Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 53/06

Ústavní soud rozhodl dne 27. února 2006 v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 9, Bryksova 763/46, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, Advokátní kancelář v Praze, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31.10.2005, č.j. -29, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6.2.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z , , a hlavy páté d (dále jen " ").

Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 21.7.2005, č.j. -19, bylo rozhodnuto o zastavení exekuce proti povinné T. N., z důvodu uvedeného v , neboť dosavadní průběh exekuce ukazoval, že výtěžek, kterého bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí nákladů exekuce. Okresní soud uložil oprávněnému zaplatit na náhradě nákladů exekuce stěžovateli (soudnímu exekutorovi) částku 4 588,40 Kč.

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo k odvolání oprávněného rozhodnuto o změně výroku o náhradě nákladů exekuce tak, že bylo uloženo povinnému nahradit stěžovateli náklady exekuce. Odvolací soud uvedl, že při rozhodování o náhradě nákladů exekuce je třeba zásadně vycházet z hledisek zakotvených v ustanovení , které upravuje posouzení míry procesního zavinění účastníků na zastavení exekuce. Jestliže oprávněný nezavinil zastavení exekuce, pak mu nelze ukládat ani povinnost k náhradě nákladů exekuce podle ex. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že povinnost k náhradě nákladů exekuce má podle ex. ř. povinná.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, aby mu povinná, a nikoli oprávněný, nahradila náklady exekuce. Uvádí, že ustanovení ex. ř. je speciálním ustanovením nejen k ex. ř., ale i k ustanovení a jeho použití tedy není možné. Stěžovatel dále zdůrazňuje veřejnoprávní charakter činnosti exekutora a polemizuje se závěry uvedenými v usnesení Ústavního soudu,

sp. zn.

. Stěžovatel se domnívá, že Ústavní soud v uvedeném usnesení dostatečně nezohlednil, že v případě nuceného výkonu exekučních titulů nemá exekutor prostor pro uvážení, zda odmítne či neodmítne pověření k provedení exekuce, a to ani v případě, kdy je mu známo, že povinný nevlastní žádný majetek. Dle názoru stěžovatele v případě, kdy dochází k zastavení exekuce pro bezvýslednost, tedy pro nedostatek majetku povinného, je uložení náhrady nákladů exekuce povinnému faktickým odepřením práva na náhradu nákladů exekutorovi, neboť jde o nedobytnou pohledávku. Oprávněný musí vždy zvážit s ohledem na poměry povinného a další okolnosti případu, zda podá návrh na nařízení exekuce. Stěžovatel dále argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 8.8.2005, sp. zn. , v němž Ústavní soud dovodil, že princip výkonu exekuční činnosti za úplatu je nosným pilířem nezávislosti a nestrannosti soudního exekutora.

Ústavní soud zhodnotil skutkovou a právní stránku věci, a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal k Ústavnímu soudu svým obsahem zcela srovnatelnou ústavní stížnost vedenou pod

sp. zn.

, o níž Ústavní soud dne 9.2.2006 rozhodl tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Čtvrtý senát Ústavního soudu dospěl ke stejným závěrům jako třetí senát Ústavního soudu v předchozí věci a neshledal důvod k odlišnému posouzení daného případu.

Exekutor je Ústavním soudem pojímán jako podnikatel (viz stěžovatelem uvedené usnesení

sp. zn.

, nepublikováno,

, www.judikatura.cz), jehož podnikání s sebou nese rysy výkonu veřejnoprávní funkce (

,

,

, nepublikováno). Ústavní soud neshledal důvod, proč by se měl od tohoto svého názoru odchýlit.

Z výše uvedeného usnesení sp. zn. vyplývá, že "Potřebu založit procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem zákon pro situaci zastavení exekuce reflektuje výslovně v exekučního řádu, podle kterého dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Zákon však tu zjevně nečiní nic jiného, než doplňuje o úpravu nákladů, na něž pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kriteria, obsažená v ustanovení ( exekučního řádu); subsidiární použití je i zde nutností."

K námitce stěžovatele, že sám oprávněný musí vždy zvážit poměry povinného a okolnosti případu, zda podá návrh na nařízení exekuce, lze uvést, že exekutor je, na rozdíl od oprávněného, nesporně vybaven pravomocí spojenou se škálou prostředků k tomu, aby kvalifikovaně posoudil poměry povinného a podle toho zvolil způsob exekuce. Exekutor je tedy schopen podstatně objektivněji zhodnotit pravděpodobnost bezvýslednosti exekuce. Nelze přičítat k tíži oprávněného, že se snaží domoci svého práva a ze svého pohledu není objektivně schopen posoudit poměry povinného; to je úkolem exekutora. V dalších argumentech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění usnesení vedeném pod

sp. zn.

, které již bylo stěžovateli doručeno.

Krajský soud tedy správně vycházel při svém rozhodování o náhradě nákladů exekuce z výše uvedených kritérií spočívajících v posouzení procesního zavinění oprávněného a Ústavní soud v jeho rozhodování neshledává vykročení z ústavně konformního rámce.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl dle ustanovení , o Ústavním soudu, v platném znění, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 27. února 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu