Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 247/06

Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. Š. a 2. V. Š., obou zastoupených JUDr. Ivanem Werlem, advokátem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2005, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 16. února 2005, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána co do formálních podmínek podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadli stěžovatelé ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů [usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 2005 ( -371), usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2005 ( -346) a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 16. února 2005 ( -315)] a tvrdili, že jimi došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv podle , , a d, a y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 2005 ( -371) bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2005 ( -346), kterým byla zamítnuta odvolání stěžovatelů a státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 16. února 2005 ( -315). Stěžovatel V. Š. byl tímto rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví [§ 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. ve spojení s § 9 odst. 2 tr. zák.], násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (§ 197a odst. 1 tr. zák.) a omezování osobní svobody (§ 231 odst. 1, 2 tr. zák.). Stěžovatel M. Š. byl tímto rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví [§ 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. ve spojení s § 9 odst. 2 tr. zák.], násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (§ 197a odst. 1 tr. zák.) a vydírání (§ 235 odst. 1 tr. zák.). Za tyto trestné činy byl oběma uložen úhrnný trest ve výměře jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí - stručně shrnuto - že z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Podle názoru stěžovatelů jsou tyto právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními, čímž došlo ke zřejmé libovůli v soudním rozhodování. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů (Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou), jak jsou vpředu označena, vyplývá, že o vině stěžovatelů bylo rozhodnuto bez důvodných pochybností ( tr. ř.) a že právní závěr o vině stěžovatelů není v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž je v dané věci podložen důkazně, a to výpovědí poškozeného, výslechy svědků a závěry plynoucími ze znaleckých posudků.

Podle povahy tvrzení stěžovatelů v ústavní stížnosti lze usoudit, že nesouhlasí s verzí skutkového děje, ke které dospěly v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy. Svou povahou jsou však tato tvrzení, na nichž je ústavní stížnost stěžovatelů založena, polemikou s právním názorem obecných soudů a věcnou správností napadených (odsuzujících) rozhodnutí, což Ústavnímu soudu - jak již bylo vpředu uvedeno - za daných okolností přezkoumávat nepřísluší.

Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, jejich ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [ ], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2006

Jan Musil

předseda senátu