Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 633/05

Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. M., zastoupené JUDr. Janem Heroutem, advokátem v Jihlavě, Masarykovo nám. 3, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. září 2002, čj. -52, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2005, čj. -69, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozsudkům obecných soudů. Krajský soud v Brně rozsudkem k odvolání stěžovatelky jako žalované potvrdil touto ústavní stížností rovněž napadený rozsudek Okresního soudusl v Jihlavě, jímž bylo na základě žaloby L. S. rozhodnuto, že darovací smlouva, uzavřená dne 20. prosince 2000, kterou K. S., matka stěžovatelky (žalované), darovala stěžovatelce ve výroku rozhodnutí označené nemovitosti, je vůči žalobci L. S. právně neúčinná. Oba soudy vycházely přitom ze shodných skutkových zjištění, že žalobce L. S. měl vůči K. S. vykonatelnou pohledávku ve výši 750 000,- Kč z důvodu vypořádání podílů při zrušení podílového vlastnictví k předmětným nemovitostem. Podle skutkových zjištění obecných soudů stěžovatelka neprokázala vynaložení "náležité pečlivosti" ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné.

Ústavní stížnost více méně opakuje argumenty uplatněné v dovolání, zejména že prý obecné soudy neprokázaly v dané transakci úmysl zkrátit odporovanou darovací smlouvou L. S. při uspokojení jeho pohledávky. O probíhajícím soudním sporu mezi její matkou a L. S. prý stěžovatelka nic nevěděla a z důkazů nic takového ani nevyplývá. Tím bylo zasaženo do jejího základního práva podle a d, dále jen "Listina".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.

Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z a násl.y, jakož i z y ČR. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (y, y ČR) a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit ( ), a to způsobem, zakotveným v ustanovení Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s y, jakož i s y ČR. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález

sp. zn.

, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 násl. a konstantní judikatura).

Ve věci napadané touto ústavní stížností je zjevné, že jde o druhou z obou uvedených možností. Rozhodnutí obou soudů nevybočují zu stanoveného rámce. Obecné soudy v podstatě dovodily, že stěžovatelka neunesla zákonem uložené důkazní břemeno a neprokázala, že úmysl dlužníka krátit věřitele nemohla v době učinění odporovatelného úkonu při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat ve smyslu obč. zák. Do tohoto závěru nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v argumentaci obou soudů žádný protiústavní exces.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2006