Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 603/05

Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem v Brně, Smetanova 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2005, čj. -128, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 16. 11. 2005 napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2005, čj. -128, s tím, že uvedený soud postupoval v rozporu s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d (dále jen "").

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením bylo odmítnuto podle , věty první a jako opožděně podané dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2003, čj. -83, kterým byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 10. 2000, čj. -52, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti Obci Bílovice nad Svitavou na zaplacení částky 27 750,- Kč s příslušenstvím. Dovolací soud své rozhodnutí zdůvodnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno před 1. lednem 2001 a odvolací soud, jak výslovně uvedl, postupoval rovněž podle ve znění do 31. 12. 2000, a tak on sám - vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17. - postupoval podle ve stejném znění, a to včetně vymezení běhu lhůty k podání dovolání. Ze spisu přitom vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 31. 3. 2003 a právnímu zástupci žalované dne 28. 3. 2003, takže nabyl právní moci dne 31. 3. 2003, přičemž stěžovatel dovolání podal Okresnímu soudu Brno-venkov osobně dne 27. 5. 2003, a tedy po lhůtě stanovené v věta první ve znění účinném do 31. 12. 2000.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že závěr dovolacího soudu je nesprávný, neboť dovoláním napadený rozsudek krajského soudu je stižen vadou, spočívající v nesprávném poučení. Jestliže totiž je v něm uvedeno, že "proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné", jedná se o nesmyslné poučení vzhledem ke stádiu řízení, ve kterém byl rozsudek vydán. Ten měl obsahovat poučení vztahující se k mimořádným opravným prostředkům, konkrétně s odkazem na ustanovení platné ke dni 31. 12. 2000, mělo (zřejmě) být uvedeno, že "pro řízení u dovolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného; ustanovení a 95 až 99 však pro řízení u dovolacího soudu neplatí". Pro posouzení dodržení lhůty k podání dovolání měl dovolací soud postupovat podle ustanovení účinného ke dni 31. 12. 2001 (pozn.: míněno zřejmě ke dni 31. 12. 2000). Z výše uvedeného stěžovatel vyvozuje, že z procesních důvodů, které nemají oporu v právní úpravě, mu byla upřena právní ochrana v jeho právu na projednání věci v rámci dovolacího řízení, v důsledku čehož došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jak jsou uvedeny výše. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (, 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen ""), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se . Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení, nelze se s tímto názorem ztotožnit. Krajský soud v Brně stěžovatele poučil v souladu s ustanovením ve spojení s , ve znění do 31. 12. 2000, přičemž soudu nevznikla ani obecná povinnost poučit stěžovatele o dovolání na základě ustanovení ; tato poučovací povinnost totiž nastává jen tehdy, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští (srov. , v. , ve znění účinném do 31. 12. 2000), tedy když nejsou pochybnosti o tom, že do kategorie procesních práv (účastníka) náleží zákonem (další) přípustný opravný prostředek (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1994,

sp. zn.

, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 27). Na doplnění možno uvést, že poučení navrhované stěžovatelem je natolik obecné, že je nelze považovat za poučení o opravném prostředku.

Vzhledem k výše uvedenému nezbývá než konstatovat, že procesního pochybení se nedopustil odvolací soud, nýbrž stěžovatel, který svůj návrh nepodal včas, a tedy nedodržel stanovený postup ve smyslu y, když patrně nesprávně vycházel z dvouměsíční lhůty pro podání dovolání, plynoucí z ustanovení věta první ve znění účinném od 1. 1. 2001. Za situace, kdy stěžovatel navrhl ke zrušení pouze rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2006

Jan Musil

předseda senátu