Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 901/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně a o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2011 č.j. -79, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.10.2009 č.j. -60, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7.11.2008, č.j. -43, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 11. 2008, č. j. - 43, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, jíž se stěžovatel (dále i jako "žalobce") domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením, vedeným u Krajského obchodního soudu v Ostravě pod sp. zn. (dále také "posuzované řízení").

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že řízení o žalobě na zaplacení částky 57.230,- Kč s příslušenstvím zahájil žalobce dne 25. 5. 1998 u Okresního soudu v Ostravě, který usnesením ze dne 15. 9. 1998 vyslovil svou věcnou nepříslušnost; věc byla postoupena Krajskému obchodnímu soudu v Ostravě a vedena dále pod sp. zn. . Žalobce přes opakované výzvy soudu nezaplatil soudní poplatek. Řízení bylo zastaveno, proti čemuž se žalobce odvolal a zároveň soudní poplatek zaplatil. Žalobce byl opakovaně vyzýván k doplnění žaloby, což napoprvé neučinil. Dne 6. 8. 2002 došlo k částečnému zpětvzetí žaloby, v této části došlo k zastavení řízení. První rozsudek soudu prvního stupně byl částečně zrušen odvolacím soudem dne 1. 3. 2004. Druhý rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud dne 3. 11. 2005 ve vyhovujícím výroku změnil tak, že jej zamítl a v zamítavém výroku jej potvrdil. Ústavní stížnost žalobce byla dne 8.6.2006

sp. zn.

Ústavním soudem odmítnuta. Žalovaná žádosti žalobce na vyplacení přiměřeného zadostiučinění nevyhověla.

Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené době a že se jeví jako dostačující odškodnění ve formě konstatování porušení žalobcova práva. Soud prvního stupně provedl hodnocení kritérií dle ust. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád); přihlédl zejména k tomu, že to byl žalobce, který svým přístupem přispěl k výraznému prodloužení celkové délky řízení (žalobce nespolupracoval se soudem, opakovaně nevyhověl výzvám soudu ohledně doplnění žaloby a zaplacení soudních poplatků).

Stěžovatel napadl obě předchozí rozhodnutí dovoláním, jehož přípustnost dovodil z . Nejvyšší soud napadeným usnesení zastavil řízení o dovolání proti shora citovanému rozsudku obvodního soudu a odmítl dovolání proti citovanému rozsudku městského soudu. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud především uvedl: "Žalobce ve svém dovolání žádnou otázku, která by činila rozsudek odvolacího soudu ve smyslu zásadně právně významným, neformuluje. Dovolatelem obecně vyjádřená otázka, týkající se postupu při odškodňování nemajetkové újmy, nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť již byla vyřešena ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "Stanovisko"), stejně tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. . Ze Stanoviska a citovaného rozhodnutí vyplývá, že není správný předpoklad žalobce, že za každý rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení by se měla poskytovat částka 1.000 až 1.500 EUR. Jiné řešení nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ani v otázce formy žalobci přiznaného zadostiučinění. Odvolací soud totiž podrobně vyložil, a to i s odkazem na rozsudek soudu prvního stupně, že z důvodu výrazného podílu žalobce na celkové délce řízení, který se soudem nespolupracoval, z čehož je patrný jeho nezájem o řízení, postačuje zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Tento závěr odpovídá judikatuře soudu dovolacího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. )."

II.

Ač stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušit i rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, obsahově směřuje ústavní stížnosti především proti usnesení Nejvyššího soudu. Ze strohého odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu nelze - dle stěžovatele - zjistit důvody Nejvyšším soudem přijatého rozhodnutí. Stěžovatel za zásadní právní otázku považuje posouzení, zda v typizovaném řízení (řízení o žalobě na plnění) trvajícím určitou dobu (vzhledem k jeho účelu) existence průtahů přičitatelných státu založila nesprávný úřední postup k odškodnění průtahů finanční částkou. O zásadní právní významnosti této otázky přitom svědčí podle stěžovatele i skutečnost, že Nejvyšší soud její řešení považoval za nezbytné uvést ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. . Stěžovatel dále rozsáhle cituje především z rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

.

Stěžovatel soudu prvního a druhého stupně v podstatě vytýká, že pokud dospěly k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tím k závěru o nesprávném úředním postupu, je na místě stanovit odpovídající odškodnění v penězích, a nikoli dovozovat, že jako zadostiučinění postačí konstatování porušení práva. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze prý uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. V uvedeném smyslu jsou prý napadená rozhodnutí v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

III.

