Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 286/04

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J.K., zastoupeného advokátem Mgr. Ing. P.K., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. -186, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavnímu soudu byl dne 23. 8. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Přerově (dále je "okresní soud") ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. -186, jímž byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví ve smyslu § 224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s tím, že mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.

Stěžovatel se rovněž dožadoval zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. , jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí okresního soudu, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. , kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti všem výrokům shora uvedených rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacího soudu a Nejvyššího soudu ČR.

Stěžovatel se měl trestného činu dopustit tím, že dne 21. 12. 2001 ve večerních hodinách v H., jako traťový dělník určený do funkce avizéra, zajistil na žádost dispozičního výpravčího žst. H. pohotovostní četu ve složení J.A., V.P. a F.R. za účelem vyčištění a zprovoznění výhybek, a přestože neměl požadovanou kvalifikaci dle interních předpisů a nebyl určen nadřízeným traťovým mistrem do funkce vedoucího prací, ujal se dobrovolně a iniciativně vedení pracovní skupiny. S tou se po předání bezpečnostního štítku, zápisu do telefonního zápisníku a po dohodě s dispozičním výpravčím o způsobu vyrozumívání o pohybu vozidel pomocí radiostanic, jež oba vyzkoušeli, odebral kolem 20.10 hod. do kolejiště směrem na severní (polomské) zhlaví v areálu žst. H. Tam za ztížených povětrnostních podmínek - hustého sněžení a silného nárazového větru - nedbal potřebné opatrnosti a při provádění prací řádně a včas nevaroval své kolegy, kteří se pohybovali v průjezdovém profilu koleje č. 2, o skutečnosti, že po dané koleji přijíždí vlak, o čemž byl stěžovatel informován dispozičním výpravčím prostřednictvím radiostanic. Jako důsledek výše citovaného došlo k vážným zraněním J.A. a V.P. způsobených zachycením projíždějící lokomotivou, jejichž následkům oba na místě podlehli. Při chemickém vyšetření krve obou jmenovaných bylo stanoveno v krvi J.A. 0,73 g/kg ethanolu a v krvi V.P. 0,70 g/kg ethanolu.

Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti v zásadě souhlasí se závěry učiněnými obecnými soudy o skutkových okolnostech případu, polemizuje však s jejich následným právním posouzením. Co se týká věcné roviny případu, uvádí stěžovatel okolnosti již dříve předestřené v řízeních konaných před obecnými soudy, jež pouze blíže rozvádí. Co do následného právního posouzení skutkových zjištění, vyjádřil stěžovatel přesvědčení, že rozhodnutí soudu prvého stupně postrádá ve vztahu k jednotlivým znakům skutkové podstaty trestného činu, vylíčení způsobu, jakým tyto znaky naplnil, o jaké důkazy soud svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Stěžovatel klade důraz především na tvrzení, že právní závěry soudů všech instancí nemají oporu v provedeném dokazování a opatřených důkazech. Konkrétně stěžovatel vytýká okresnímu soudu, že byť v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl i skutečnosti svědčící pro jeho nevinu, přesto nakonec konstatoval, že se dopustil trestného činu z vědomé nedbalosti tím, že z obecného hlediska nedbal potřebné opatrnosti, že dostatečně nepředvídal a že měl vědět a předpokládat následek, aniž by tyto úvahy a závěry opřel o jakýkoli z provedených důkazů. Stěžovatel v neposlední řadě rovněž namítá neexistenci daných důkazů. Za závažné porušení ústavně zaručených práv považuje stěžovatel rovněž fakt, že okresní soud opřel svá skutková zjištění mimo jiné o závěry I, které bylo rozhodnutím Č.ú., jakožto odvolacího orgánu dne 11. 11. 2002, jako nezákonné zrušeno, jakož i o závěry G. Vzhledem k tomu, že se v druhém případě jedná o interní orgán Č., poukazuje stěžovatel na jeho možnou zainteresovanost.

Lze tedy shrnout, že se dle mínění stěžovatele právní závěry učiněné obecnými soudy na základě skutkových zjištění ocitly v hrubém rozporu s provedenými důkazy, což zakládá porušení článku 36 odst. 1 d a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel má za to, že obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů selektivně v jeho neprospěch tím, že z provedených důkazů vzaly v úvahu jen ty, které považovaly za tzv. usvědčující, aniž se zabývaly jejich věrohodností. Stěžovatel obecným soudům vytýká nedostatek specifikace podkladů pro skutková zjištění. Zmiňovaný postup zakládá podle stěžovatele i porušení článku 8 odst. 2 věty první d obsahující zákaz trestního stíhání jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon. Ve vztahu k jím namítané absenci zavinění, jakož i k absenci příčinné souvislosti mezi jednáním a trestněprávně relevantním následkem, mělo dojít k porušení ustanovení článku 39 d upravující zásadu nulla poena sine lege tím, že zákonné důvody pro stanovení, které jednání je trestným činem, i ostatních podmínek trestnosti, nebyly v daném případě splněny. Dle názoru stěžovatele pak konečně obecné soudy měly svými postupy porušit ústavní předpisy o výkonu soudní moci, o soudní ochraně práv ( y) a o způsobu rozhodování soudu, zejména ustanovení o vázanosti soudu zákonem při rozhodování ( y).

