Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 8/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti a/ V. N., b/ O. N. a c/ V. N. ml., zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2004, č.j. -58, Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2005, č.j. -84, a Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, č.j. -100, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, a vedlejšího účastníka Allianz pojišťovna, a.s., se sídlem v Praze 2, Římská 103/12, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatelé brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, kterými mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života podle a d, jakož i k porušení y, dle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu České republiky.

Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé - vycházejíce z ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. - domáhali proti vedlejšímu účastníku (pojišťovně) náhrady nemajetkové újmy, kterou jim způsobil pojištěný M. P. tím, že dne 17.3.2001 zavinil dopravní nehodu, při níž byl usmrcen jejich syn, resp. bratr. Soud dospěl k závěru, že se stěžovatelé důvodně dovolávali ustanovení § 11 a násl. obč. zák., neboť jejich soukromí, zde rovněž chráněné, bylo vskutku dotčeno; zahrnuje totiž "i soužití s jinými osobami, zejména pak s členy rodiny", protože také "citové, kulturní, sociální a morální vztahy v rodině jsou ...podstatnou složkou osobnosti". Stěžovatelům však soud nepřisvědčil v názoru, že odpovědnost za důsledky uvedeného zásahu "přechází na pojišťovnu, která má s původcem zásahu sjednané zákonné pojištění"; naopak dospěl k závěru, že z rozhodného ustanovení , "v platném znění" (dále jen ""), plyne, že povinnost pojišťovny se váže výlučně k náhradě škody, a nikoli k nárokům na ochranu osobnosti, jež byly uplatněny. Nehledě na to, povinnost poskytnout zadostiučinění podle obč. zák. je subjektově spjata s tím, kdo se zásahu do těchto práv jiného dopustil, a má tedy "osobní charakter"; proto smrtí povinné osoby M. P. (k níž při dopravní nehodě došlo) zaniká.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, sdíleje jeho právní závěry. Odmítl výslovně argument stěžovatelů vycházející z čl. 3 Směrnice 2000/26/EC s tím, že stát, jemuž jí je ukládána (normotvorná) povinnost, není zde účastníkem řízení, a nebylo ani tvrzeno, že by vedlejší účastník "povinnosti státu v tomto směru převzal".

Dovolací soud seznal, že dovolání stěžovatelů jest mít za přípustné ( ), věcně je však posoudil jako nedůvodné ( ). Položil důraz na osobní povahu povinnosti podle obč. zák. a tomu odpovídající důsledek, že smrtí původce neoprávněného zásahu do osobních práv zaniká ( obč. zák.).

Porušení shora uvedených "základních" práv spatřují stěžovatelé v tom, že obecné soudy nesprávně vyložily ustanovení , podle kterého má pojištěný nárok (uplatnitelný podle zákona přímo u příslušného pojistitele), aby pojistitel za něho nahradil v rozsahu a ve výši podle zvláštního právního předpisu poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu škody na zdraví nebo usmrcením. Oproti obecným soudům stěžovatelé zastávají názor, že odkaz na "zvláštní právní předpis" zahrnuje celý , a nikoli jen jeho ustanovení a násl., neboť připojená tzv. poznámka pod čarou "není zákonem". Pojistitel by měl odpovídat nikoli jen za materiální, nýbrž i za imateriální újmu; podle stěžovatelů výklad odvolacího soudu, že pojem "usmrcení" se gramaticky vztahuje k pojmu škoda, ještě sám o sobě neznamená, že pojistitel není povinen poskytnout náhradu "z titulu ochrany osobnosti". Stěžovatelé poukazují též na to, že dle Směrnice č.2000/26/ES, o povinném pojištění odpovědnosti za motorové vozidlo, je každý stát zavázán zajistit, aby poškozený nakládal přímým nárokem proti odpovědnostnímu pojistiteli, ať už se jedná o jakoukoli škodu nebo újmu způsobenou provozem motorového vozidla, a odtud dovozují, že tato směrnice postihuje i případy odškodnění újmy vzniklé neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d/y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Podle je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda obecnými soudy podaný výklad ustanovení nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se stěžovatelé výslovně odvolali. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Nárok, který stěžovatelé uplatnili, je v praxi obecných soudů akceptován, a pochopen jakožto nárok na "přiměřené zadostiučinění" (§ 13 odst. 1 obč. zák.), jejž lze žádat k uspokojení v penězích, coby "náhradu nemajetkové újmy" (§ 13 odst. 2 obč. zák.). O tom, včetně odkazů na konkrétní judikaturu, vypovídají i rozhodnutí vydaná v dané věci.

