u poškozené důvodnou obavu z jejího uskutečnění. K tomu uvádí, že poškozená si v době setkání se stěžovatelem byla vědoma toho, že s obviněným nemá dobré vztahy, přičemž jde o osobu prudké povahy, fyzicky zdatnější. K setkání došlo na odlehlém místě, kde by se poškozená nemohla dovolat pomoci. Z toho důvodu lze dle náhledu Nejvyššího soudu ČR dospět k závěru, že vedle formální stránky trestného činu byla naplněna i stránka materiální.

Městské státní zastupitelství se přípisem ze dne 12. 10. 2005 vyjádřilo k ústavní stížnosti v tom smyslu, že probíhajícího řízení před Ústavním soudem se nebude účastnit jako vedlejší účastník.

Krajské státní zastupitelství setrvalo na svém stanovisku, jež bylo uplatněno u veřejného zasedání Krajského soudu v Brně, konaném dne 1. 4. 2004 pod sp. zn. .

Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli k replice.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.

Napadá-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti otázku věrohodnosti důkazů a odůvodnění příklonu ke konkrétní verzi případu, je třeba uvést, Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Argumentuje-li stěžovatel v dané věci zamítavým nálezem Ústavního soudu,

sp. zn.

, je třeba konstatovat, že tento postup není zcela přiléhavý, neboť citovaný nález se týká jednak navržených a neprovedených důkazů a jednak také práva na projednání věci ve své přítomnosti.

K námitce nevěrohodnosti důkazu lze uvést tolik, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl úvahy, v nichž se věnoval hodnověrnosti výpovědí jednotlivých svědků a své úvahy také náležitě logicky odůvodnil - k otázce věrohodnosti důkazu srov. též usnesení Ústavního soudu,

sp. zn.

. Skutečnost, dle níž nalézací soud považoval výpovědi rodinných příslušníků stěžovatele za méně věrohodné, byla opět opřena o logické závěry, kdy obecný soud prováděl srovnávání výpovědi jednotlivých svědků, přičemž z jejich výpovědi nevyplynulo, že by stěžovatel v inkriminovanou dobu nemohl být na místě, jež označila poškozená. Věrohodnost tvrzení poškozené byla též ověřena výpovědí svědků F. K. a L. K., jež se s ní setkali bezprostředně po činu. Naopak stěžovatel je ve svém bydlišti známý jako člověk konfliktní.

Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.

V dalším pak stěžovatel argumentuje tím, že jeho jednání vůbec nenaplňuje znaky trestného činu dle ustanovení § 197a. K této námitce je třeba konstatovat, že se jí zabýval již Nejvyšší soud ČR, na jehož odůvodnění lze v dalším odkázat.

Ústavní soud projednal návrh stěžovatele a nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle ustanovení , jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 12. 6. 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu