Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4056/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem, sídlem nám. Míru 142/88, Svitavy, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017 č. j. -110, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. prosince 2015 č. j. -85 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. června 2015 č. j. -62, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČSOB Pojišťovna, a. s., sídlem Masarykovo nám 1458, Pardubice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), resp. právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 6. 2015 č. j. -62 zastavil řízení v části, v níž se stěžovatel (žalobce) domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplatit pozůstalým Z. B., H. B. a V. B. po zemřelém Z. B. ve výroku blíže specifikované úroky z prodlení z částek 120 000 Kč a 87 500 Kč (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici řízení uhradit za stěžovatele újmu ve výši 120 000 Kč náležející poškozenému Z. B., újmu ve výši 120 000 Kč náležející poškozené H. B. a újmu ve výši 87 500 Kč náležející poškozené V. B. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Zaplacení částky v celkové výši 327 500 Kč s příslušenstvím se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici řízení z titulu pojistného plnění podle , o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel dne 18. 8. 2009 způsobil vozidlem, které mělo platně sjednané pojištění odpovědnosti z provozu vozidla u vedlejší účastnice řízení, dopravní nehodu, na jejíž následky zemřel dne 21. 8. 2009 Z. B. Povinnost k náhradě nemajetkové újmy v penězích podle a , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "obč. zák.") ve prospěch poškozených (pozůstalých po Z. B.) byla stěžovateli uložena soudně (rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. 6. 2012 č. j. -118 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2013 č. j. -202). Náhradu nemajetkové újmy stěžovatel požadoval po vedlejší účastnici řízení zaplatit přímo pozůstalým poškozeným, jelikož nemajetková újma v penězích jako nárok plynoucí z práva na ochranu osobnosti podle a násl. obč. zák. spadá pod rozsah pojištění odpovědnosti podle zákona o pojištění odpovědnosti. Okresní soud dospěl k závěru o promlčení nároku. K tomu uvedl, že jelikož stěžovatel uplatňoval svůj nárok z titulu pojistného plnění, začala promlčecí doba běžet 1 rok po vzniku pojistné události, tedy od 21. 8. 2010, a uběhla za 3 roky [srov. obč. zák. ve spojení s a , o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění pozdějších předpisů], tedy dne 21. 8. 2013. Byla-li žaloba podána až dne 11. 9. 2014, je nárok stěžovatele na pojistné plnění promlčen. Okresní soud dále dovodil s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. , že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí řízení není v rozporu s dobrými mravy. Na uvedeném závěru dle okresního soudu nic nemění ani odkaz stěžovatele na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 24. 10. 2013 ve věci C-22/12 a ve věci C-277/12.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 12. 2015 č. j. -85 rozhodnutí okresního soudu v odvolání napadených výrocích II. a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a dospěl k závěru, že se stěžovatel jako řidič odpovídající za vzniklou škodu (pojištěný) domáhal toho, aby vedlejší účastnice řízení (pojistitel) vyplatila poškozeným náhradu nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem stěžovatele do jejich osobnostních práv. Poškození tento nárok uplatnili vůči stěžovateli v řízení o ochranu osobnosti, nikoliv vůči vedlejší účastnici řízení z titulu pojistného plnění. Vedlejší účastnici řízení tak nevznikla povinnost k pojistnému plnění, ledaže by stěžovateli vzniklo právo na úhradu vyplacené částky, což se nestalo, neboť stěžovatel poškozeným žádné plnění neposkytl. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu v tom, že právo na pojistné plnění je promlčeno a dále že námitka promlčení uplatněná vedlejší účastnicí řízení není v rozporu s dobrými mravy. Současně krajský soud posuzoval otázku, zda pojištění odpovědnosti z provozu vozidla zahrnovalo do 31. 12. 2013 též odpovědnost za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem pojištěného do práva poškozených na ochranu osobnosti. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. a ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. a ze dne 16. 3. 2006

