Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 75/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě, Puchmajerova 7, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. listopadu 2005, č. j. -110, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2004, č. j. -82, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2004, č. j. -82, bylo ve výroku I. rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci (stěžovateli) 19% úrok z prodlení jdoucí z částky 587 Kč od 26. června 1999 do zaplacení, a dále částku 7.556 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení 19% úroků z prodlení jdoucích z částky 587 Kč od 23. května 1998 do 25. června 1999, a žalobu do částky 7.010 Kč. Ve výroku III. stanovil žalobci povinnost zaplatit žalovanému částečnou náhradu nákladů řízení ve výši 7.560 Kč k rukám zástupce žalovaného, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. listopadu 2005, č. j. -110, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení 19% úroku z prodlení z částky 587 Kč od 26. června 1999 do zaplacení a co do částky 6.320 Kč zamítl. Ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a dále před odvolacím soudem. Odvolací soud konstatoval, že smlouva o postoupení pohledávek mezi postupitelem ZD Velká Bystřice v likvidaci a postupníkem (stěžovatelem) byla uzavřena platně. Jednalo se o postoupení pohledávky z nájemného v celkové výši 103.700 Kč, přičemž neuhrazená část k datu podpisu smlouvy o postoupení pohledávek činila 43.700 Kč. Z toho odvolací soud dovodil, že žalobce mohl po žalovaném požadovat, kromě zaplacení částky ve výši 43.700 Kč, příslušenství vyplývající pouze z této částky.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení d zakotvujícího právo na spravedlivý proces. Namítal, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jsou ve vztahu k zamítnuté částce 7.010 Kč nepřezkoumatelné a jsou v rozporu s , neboť odůvodnění rozsudku neuvádí v rámci aplikace práva jakékoliv ustanovení právního předpisu, ani žádnou obecnou právní zásadu, z nichž by mohlo být dovozeno, že součástí postoupení nemohly být úroky z prodlení naběhlé před postoupením pohledávek žalobci. Stěžovatel dále vyslovil přesvědčení, že soudy byly povinny aplikovat (dále jen "obč. zák.") a vyslovit příslušný právní závěr k výkladu pojmu "příslušenství pohledávky". Řádnou aplikací tohoto ustanovení by totiž soud dospěl k závěru, že příslušenstvím postupované pohledávky byla také pohledávka za úroky z prodlení do částky 7.010 Kč. Pojem pohledávka je dle názoru stěžovatele nutno aplikovat ve smyslu původní výše pohledávky vymezené individuálními znaky. Opačný názor by znamenal, že příslušenstvím pohledávky podle obč. zák. může být vždy pouze příslušenství pohledávky za dobu budoucí, tedy za dobu po uzavření smlouvy o postoupení pohledávky. Ustanovení obč. zák. by se tak týkalo pohledávek, které v době postoupení ještě neexistují.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, na sebe proto nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté y a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základních práva. To ovšem Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud zdůrazňuje, že námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nedosahují ústavněprávní relevance. Ústavní soud je totiž strážcem ústavnosti a nikoliv zákonnosti. Pokud jde o výklad obecných předpisů, o což se v daném případě jedná, Ústavní soud do něj zásadně nezasahuje. Pokud by tomu tak bylo, stal by se další instancí v systému obecného soudnictví. Taková role mu však v žádném případě nepřísluší.

Pouze na okraj Ústavní soud konstatuje, že proti závěrům obecných soudů a proti jejich posouzení dané věci nemá žádné výhrady. Závěr vyplývající z napadených rozhodnutí o tom, že na stěžovatele nepřešly v rámci postoupení pohledávky úroky z prodlení naběhlé před postoupením pohledávky, je naprosto logický. Postupitel přece postoupil postupníkovi (stěžovateli) pouze nezaplacenou část původní pohledávky (tedy v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky se jednalo o částku ve výši 43.700 Kč). Pouze zaplacení této části pohledávky a zaplacení úroků z prodlení pouze z této části může stěžovatel oprávněně požadovat. V části, kterou žalovaný zaplatil před uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky, dluh žalovaného zanikl a s ním i nepříznivé následky vyplývající z prodlení.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 8. června 2006

Stanislav Balík

předseda senátu