1) Jak uvedl Ústavní soud výše, ústavní stížnosti obsahově směřuje především proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto proto, že v napadeném odvolacím rozhodnutí nebyla shledána existence zásadně významné právní otázky.

Tu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud jasně uvedl, z jakého důvodu stěžovatelovo dovolání odmítl. Přesvědčivě a v souladu se svojí judikaturou, na kterou odkázal, vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze pokládat za zásadně právně významné. Jeho závěrům nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.

Pokud stěžovatel nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí nemá pro právní stránce zásadní význam, a uvádí argumenty, pro něž je přesvědčen, že se soud měl vznesenou otázkou zabývat věcně, je třeba odkázat na judikaturu Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 5.10.2011

sp. zn.

dostupné na http.://nalus.usoud.cz), podle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky věci je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu Ústavního soudu. Úkolem Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu obecných soudů, neboť to přísluší právě Nejvyššímu soudu (srov. ustanovení ).

Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení , odst. 3 způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud se necítí oprávněn jeho závěry v tomto směru přehodnocovat.

V konkrétnostech lze pro úplnost dodat následující.

Stěžovatel za zásadní právní otázku považuje posouzení, zda v typizovaném řízení (řízení o žalobě na plnění) trvajícím určitou dobu (vzhledem k jeho účelu) založila existence průtahů přičitatelných státu nesprávný úřední postup vyžadující odškodnění průtahů finanční částkou. Tu však přehlíží, že posouzení, zda je či není dostačující odškodnění formou samotného konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, je ze své povahy individuální, odvislé od okolností konkrétních případů, které se liší. To platí i v případě stěžovatele, kde nemůže být řeč jen o okolnostech, které on zmiňuje (typ řízení - žaloba na plnění, délka a účel řízení, v němž došlo k průtahům), ale i o okolnostech specifických, tedy především o výrazném podílu samotného stěžovatele na celkové délce řízení, o jeho nespolupráci se soudy aj.

Koneckonců, stěžovatel uvádí, že o zásadní právní významnosti této otázky svědčí prý i skutečnost, že Nejvyšší soud její řešení považoval za nezbytné uvést ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. . To je však argument nikoli ve prospěch stěžovatele, ale naopak. Pokud totiž Nejvyšší soud tuto otázku skutečně již v minulosti řešil (nadto ve stanovisku), tím méně může být řešení stejné otázky zásadně právně významné později (srov. ust. ).

2) Pokud jde o rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně - kterými došlo k pouhé konstataci porušení práva stěžovatele na přiměřenou délku řízení - Ústavní soud se v principu obdobnou problematikou již ve své judikatuře zabýval.

V řízení vedeném pod

sp. zn.

zkoumal Ústavní soud námitku stěžovatele, že rozhodnutí obsahující pouhé konstatování porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů je porušením jeho práva dle y. Obecné soudy v tehdejší věci dospěly k závěru, že samotné konstatování porušení práva stěžovatele lze považovat v daném případě za postačující. V usnesení ze dne 30. 10. 2008,

sp. zn.

- kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele jako

zjevně neopodstatněná - konstatoval, že "Pokud Obvodní soud pro Prahu 2 v odůvodnění svého rozsudku ve vztahu k nečinnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem konstatoval porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, které považoval

za dostačující zadostiučinění, postupoval v intencích ustanovení , ve znění pozdějších předpisů."

V řízení vedeném pod

sp. zn.

se Ústavní soud zabýval ústavní stížností stěžovatele proti rozhodnutím obecných soudů, dle kterých stěžovatel nemá nárok na přiznání zadostiučinění v penězích, ačkoliv k nesprávnému úřednímu postupu došlo, a že postačí s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu toliko konstatovat porušení práva [ , ]. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele byl jeho nesouhlas s názorem obecných soudů, že mu není možno přiznat přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích. Ústavní soud pak

v usnesení ze dne 24. 6. 2010,

sp. zn.

- kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněná - citoval , uvedl, že těmito kritérii se obecné soudy řídily, konstatoval, že závěry obecných soudů se nejeví nijak nelogickými či nepřiměřenými, a dodal, že na odůvodnění napadených rozhodnutí proto postačí v podrobnostech odkázat.

Jinými slovy, z existující právní úpravy plyne, že nutným důsledkem zjištění existence nemajetkové újmy není vždy přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích. Totiž, podle věty první platí, že "Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující." Přiměřené zadostiučinění lze tedy poskytnout jen v případě, jestliže - jak zákon stanoví - samotné konstatování porušení práva by se jako dostačující nejevilo.