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) krajský soud uzavřel, že pojištění tento nárok v rozhodné době nezahrnovalo.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017 č. j. -110 zamítnuto. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné, neboť jednak závisí na vyřešení právní otázky, která má být Nejvyšším soudem posouzena jinak, a to otázky, zda pod náhradu škody na zdraví nebo usmrcením podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti lze podřadit náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 11 a § 13 obč. zák., jednak přípustnost dovolání zakládá též druhá stěžovatelem předkládaná právní otázka určení počátku běhu promlčecí lhůty, neboť jde o právní otázku, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Rozhodnutí krajského soudu shledal jako věcně správné. Velký senát Nejvyššího soudu se odchýlil od závěrů formulovaných v předchozí judikatuře (viz shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ) a uzavřel, že výkladem (s použitím doktríny nepřímého účinku směrnic, které harmonizují právní úpravy členských států v rozsahu povinného krytí občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel) lze dospět k závěru, že pod náhradu škody na zdraví nebo usmrcením podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti lze podřadit i náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 11 a § 13 obč. zák. V otázce počátku běhu promlčecí lhůty se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem krajského soudu, že pro určení počátku běhu promlčecí lhůty je rozhodující okamžik, kdy došlo k neoprávněnému zásahu objektivně způsobilému porušit nebo ohrozit osobnostní práva fyzické osoby. V projednávané věci bylo touto dobou úmrtí poškozeného Z. B. dne 21. 8. 2009, a promlčecí lhůta počala běžet za jeden rok po této události. Byla-li žaloba ve věci podána až dne 11. 9. 2014, stalo se tak až po uplynutí promlčecí lhůty podle § 8 zákona o pojistné smlouvě. Nejvyšší soud se ztotožnil s krajským soudem i v tom, že vznesení námitky promlčení nepředstavuje výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje popisu skutkových okolností a důvodům uplatnění žaloby. Předesílá, že neusiloval o přímou aplikaci norem unijního práva (konkrétně Směrnice Rady 72/166/EHS a Směrnice Rady 84/5/EHS), nýbrž mu šlo o aplikaci § 6 odst. 2 písm. a) zákona o pojistné smlouvě, jehož výklad měl být učiněn v kontextu s výkladem Soudního dvora Evropské unie ve věcech C-22/12 a C-277/2, podle nichž je pod pojem škody třeba zahrnout jakoukoliv újmu v důsledku neoprávněného zásahu do osobní integrity. Pakliže vnitrostátní právo umožňuje rodinným příslušníkům oběti dopravní nehody domáhat se náhrady způsobené nemajetkové újmy, musí být tato újma kryta povinným pojištěním odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel. I když v otázce podřaditelnosti náhrady nemajetkové újmy pod § 6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti bylo fakticky stěžovateli vyhověno, přesto došlo k zamítnutí jeho žaloby z důvodu vznesení námitky promlčení. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu ohledně počátku běhu promlčecí lhůty stanovené v § 8 zákona o pojistné smlouvě. Námitku promlčení považuje za rozpornou s dobrými mravy. Poukazuje přitom zejména to, že jeho nárok by byl promlčen již v době, kdy o nemajetkové újmě a její výši nebylo pravomocně rozhodnuto. Rozpornost námitky s dobrými mravy stěžovatel dovozuje i z judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. ) a Ústavního soudu [viz nález ze dne 25. 5. 2011

sp. zn.

(N 101/61 SbNU 527) či nález ze dne 16. 9. 2010

sp. zn.

(N 198/58 SbNU 749)], přičemž ji spatřuje zejména v samotné negativní události (usmrcení), jakož i v tom, že po většinu běhu promlčecí lhůty nevěděl o existenci základu nároku a jeho výši. Soudům vytýká, že nezohlednily negativní životní situaci stěžovatele a soudní praxi, které právní základ nároku popírala. Má za to, že právě protichůdná rozhodovací praxe je sama o sobě okolností odůvodňující konstatování rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy. Konečně poukazuje na to, že nepřiznání plnění ve prospěch poškozených je pro něj likvidační.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle y (dále jen " ") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví ( y, y). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

8. Stěžovatel brojí proti závěru soudů, na jehož základě zamítly jeho nárok uplatněný vůči vedlejší účastnici řízení z důvodu promlčení. Jakkoliv Ústavní soud chápe složitou situaci stěžovatele, do níž se dostal v důsledku nutnosti hradit pozůstalým poškozeným odškodnění v řádu statisíců korun, nemůže v dané věci zasáhnout. Byť stěžovatel s jednou ze svých dovolacích otázek fakticky uspěl, když Nejvyšší soud konstatoval, že nároky na náhradu nemajetkové újmy přiznané poškozeným podle § 13 odst. 1 a 2 obč. zák. je pojistitel (v daném případě vedlejší účastnice řízení) povinen hradit v rámci pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel, jeho žaloba musela být zamítnuta právě z důvodu promlčení nároku, přičemž právě otázka počátku běhu promlčecí lhůty představovala druhou dovolací otázku, které Nejvyšším soudem vyhověno nebylo.