Shodně vyznívá i rozhodovací praxe Ústavního soudu; v nálezu ze dne 1.3.2000,

sp. zn.

, uvedl, že soukromý život chráněný v ustanovení § 11 obč. zák. zahrnuje i život rodinný, resp. vztahy mezi blízkými příbuznými, a jejich vztahy sociální, citové a morální, jakož i zájmy materiální povahy. Tento názor podrobněji Ústavní soud rozvinul v usnesení ze dne 20. 5. 2002,

sp. zn.

, v němž vyslovil, že "v souladu s úctou k právům člověka jakožto lidské bytosti s jejími jedinečnými a neopakovatelnými projevy a současně úctou k jakémukoliv lidskému společenství, vycházejícímu ze vzájemného sepětí jej tvořících jedinců, založenému především na vazbách citových, morálních a kulturních, a ve světle výkladu tohoto nezadatelného lidského práva vyzařujícího i do pozitivní úpravy soukromého práva, je významným a nezanedbatelným komponentem práva na ochranu soukromí i jeho negativní složka nacházející své vyjádření v právně podpořené možnosti bránit se proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob s rovným právním postavením".

Z žádného z těchto rozhodnutí se však nikterak nenaznačuje jakákoliv souvislost s institutem náhrady škody podle § 420 a násl. obč. zák.

V rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. , odůvodnil Nejvyšší soud názor, že za odškodnitelnou újmu (škodu) "při usmrcení" lze považovat jen tu, již zakotvuje v ustanoveních a a 3, a proto jí není ani ztráta možnosti budoucí pomoci "v podnikání a v péči o osobu (pozůstalého) žalobce", stejně jako citová újma vzniklá smrtí žalobcova syna. Nárok na náhradu kompenzující pomoc zemřelého, který by v budoucnu pozůstalému mohl poskytovat výživu (příp. mu pomáhat v zaměstnání, v domácnosti či v péči o jeho osobu), nelze podle jeho názoru konstruovat ani srovnáním úpravy vyplývající z ustanovení a a 3 obč. zák s ustanoveními a 13 obč. zák., neboť "tato ustanovení zakládají právo na ochranu osobnosti, jejímž smyslem je ochrana respektování osobnosti fyzické osoby a její individuální integrity jako podmínky pro důstojnou existenci a celkový svobodný rozvoj jednotlivce". Není tedy vyloučeno, uvedl Nejvyšší soud, že "zaviněná smrt blízké osoby může vzhledem ke vzájemným úzkým a pevným sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovat natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti pozůstalého, že ji lze kvalifikovat jako újmu snižující jeho důstojnost či vážnost ve společnosti"; nárok, který odtud vyplývá, je však odlišným od nároků na náhradu škody, jež jsou předznamenány ustanoveními a obč. zák.

V navazujícím nálezu ze dne 4. 5. 2005 (ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 obč. zák.), uveřejněném pod č. 265/2005 Sb., se Ústavní soud k uvedenému závěru připojil potud, že nárok na náhradu kompenzující budoucí pomoc zemřelého z výše uvedených ustanovení vskutku neplyne, a s odkazem na nález ze dne 1. 3. 2000,

sp. zn.

, opětovně připomněl, že zaviněná smrt blízké osoby může za vyslovených předpokladů představovat natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti pozůstalého, že ji lze kvalifikovat "jako újmu snižující jeho důstojnost či vážnost ve společnosti". Tím ale "z hlediska stávající legislativní úpravy" jde o "jiný nárok, než je náhrada škody". Otázka, zda "lze za použití interpretačních pravidel vyložit ustanovení vymezující náhradu škody tak, že by bylo možné pod toto ustanovení podřadit i nárok na náhradu imateriální škody spočívající ve ztrátě blízké osoby", se stala podle Ústavního soudu definitivně nezodpověditelná poté, co "byla do zákona včleněna úprava odškodnění pozůstalých novelizovaným ustanovením ", neboť "tato úprava neumožňuje svojí jednoznačností žádný prostor pro odlišný výklad". Podle Ústavního soudu však nevylučuje, "pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech", aby se oprávněná osoba domáhala dalšího plnění, avšak již jen "podle ustanovení na ochranu osobnosti".

