Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 425/06

Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele MUDr. T. R., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou-Samkovou, advokátkou se sídlem Španělská 6, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2006 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. ledna 2006 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. ledna 2006 sp. zn. byla MUDr. B. R. zproštěna obžaloby ve vztahu ke skutku ve výroku tam blíže popsanému a stěžovatel odkázán dle § 229 odst. 3 tr. řádu se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. března 2006 sp. zn. odvolání stěžovatele do tohoto rozsudku poté, co jej posoudil jako obsahově brojící proti zprošťujícímu výroku, zamítl jako podané osobou neoprávněnou (§ 253 odst. 1 tr. řádu).

Předmětná rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností, v níž stručně shrnuto obsáhle rozporoval závěr nalézacího soudu učiněný stran merita věci. V této souvislosti předestřel názor, dle něhož řízení vedoucí k rozhodnutí o vině či nevině je zcela zásadním také pro jeho se týkající rozhodnutí (výrok) o náhradě škody, když je na něj zcela "napojeno", a proto, jak se domnívá, musí být také řízení ve věci samé k odvolání poškozeného přezkoumáno. V důsledku takto konstruovaných a podrobně rozvedených námitek stěžovatel posléze tvrdil, že jeho právům nebyla před obecnými soudy poskytnuta náležitá ochrana. Cítí se tak být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z , , , , , y základních práva svobod a , Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Má za to, že obecné soudy se rovněž dostaly do rozporu s imperativy plynoucími z a y ČR, pročež se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.

Dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) y ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Zprošťujícím výrokem nalézacího soudu ve věci samé nemohlo bezprostředně k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dojít, neboť - ač byl v odpovídajícím rozsahu co do svých procesních práv poškozeného účastníkem předmětného trestního řízení - jím nebylo autoritativně zasaženo do jeho právní sféry a rozhodováno o jeho právech či povinnostech, resp. vině a trestu, nýbrž toliko o zproštění obžaloby obžalované, z čehož je zřejmá zjevná neoprávněnost stěžovatele podat do tohoto výroku ústavní stížnost.

Na tuto situaci lze obdobně vztáhnou konstatování vyjádřené stabilně v judikatuře Ústavního soudu, dle něhož právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby coby ústavně zaručené subjektivní veřejné právo platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srov. usnesení ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291). Řečeno poněkud jinými slovy, "z a d lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh ,satisfakce' v ústavní rovině ve smyslu písm. d) y ČR nezakládá" (usnesení ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 345). Uvedené přirozeně platí i v situaci, kdy od výroku ve věci samé odvíjí poškozený svůj nárok na náhradu škody a usiluje o dosažení odsouzení obžalovaného, neboť tak může činit pouze v zákonném procesněprávním rámci.

Přezkumná pravomoc Ústavního soudu je tak založena toliko ohledně výroku, jímž byl stěžovatel odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a dále ve vztahu k výroku usnesení odvolacího soudu.

Jak plyne z ustanovení § 246 odst. 1 písm. d) tr. řádu, rozsudek může odvoláním napadnout poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo dle odst. 2 cit. ustanovení také proto, že takový výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím vydání rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí. Poškozenému nepřísluší právo odvolání do výroku o vině a trestu (shodně kupř. usnesení ve věci

sp. zn.

), přičemž výrok o náhradě škody je logicky bezvýjimečně odvislý od výroku v meritu věci, v daném případě takto zproštění obžaloby.

Pakliže tedy nelze v řízení o této ústavní stížnosti přezkoumávat řízení vztahující se k pravomocnému výroku o zproštění obžaloby, nelze potom v případě výroku upínajícího se k náhradě škody a týkajícího se stěžovatele, pokud reflektuje výrok ve věci samé, a ze kterého logicky vychází, z pohledu zásad řádného procesu nalézacímu ani odvolacímu soudu ničeho vytknout. Povahou shora naznačeného (zákonodárcem koncipovaného) procesního rámce je dáno, že Ústavní soud tak může coby orgán ochrany ústavnosti přezkoumat v daném případě pouze, zda v uvedené relaci nedošlo k rozpornému (arbitrárnímu) vztahu mezi těmito výroky.

Konečně i z ustálené soudní judikatury (srov. např. R 43/67, R 21/97), jakož i odborných komentářů (kupř. Šámal P., Král V., Baxa J., Púry F.: Trestní řád, Komentář, II. díl, 4. vydání, C. H. Beck, Praha, 2002, str. 1500) se podává, že v případě, kdy dojde k podání odvolání poškozeným proti výroku zprošťujícího rozsudku, jímž byl podle § 229 odst. 3 trestního řádu odkázán se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jde o odvolání podané neoprávněnou osobou, a proto je odvolací soud podle § 253 odst. 1 tr. řádu zamítne.

V souzené věci obecný soud vázán postulátem, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon ( d), respektoval maximu zakotvenou v § 229 odst. 3 trestního řádu, na základě níž je v případě, kdy zprostí obžalovaného obžaloby, povinen odkázat poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody vždy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jedná se o kogentní normu, jíž je soud vázán a jejíž ratio legis spočívá mimo jiné v tom, aby orgány činné v trestním řízení, resp. obecné soudy rozhodující o vině a trestu, nebyly nadměrně zatěžovány agendou, která jim a priori sama o sobě bez dalšího nepřísluší (shodně kupř. usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

).

Sluší se konečně dodat, že o stěžovatelem uplatněných nárocích na náhradu škody dosud nebylo rozhodnuto s konečnou platností, když se svým nárokem byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, v němž se může domáhat svých tvrzených majetkových práv. Tento postup obecného soudu, jak plyne z již řečeného, nevybočil z mezí a hledisek daných úpravou obsaženou v trestním řádu, neboť adhezní řízení má ve vztahu k meritornímu trestnímu řízení, byť je jeho integrální součástí, v jistém smyslu pouze akcesorickou povahu a procesní činnost trestního soudu nemůže přesahovat v daném ohledu aktivitu směřující k náležitému rozhodnutí o vině. Jinými slovy vyjádřeno, nikoliv trestní řízení a priori, nýbrž toliko civilní řízení je řízením bezvýjimečně zaručujícím za splnění zákonem předepsaných podmínek možnost domoci se uplatněného majetkového nároku z titulu náhrady škody.

Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud stížnost v části směřující proti výroku rozsudku nalézacího soudu o zproštění obžaloby odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [ , odst. 2 písm. a) , ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2006