V závěru své ústavní stížnosti vyjádřil stěžovatel přesvědčení, že rozhodnutí obecných soudů považuje za nespravedlivá, neboť nebyla řádně, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna, a své odsouzení hodnotí jako "klasický případ stíhání osoby, která není skutečným viníkem, ale pouze řadovým zaměstnancem bez reálné možnosti se bránit".

S ohledem na důvody uvedené v podání ze dne 13. 8. 2004 stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a sdělení Okresního soudu v Přerově o skutečnosti, kdy bylo stěžovateli a jeho právnímu zástupci doručeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 19. 5 2004.

Okresní soud v Přerově i Krajský soud v Ostravě ve svých vyjádřeních shodně uvedly, že námitky vznesené v ústavní stížnosti jsou totožné s argumenty, jež stěžovatel uplatňoval v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obdobně se vyjádřil i Nejvyšší soud České republiky, když konstatoval, že v podaném dovolání šlo o námitky ryze skutkového charakteru za současného uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud ČR odkázal na dokazování vedená před soudem prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření rovněž zdůraznil, že při hodnocení stěžovatelových námitek vycházel z jeho informovanosti o skutečnosti, že po dané koleji bude projíždět vlak, potvrzené výpovědí klíčového svědka i dalších svědků. Námitky stěžovatele týkající se absence subjektivní stránky trestného činu, kterým byl obecnými soudy shledán vinným, i absence kauzálního nexu, Nejvyšší soud neakceptoval s tím, že z provedeného dokazování nepochybně vyplynulo stěžovatelovo vědomě nedbalostní jednání ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) trestního zákona.

Současně konstatoval, že z týchž důvodů byly soudem právem shledány znaky objektivní stránky daného trestného činu stran jednání stěžovatele, způsobeného následku i příčinného vztahu mezi jednáním a následkem.

V závěru svých vyjádření obecné soudy shodně navrhly, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

OSZ i KSZ svého oprávnění vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužili.

Stěžovatel na vyjádření účastníků reagoval replikou ze dne 19. 1. 2006, v níž vyjádřil své pochybnosti týkající se správnosti závěrů obecných soudů, a polemizoval s výše uvedenými vyjádřeními, především pak s vyjádřením Krajského soudu v Ostravě. Stěžovatel opětovně poukazoval na nesprávné posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, nově pak namítal neaplikování zásady in dubio pro reo v daném případě.

III.

Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud předně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud zmocněn k jeho ochraně zasáhnout.

Ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím je nutné konstatovat, že podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy a namítání absence subjektivní stránky trestného činu a kauzálního nexu mezi jeho jednáním a následkem. Argumentačně se stěžovatel téměř neodchýlil od svých předešlých tvrzení již dříve přednesených před soudy obecné soustavy soudů.

Ústavnímu soudu v souvislosti s nesouhlasem stěžovatele s právním posouzením skutkových okolností a namítanou neexistencí subjektivní stránky trestného činu, kterým byl obecnými soudy shledán vinným, i neexistencí kauzálního nexu, nezbývá než připomenout, že mu dle ustálené judikatury zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí by mohl být pouze extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), ten ovšem v tomto případě Ústavním soudem zjištěn nebyl. Právní závěry obecných soudů se ve vztahu ke skutkovým zjištěním jeví jako přiléhavé, obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vyložily, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepřísluší závěry obecných soudů jakkoli přehodnocovat.

Ve vztahu k tvrzeným procesním pochybením pak Ústavní soud shledal, že se obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí ústavně konformním způsobem vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Lze se ztotožnit s konstatováním o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a následkem uvedeným v odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 4. 2003, s nímž se ztotožnila i usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2003 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2004. Stejně tak lze podpořit názory obecných soudů týkající se zavinění stěžovatele dovozené z provedených důkazů. Námitky stěžovatele vůči tomuto rozhodnutí tedy nutno označit jako nedůvodné.

Co se týče tvrzeného nerespektování zásady in dubio pro reo a údajné nespravedlnosti napadených rozhodnutí obecných soudů uváděné v závěru ústavní stížnosti a ve stěžovatelově replice, Ústavní soud i v tomto případě dospěl k závěru, že se jedná o námitky obsahově vznesené již v předchozích řízeních, s nimiž se náležitě obecné soudy zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a nezbylo mu proto než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. 4. 2006

Vlasta Formánková předsedkyně senátu