Citovaná zákonná úprava tedy ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva, či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Toto posouzení však zásadně spadá do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší - pouze na základě event. vlastního subjektivního názoru - toto posouzení přehodnocovat a nahrazovat jej posouzením vlastním. Tím by totiž Ústavní soud atrahoval na sebe roli obecného soudu (jako třetí instance) a zasahoval by do nezávislosti obecných soudů; to mu však nepřísluší, neboť ex constitutione není další instancí obecného soudnictví, nýbrž je výlučně soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. y). Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda toto posouzení obecných soudů není výrazem libovůle či svévole, a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu.

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy postupovaly v souladu s , jestliže dospěly k závěru, že samotné konstatování porušení práva stěžovatelky se jeví jako dostačující; to především proto - což přiléhavě aprobuje i napadené usnesení Nejvyššího soudu - že to byl právě stěžovatel, který svým přístupem přispěl k výraznému prodloužení celkové délky řízení, se soudem nespolupracoval, z čehož je patrný i jeho nezájem o řízení (v němž k průtahům došlo). Závěr o dostatečnosti samotné konstatace porušení práva tak obecné soudy racionálně logicky vysvětlily (odůvodnily) - opak ostatně ani stěžovatel netvrdí - což je z ústavně právního hlediska (shora vymezeného) klíčové. V posouzení věci provedeném obecnými soudy tak libovůli, svévoli či exces nelze shledat.

Obdobně argumentoval a rozhodl Ústavní soud i v usnesení ze dne 23.3.2011

sp. zn.

ve věci srovnatelné.

Stěžovatel rozsáhle cituje i rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

; to však pro nyní posuzovanou věc nic zásadního neznamená. Totiž, v nynější věci stěžovatele o relevantní nepředvídatelnosti zhodnocení otázky přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem - a tím o event. intenzivním zásahu do právní jistoty stěžovatele ze strany následného odmítacího rozhodnutí Nejvyššího soudu - řeč být nemůže; zde Nejvyšší soud poukázal i na to, že odvolacím soudem byly příslušné otázky vyřešeny v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Konečně stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Konkrétně především namítá, že Evropský soud pro lidská práva založil svou judikaturu na základní výchozí částce, která má být stanovena ve výši 1.000-1.500 EUR za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy a na jejím základě mají pak být teprve podle dalších zákonných kritérií dle ustanovení a 3 zákona vedeny úvahy o jejím zvýšení či snížení, např. dle délky řízení, významu věci, postupu orgánů státní moci, postupu účastníků atd.

Ani této námitce však přisvědčit nelze. To platí z více důvodů. Například, Ústavní soud již v nálezu ze dne 6.3.2012

sp. zn.

bod 38. (vydaného v řízení o ústavní stížnosti stejného stěžovatele) konstatoval, že považuje stěžovatelem uváděnou částku v rozmezí 1.000-1.500 EUR za každý rok řízení, v němž došlo k průtahům, jen za orientační. Ostatně samotný stěžovatel uvádí, že výchozí částku lze i snížit, a sám uznává, že jako dostatečné zadostiučinění - byť ve výjimečných případech - může být i pouhé konstatování porušení práva. Právě k tomuto závěru (tj. o dostatečnosti samotné konstatace porušení práva) v nyní posuzované věci obecné soudy po předložení racionální argumentace dospěly (viz shora). Lze též citovat uvedený nález v bodu 39., který - i s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva - uvádí, že může přicházet (výjimečně) v úvahu jako dostačující pouhé konstatování porušení práva, přičemž "absence výslovného označení základní částky, ze které vycházel obecný soud, nebo matematického vyjádření metodiky výpočtu přiznaného zadostiučinění, aniž by Ústavní soud od těchto požadavků upouštěl, sama o sobě neodůvodňuje závěr o porušení základního práva poškozeného, pokud by s ohledem na (v odůvodnění výslovně) zohledněná relevantní kritéria bylo zřejmé, že výsledek řízení je ústavněprávně aprobovatelný".

IV.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy - jak Ústavní soud ověřil - rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y, jejich rozhodnutí, které jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Proto Ústavní soud ani nevyzýval stěžovatele k odstranění vady plné moci (která směřovala jen k zastupování v řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu), neboť i kdyby stěžovatel tuto vadu neodstranil, vyhověno by mu být stejně nemohlo a ústavní stížnost by musela být odmítnuta rovněž (byť z části z jiného důvodu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. května 2012

Vojen Güttler

předseda senátu