Ač uvedené závěry jsou postačující, lze k tomu dodat, že sice pojem škody nedefinuje, jestliže však upravuje, co se nahrazuje (srov. a násl. obč. zák.), dává najevo, co z tzv. imateriálních újem pokládá za odškodnitelnou újmu ( obč. zák.); to se týká bolestného, ztížení společenského uplatnění, a od 1.5.2004 i nároků podle obč. zák. Není důvod takto vymezenou "škodu" neidentifikovat se shodně vyjádřenou "škodou" podle zákona odst. 2 písm. a/ ; z poznámky pod čarou (k tomuto ustanovení) lze vskutku činit závěry jen v širších (výkladových) souvislostech, odkazuje-li se zde však - právě - na a násl. obč. zák., není bez významu, že podobný odkaz na a násl. obč. zák. chybí. Vymezeným chráněným statkem, na němž lze způsobit škodu, která má být podle zákona a smlouvy s pojistitelem za pojištěného uhrazena, je podle "zdraví a život", a nikoli soukromí a život rodinný, resp. jiné obdobné kategorie, z nichž teprve by bylo možné - jak činí stěžovatelé - usuzovat, že ustanovení zákona odkazuje i na ustanovení , resp. obč. zák.

Odlišnost imateriální újmy, již reflektuje nárok podle § 13 odst. 2 obč. zák., od škody podle ustanovení § 420 a násl obč. zák. dokumentuje i ustanovení § 16 obč. zák., podle něhož platí, že ten, kdo neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti způsobí škodu, odpovídá za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.

Ve stejném směru působí okolnost, že byl s účinností od 1. 5. 2004 doplněn obč. zák. o odstavec 3, který zakotvil tzv. jednorázové odškodnění pozůstalých; do uvedeného dne tomu korespondující imateriální újma tím mohla být vystižena jen mimo rámec institutu odpovědnosti za škodu ( a násl. obč. zák.).

Obecné soudy tedy v dané věci rozhodly ve shodě s názory, jež byly vyloženy. Nelze než přisvědčit závěru, že uplatněný nárok nebylo možné podřadit institutu odpovědnosti za škodu podle a násl. obč. zák., a nárok posuzovaný podle obč. zák. nebyl podřaditelný ustanovení .

Co do argumentovaného d, podle něhož má každý právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života, postačí rovněž odkázat na již zmíněný judikát Ústavního soudu (

), v jehož odůvodnění se připomíná, že "lze dovodit dotčení práva na ochranu soukromí toliko tehdy, došlo-li k předmětnému zásahu ze strany orgánů veřejné moci, nikoliv osob s rovným právním postavením, na které se v naznačeném směru vztahují toliko citovaná ustanovení ".

Ne zcela srozumitelná námitka, že obecné soudy porušily y, je vyložitelná zřejmě jen v souvislosti s poukazem na Směrnice 2000/26/ES. Je nicméně namístě předeslat, že Ústavní soud není orgánem povolaným ke kontrole, zda byla směrnice transponována (implementována) do vnitrostátního práva (z pohledu jejího cíle) řádně či nikoli (viz , kterým se - mimo jiné - mění , o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a , ). Označená směrnice deklaruje, že v současnosti existují v členských zemích v oblasti pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel rozdíly mezi právními a správními předpisy a tyto rozdíly představují překážku volného pohybu osob a pojišťovacích služeb. Jejím cílem je tyto předpisy sblížit, aby bylo zajištěno řádné fungování jednotného trhu. Z žádného ustanovení směrnice však nelze dovodit, že by sbližování předpisů mělo nutně vést k rozšiřování subjektivních práv vůči odpovědnostním pojistitelům. Citované ustanovení nesměřuje k rozšíření práv o práva na náhradu nehmotné újmy, ale klade si za cíl vybavit poškozené, kteří utrpěli újmu v jiném členském státě než státě svého pobytu, též nárokem přímo uplatnitelným vůči zmocněnci povinné strany. Členské státy jsou nuceny se postarat o stanovení příslušných zmocněnců jednotlivých pojišťoven a poškozený tím nemusí uplatňovat svá práva v zemi nehody vůči tamnímu škůdci a tamnímu pojistiteli.

Stěžovatelé ostatně ani netvrdí, že by směrnice mohla splňovat podmínky přímé aplikace ve vnitrostátních poměrech, resp. že je vybavuje proti pojišťovně (vedlejšímu účastníku) použitelným subjektivním právem.

Nepřípustný svévolný výklad (a aplikaci) právní normy konečně zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však obecné soudy všech stupňů uplatněné právní názory náležitě (úplně a srozumitelně) odůvodnily, a zakotvily ve zjištěních, jež vycházejí z procesu, jehož vedení (včetně dokazování) stěžovatelé nenapadli.

Lze tudíž uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2006

Jan Musil

předseda senátu