9. Stěžovatel v této souvislosti namítal, že soudy nezohlednily jeho námitku rozpornosti uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy. Z hlediska posouzení toho, zda byla námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, se nicméně Ústavní soud ztotožňuje s názorem, vysloveným soudy, že v tomto případě nedošlo k naplnění obecných principů, na základě kterých by bylo teprve možno vyslovit rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. K tomu Ústavní soud v obecné rovině podotýká, že účelem promlčení je především odstranění nejistoty v existenci dlouhotrvajících právních vztahů, v nichž oprávněný neprojevuje zájem o realizaci svých práv. Institut promlčení je založen na právní zásadě vigilantibus iura scripta sunt, tedy že právo přeje bdělým. V tomto ohledu jsou pro uplatnění jednotlivých práv dány lhůty, které se jeví jako dostatečné pro uplatnění onoho konkrétního práva, přičemž tato dostatečnost je ještě zajištěna dělením na promlčecí lhůty s objektivně určeným počátkem a lhůty se subjektivně určeným počátkem, které začínají běžet až teprve okamžikem, kdy jsou poškozenému známy všechny podstatné skutečnosti pro uplatnění daného práva. Prolomení této zásady je tak silným zásahem do právní jistoty subjektů, že aby k němu mohlo dojít, musí být okolnosti, rozhodné pro vyslovení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, v tak výjimečné intenzitě, aby tento zásah do právní jistoty ospravedlnily. Tato výjimečnost by byla dána tehdy, když by šlo o zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčení ničím nezavinil a zánik nároku v důsledku promlčení by byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

10. K otázce uplatnění námitky rozporu promlčení s dobrými mravy se vyjádřil zejména krajský soud, který vysvětlil, že stěžovatel již za trvání promlčecí lhůty věděl o nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy, přičemž promlčecí lhůta na uplatnění práva na pojistné plnění trvala ještě více než rok poté, kdy byl vyhlášen rozsudek krajského soudu (viz rozsudek ze dne 8. 6. 2012 č. j. -118), jímž bylo stěžovateli (tehdy v procesním postavení žalovaného) uloženo zaplatit shora uvedené částky, jejichž úhrady se nyní domáhá po vedlejší účastnici řízení. Stěžovateli nic nebránilo domáhat se po vedlejší účastnici řízení uplatnění svého (třeba jen částečného) nároku na pojistné plnění. V této věci nelze klást k tíži vedlejší účastnici řízení, že by jakkoliv ovlivňovala aktivity stěžovatele z hlediska uplatnění nároku, v důsledku čehož mělo dojít k jeho promlčení, resp. že by zde byly dány jiné významné okolnosti, které by stěžovateli bránily ve včasném uplatnění jeho nároku.

11. Argumentaci stěžovatele, že by měly být zohledněny závěry vyplývající ze shora citovaných nálezů

sp. zn.

a

sp. zn.

, které se týkají uplatnění námitky rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud rovněž nesídlí. Předně je třeba uvést, že v těchto nálezech byl vždy zdůrazněn individuální rozměr věci, komplikovanost případu a nejednotný postoj soudů k otázce promlčení. V nyní posuzované věci byl však nejednotný postoj obecných soudů toliko k otázce podřaditelnosti nároků na náhradu nemajetkové újmy pod . Samotná otázka počátku běhu promlčecí lhůty, jež byla pro posouzení stávající věci určující, však zjevně rozdílné názory v rozhodovací praxi nevyvolávala, když pouze dosud nebyla zodpovězena na úrovni Nejvyššího soudu, pročež došlo v tomto směru k připuštění dovolání stěžovatele k jejímu vyřešení.

12. Ústavní soud uzavírá, že výjimečnou intenzitu okolností rozhodných pro vyslovení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy v nyní posuzované věci neshledal a proto považuje i tvrzení stěžovatele o nesprávném posouzení této námitky rozporu s dobrými mravy obecnými soudy za zjevně neopodstatněné.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu